Čís. 5307.

Dozorčí rada akciové společnosti (čl. 194, 226 obch. zák.) není oprávněna podati žalobu proti vůli valné hromady v případě, kde tato jest ochotna sprostiti ji i správní radu zodpovědností udělením absolutoria, pod výminkou, již dozorčí rada podáním žaloby zmařila.
Zmocnění valné hromady možno dáti po případě dodatně.
(Rozh. ze dne 23. září 1925, Rv I 1055/25.)
Proti žalobě dozorčí rady akciové společnosti T. proti správním radům téže společnosti, by nahradili společnosti škodu, vznesli žalovaní námitku nedostatku aktivního oprávnění ku sporu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Ze znění žalobní žádosti »jsou povinni zaplatiti akciové společnosti T. jménem náhrady škody« jasně vysvítá, že žalobci nechtěli tím uplatniti pouze svou vlastní zodpovědnost (čl. 194, odstavec třetí obch. zák.), nýbrž chtěli jménem akciové společnosti T. a pro tuto společnost uplatňovati škodu, která jí prý byla způsobena žalovanými. Článek 226 obch. zák. prohlašuje, že předpisu čl. 194 obch. zák. lze užiti na akciové společnosti Zastupo- vání společnosti ve sporech, na nichž se usnesla valná hromada a které se vedou proti členům představenstva, jest tím představenstvu odňato. Podle čl. 226, 194 obch. zák. náleží však dozorčí radě, by vedla spory proti komplementářům, po případě proti členům představenstva, jen když se na jejich vedení valná hromada usnese. Jenom, jedná-li se o její vlastní zodpovědnost, může dozorčí rada podati žalobu bez usnesení valné hromady, ano i proti jejímu usnesení (Randa, obchodní právo II. B, str. 136, 137 v něm. vydání). Valná hromada akcionářů akciové společnosti jest nejvyšším orgánem, rozhodujícím ve všech věcech společnosti, který zřizuje představenstvo a likvidátory podle ustanovení stanov a usnáší se, je-li toho třeba, na vedení sporu proti členům představenstva (Randa II. str. 143). Dozorčí rada má právo, pustiti se do sporu proti komplementářům (členům představenstva) a) ve vlastním jméně, pokud se jedná o vlastní zodpovědnost dozorčí rady, b) jménem společnosti. Podle čl. 195, na který se také výslovně odvolává čl. 226, mohou komanditisti komanditní společnosti na akcie zvoliti na valné hromadě zvláštní zmocněnce k vedení procesu proti komplementářům (Randa II. str. 157). Sami žalobci blíže neopodstatnili, že chtějí uplatňovati vlastní zodpovědnost dozorčí rady, naopak žalobní žádost »zaplatiti společnosti« svědčí spíše o opaku. Kromě toho neuvedli žalobci, zda a jak dalece byli voláni k zodpovědnosti společností. Jenom když se valná hromada usnese na vedení sporu, jest dozorčí rada, a to dozorčí rada v čase podání žaloby fungující, orgánem spor vedoucím, leč že valná hromada zřídila jiné zmocněnce. K tomu jest dále prokázáno, že jistě nebylo dáno zmocnění k podání této žaloby na valných hromadách v roce 1923, a že také nebylo hlasováno o této věci. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Soud odvolací sdílí právní názor soudu prvé stolice, že žalující dozorčí rada k žalobě není aktivně oprávněna. Dle čl. 226 a 194 obch. zák. jest dozorčí rada akciové společnosti zmocněna vésti spory proti představenstvu (správní radě), na nichž se valná hromada akcionářů usnesla. Tedy dozorčí rada jako taková, pokud funkci dozorčí rady zastává, může spory vésti. Aby spor jako dozorčí rada mohla zahájiti, musí býti dozorčí radou v době podání žaloby. Tomu tak u žalující strany v tomto případě není. Žalující strana, ačkoliv žaluje jako dozorčí rada akciové společnosti T., její dozorčí radou již před zahájením sporu nebyla. Žalující strana nebyla již oprávněna jako dozorčí rada k vedení sporu proti žalovaným jako bývalé správní radě dne 10. září 1923 se usnášeti. Žalobci byli v době té jen akcionáři a mohli by dle čl. 226 a 195 obch. zák. do sporu vstoupiti jen jako vedlejší intervenienti. Jinaká práva, jim dle čl. 224 obch. zák. příslušející, vykonávají ve valné hromadě. Okolnost, že dle tvrzení žalující strany jde o vlastní její zodpovědnost jako dozorčí rady, která fungovala současně se žalovanými jako dřívější správní radou, jest zcela bez významu. Neboť k vedení sporu proti členům představenstva (správní rady) jest zmocněna toliko dozorčí rada, tedy dozorčí rada, která tuto funkci zastává, po případě zmocněnec valnou hromadou zvolený nebo soudem jmenovaný (čl. 226 a 195 obch. zák.). Z toho patrno, že žalující strana jako bývalá dozorčí rada k vedení sporu není opráv- něna a z důvodu toho k žalobě není aktivně legitimována. Žalující strana nebyla by však k žalobě aktivně oprávněna, i kdyby jako bývalá dozorčí rada spor vésti mohla, jelikož tu není usnesení valné hromady k vedení sporu a o vlastní její zodpovědnost by se nejednalo. Dle čl. 226 a 194 odstavec třetí obch. zák., jedná-li se o vlastní zodpovědnost dozorčí rady, může dozorčí rada bez nebo proti usnesení valné hromady akcionářů představenstvo (správní radu) žalovati. Soud odvolací nesdílí právní názor soudu prvé stolice, že by dozorčí rada (členové dozorčí rady) v takovém případě musili spor vésti vlastním jménem, nikoliv jménem akciové společnosti. Práva a povinnosti představenstva (správní rady) akciové společnosti jako jejího zákonného zástupce stanoveny jsou v čl. 227 a násl. obch. zák. a v §§ 28 až 34 stanov. Jmenovitě pak čl. 241 obch. zák. ustanovuje, že členové představenstva, kteří jednají mimo meze svého příkazu nebo předpisy obchodního zákona nebo proti smlouvě společenské, ručí za škodu tím vzniklou osobně a solidárně. O právech a povinnostech dozorčí rady jednají čl. 225 a 226 obch. zák. a §§ 35 a 36 stanov. Ačkoliv zákon o ručení dozorčí rady nemá ustanovení, nelze dle všeobecných zásad pochybovati, že členové dozorčí rady pro opomenutí povinného dozoru a zkoumání dle práva občanského ručí akciové společnosti za náhradu škody. Právním důvodem žaloby jest, že žalovaní proměnili ke svému užitku společnost s r. o. T., ač byla pasivní, ve společnost akciovou, že uváděli akcionáře soustavně v omyl na valných hromadách, že vědomě zatajovali v bilancích ztráty, že lehkovážně dávali zboží na úvěr beze vší úhrady, že nedbali varovných hlasů dozorčí rady, že kreditovali zástupcům v cizině bez omezení a že nebyla korespondence řádně dle stanov podepisována. Právním důvodem uplatňovaných nároků jsou tedy jednak jich provinění, jednak lehkomyslné a nedbalé řízení akciového podniku. Z toho, že žalovaní jako členové bývalé správní rady dopustili se prý nesprávností, za něž — náhradu škody — sami ručí osobně a solidárně, nelze již osobní zodpovědnost žalující straně, která tvrdí, že své povinnosti konala, dovozovati, třeba žalovaní spoluzavinění žalobců na všech udánlivých škodách ve sporu uplatňovali. Kdyby tomu tak bylo, neměla by dozorčí rada k vedení sporu jménem akciové společnosti proti představenstvu nikdy svolení valné hromady potřebí. Soud odvolací sdílí proto právní názor soudu prvé stolice, že by žalující strana k vedení sporu, i kdyby k tomu jako bývalá dozorčí rada byla povolána, měla zapotřebí usnesení valné hromady a že ho tu není. Na valné hromadě dne 18. června 1923 prohlásil předseda, že automaticky nastupuje pro správní radu absolutorium, kdyby nikdo do 3 měsíců proti členům správní rady nepodal žaloby. Prohlášeni to není usnesením, by žalující strana jako bývalá dozorčí rada podala žalobu. Volba nové dozorčí rady měla se při oné valné hromadě provésti a 25. června 1923 volba ta také byla provedena. Jest prokázáno, že usnesení o podání žaloby bývalou dozorčí radou valnou hromadou se nestalo, a vedení sporu žalobkyní jako bývalou dozorčí radou ani dodatně usnesením valné hromady schváleno nebylo. Z toho patrno, že žalující strana, kdyby jako bývalá dozorčí rada k vedení sporu proti správní radě byla povolána, bez usnesení valné hromady k tomu nebyla zmocněna, že tedy k žalobě není aktivně oprávněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nižší soudy řešily předem otázku, zda po právní stránce jsou splněny předpoklady žalobního nároku podle čl. 226 a 194 obch. zák. Zápornou odpovědí na tuto otázku posoudily věc správně po právní stránce, a důsledkem tohoto posouzení jest zamítnutí žaloby. Co do dalšího, lze ponechati nerozřešenu otázku, zda žalobci jsou dosud členy dozorčí rady, po případě zda byli jimi v čase podání žaloby, a zda oprávněni by byli k žalobě jako členové dřívější dozorčí rady, jež po případě nebyla ještě sproštěna zodpovědnosti. Žalobní nárok není oprávněn v žádném z těchto případů. Čl. 194 (226) obch. zák. činí oprávnění dozorčí rady k žalobě závislým na zmocnění valné hromady nebo na zájmu vyvolaném vlastní zodpovědností. Vzhledem k tomu, že žalovaná strana popřela oprávnění žalobců ke sporu, byli žalobci povinni, by uvedli a prokázali skutkové okolnosti, t. j. buď zmocnění valné hromady, nebo skutečnosti, odůvodňující jich zodpovědnost. Pro dovolací řízení není již sporno, že potřebného zmocnění nedostalo se žalobcům před podáním žaloby. K tomu nedostačilo udělení absolutoria jen podmíněného tříměsíční lhůtou. Žalobci tvrdí sice, že jim zmocnění ono bylo uděleno dodatně, ale předem budiž uváženo, zda prokázali vlastní zodpovědnost. V tomto směru uvedli žalobci různé skutečnosti, jimiž má býti v první řadě prokázána povinnost žalovaných k náhradě škody, ale žalobci dovozují z nich i vlastní zodpovědnost. Hlavním důvodem jest, že nebyli dosud sproštěni zodpovědností, ježto jim, jakož i bývalé správní radě, jejíž členy byli žalovaní, nebylo uděleno absolutorium, t. j. nebyly schváleny účty, bilance a pod. V této příčině jest však přihlédnouti k jejich vlastnímu skutkovému přednesu, opakovanému ještě v dovolání. S absolutoriem měla se věc jinak, neboť nebylo jim odepřeno, nýbrž mělo nastoupiti automaticky, nepodal-li nikdo žaloby proti správní radě. V tomto smyslu usnesla se valná hromada akciové společnosti dne 18. června 1923, podle tohoto usnesení měli býti sproštěni zodpovědnosti jak členové bývalé správní rady, tak důsledkem toho i žalobci jako členové dozorčí rady uplynutím tří měsíců. Záleželo proto na žalobcích, by vyčkali uplynuti této lhůty, a tím i sproštěni svých závazků. K tomu bylo by došlo, ježto žaloba nebyla by bývala podána, kdyby jí nepodali žalobci sami dne 15. září 1923, tudíž tři dny před uplynutím lhůty. Žalobci tak učinili jako členové dozorčí rady, ale bez usnesení valné hromady. Za těchto okolností nelze ovšem mluviti ani o tom, že žalobcům šlo o vlastní jejich zodpovědnost, když o své újmě zmařili možnost, by zodpovědnosti té byli sproštěni. Ustanovení odstavce třetího čl. 194 obch. zák. nelze vykládati v ten rozum, že by dozorčí rada byla oprávněna podati žalobu proti vůli valné hromady i v případě, kde tato jest ochotna sprostiti ji i správní radu zodpovědnosti udělením absolutoria. To platí zejména v tomto případě, kde ani podle skutkového přednesu žalobců valná hromada neusnesla se na tom, že dozorčí rada, skládající se ze žalobců, má podati do tří měsíců žalobu (i podle dovolacího spisu znělo usnesení, že absolutorium nastupuje automaticky, jestli nikdo do tří měsíců proti správní radě nepodá žalobu), aniž činila tuto dozorčí radu zodpovědnou za škodu způsobenou společnosti udánlivým jednáním žalovaných. Žalobci poukazují proto na to, že, podavše žalobu, jednali v zájmu akciové společnosti, jež byla jednáním žalovaných poškozena na svém jmění. K tomu byli žalobci oprávněni jen za souhlasu valné hromady, t. j. jen tehdy, kdyby je ostatní akcionáři usnesením valné hromady byli k tomu zmocnili. Zákon nevylučuje zajisté, by zmocnění takové nebylo uděleno i dodatně, mohlo se tak státi v případě, kdyby byla valná hromada chtěla překaziti absolutorium, závislé na uplynutí lhůty tím, že by se byla usnesla na podání žaloby, zejména, kdyby bylo správné tvrzení žalobců, že nebyly splněny předpoklady, jež vedly k podmíněnému uděleni absolutoria. Mohlo by se na př. státi, že nebylo možno uděliti formální zmocnění k žalobě před uplynutím lhůty, ač vůle většiny akcionářů se k tomu nesla. V tomto případě bylo možným zmocnění dodatné. Žalobci tvrdí, že zmocnění dodatného se jim dostalo, ale tvrzení to nebylo prokázáno, naopak převzal odvolací soud zjištění soudu prvé stolice, že nebylo na valné hromadě dne 26. listopadu 1923 schváleno podání žaloby, a že o tom nebylo ani hlasováno. Nebyl proto nedostatek zmocnění napraven ani dodatně. Důsledkem toho posoudily nižší soudy, zamítnuvše žalobu, věc správně po právní stránce, usoudivše, že žalobci neprokázali základního zákonného předpokladu své žaloby. Tvrdí-li žalobci na konci dovolacího spisu, že nebyli sproštěni zodpovědnosti, jest jim odpověděti, že zavinili to sami podáním žaloby bez souhlasu ostatních akcionářů, kteří ponechali si sice čas na rozmyšlenou, ale neusnesli se na podání žaloby. Vědomí morální povinnosti nemůže nahraditi zákonný požadavek usnesení neb skutečné zodpovědnosti, naopak měl zákonodárce důvod pro to, že odepřel dozorčí radě právo k žalobě bez usnesení anebo proti usnesení valné hromady v případě, kde nejde o vlastní zodpovědnost, chtěje tím zabrániti zbytečným sporům. O zodpovědnost nejde pak tam, kde byla úmyslně vyvolána proti vůli valné hromady.

Citace:

Čís. 5307. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 372-376.