Čís. 5537.

Zákonem ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. o osmihodinné době pracovní není zabráněno, by odměna za práci přes čas nebyla paušalisována. Lhostejno, že nebylo stanoveno trvání práce přes čas.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1925, Rv II 657/25.)
Žalobce byl podomkem u žalované společnosti s r. o. Jeho týdenní mzda 120 Kč byla zvýšena s jeho souhlasem vzhledem na práci přes čas na týdenních 150 Kč, později na 140 Kč. Žaloba o úplatu za práci přes osmihodinnou pracovní dobu byla zamítnuta oběma nižšími soudy v podstatě proto, že práce přes čas byla již odměněna smluvenou vyšší týdenní mzdou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Prováděje dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s., míní dovolatel, že neúplnost řízení způsobila mylný právní názor obou nižších stolic o tom, zda žalovanou tvrzená úmluva jest platnou. Že namítal proti této úmluvě, že jest neplatna jednak pro neurčitost, jednak pro nedovolenost, jednak pro protizákonnost a že se příčí dobrým mravům. Míní, že, když nebylo v této smlouvě vytčeno, jak dlouho bude žalobce pracovati přes čas, je předmět smlouvy neurčitý, a tato neurčitost že ji činí neplatnou. Že jinak by bylo, kdyby byla uzavřena po vykonané práci, kdy už by mu bylo jasno, kolik práce koná přes čas, že však bylo zjištěno, že se hlásil o odměnu za práci přes čas. Dále míní, že ustanovení §u 12 zákona ze dne 19. prosince 1918 čís. 91 sb. z. a n. jsou velícími předpisy, že úmluvou stran nemůže býti prodloužena osmihodinná doba pracovní, leda s povolením příslušných úřadů, jak to také vyplývá z výnosu ministerstva sociální péče ze dne 21. března 1919, čís. 4751/III-19. Že se úmluva ta příčí dobrým mravům, protože znamená útisk hospodářsky slabšího zaměstnance, že nepatrné zvýšení mzdy o 20 Kč týdně jest obcházením zákona, že je využitím žalobcovy hospodářské tísně, kterou byl donucen, by za práci přes čas přijímal nepřiměřeně nízkou odměnu. Dále míní, že dlužno jednoduchým výpočtem dospěti k tomu, že za necelých 7 měsíců jeho služeb u žalované strany pracoval 519 hodin přes čas, nebo 66 pracovních dnů osmihodinových, že tím byl jeho pracovní měsíc prodloužen o 10 pracovních dnů, a že za tento pracovní prodloužený měsíc dostal, pracuje přes čas, o 120 Kč méně, než kdyby práce přes čas byla odměňována jako průměrná práce. Dovolací soud neshledal, že se sporné věci dostalo v odvolacím rozsudku právního posouzení nesprávného. Především dlužno si povšimnouti zjištění, že dovolatelova práce, o kterou běží ve sporu, záležela v tom, že jezdíval s autem se šoférem v týdnu třikrát až čtyřikrát mimo město, že býval na těchto cestách přes poledne i přes noc, že tělesnou prací jeho bylo jenom nakládání a skládání zboží, že za jízdy seděl klidně a bez jakékoliv námahy vedle šoféra, že dostával příplatek za poledne a nocležné, pokaždé 5 Kč, jakož i že si vydělával na zpropitném mnohem více, než dělnici zaměstnaní ve skladišti, s cizími lidmi se nestýkající. Z tohoto zjištění vyplývá, že dovolatelova práce byla zvláštní povahy, že se její doba dala těžko změřiti, že to byla doba nesnadno kontrolovatelná. Je tedy pochopitelno, že strany, jak bylo dále zjištěno, umluvily paušalisování oněch prací přes čas. Nelze uznati, že by paušalisování odměny za práci přes čas bylo nedovoleným, nebo protizákonným, nebo, že by se příčilo dobrým mravům. Zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. v §u 6 pouze nařizuje, by práce přes čas byla placena zvláště, nezakazuje však, by odměna nebyla paušalisována. Když si strany umluvily výši odměny za práci přes čas, platí podle §u 1152 obč. zák. tato umluvená odměna a není potřebí obírati se otázkou, zda jest odměna ta přiměřenou či nikoli. Nemůže také býti řeči o nějakém útisku hospodářském, když šlo o dobrovolnou úmluvu. Proto nemůže žalobce nyní vytýkati, že šlo jenom o nepatrné zvýšení mzdy a že byl k uzavření této, nyní za nemravnou jím považované smlouvy donucen pouze manželčinou chorobou a stísněnými poměry na trhu práce. Nelze také uznati, že by úmluva byla neplatnou pro udánlivou neurčitost z toho důvodu, že nebylo ve smlouvě vytčeno, jak dlouho bude dovolatel pracovati přes čas. Právem poukazuje prvý soud po této stránce k tomu, že se dovolatel před vstupem do služeb u žalované mohl snadno, zejména dotazem u svých předchůdců přesvědčiti, jaké jsou pracovní hodiny u žalované. Dovolací soud míní, že to bylo tím spíše jeho povinností, když si ujednal, že veškerá práce přes čas bude odměňována paušálně. Okolnost, že se dovolatel později hlásil o odměnu za práci přes čas, je bez právního významu, když bylo zjištěno, že odměňování práce přes čas bylo smluveno paušálně. Dovolací soud také neshledal, že by se úmluva, o kterou běží, i nějak jinak příčila dobrým mravům, poněvadž pro tento právní závěr není opory ani v odvolacích zjištěních, ba ani ne v dovolatelových tvrzeních. Dal-li dovolatel přednost snad hůře odměňované práci, protože byla pohodlnější a do jisté míry příjemnější, nežli jiná práce namáhavá, sice osmihodinová, ale nepřetržitá a vyčerpávající, před prací méně pohodlnou, nelze mluviti o nedovoleném a nemravném nátlaku se strany žalované zaměstnavatelky, neboť se vůči takovému nátlaku mohl snadno a vydatně ubrániti tím, kdyby byl smlouvy se žalovanou neuzavřel.

Citace:

Čís. 5537. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 776-777.