Čís. 5603.

Pro nárok státní nemocnice v Praze na náhradu léčebních útrat proti chovateli psa, jimž byla léčená osoba pokousána, jest přípustným pořad práva.
Dekrety dvorské kanceláře ze dne 11. ledna 1816 sv. 44 str. 2 sb. pol. zák. a ze dne 16. března 1837 sv. 65 str. 94 sb. pol. zák. ustanovují veřejnoprávní povinnost majetného vlastníka vzteklého psa k náhradě útrat léčebních bez ohledu na zavinění.
(Rozh. ze dne 31. prosince 1925, R I 1055/25.)
Helena P-ová, byvši pokousána psem, byla ošetřována v době od 6. do 21. srpna 1924 v Pasteurově ústavu všeobecné veřejné státní nemocnice na Král. Vinohradech. Ošetřovně činilo 336 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se Česká finanční prokuratura v Praze jménem nemocnice— správně nyní jménem eráru — na žalovaném náhrady této částky podle §§ 1320 a 1042 obč. zák., tvrdíc, že Helena P-ová pro nemajetnost útraty zaplatiti nemůže a že pes, který ji pokousal, náležel žalovanému a že žalovaný psa náležitě neopatřil. K námitce nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice žalobu odmítl,
rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Náhradní nárok žalobou vymáhaný jest nárokem soukromoprávním, opírajícím se o předpisy občanského zákona, o němž podle §§ 1042, 1320 a 1338 obč. zák. jen soudům náleží rozhodovati, byť i šlo o poplatek původně rázu veřejnoprávního. V tom smyslu rozhoduje nejvyšší soud du- sledně a jednotně (srovn. na př. rozhodnutí čís. 110, 431 a 4628 sb. n. s.). Nesejde na tom (což uvádělo první soud a žalovaného v omyl), že otázkou náhrady léčebních nákladů obíraly se již také správní úřady, že okresní správa politická výnosem ze dne 25. března 1925 žalovanému náhradu ošetřovného uložila, že naproti tomu zemská správa politická výnosem ze dne 1. června 1925 žalovaného z povinnosti k náhradě ošetřovného z toho důvodu sprostila, že pes byl zdravý, a nesejde na tom, že nemocnice dalšího opravného prostředku nepodala, nýbrž svůj nárok pořadem práva vymáhati se jala. Úřady správní řešily totiž v oboru vlastní působnosti otázku náhradní povinnosti s hlediska dále uvedených dekretů dvorské kanceláře, tedy s hlediska docela jiného, než ji bude řešiti soudům. Úřadům správním sešlo jen na tom, zda byl pes vzteklý, neb aspoň vzteklinou podezřelý, či zdravý, kdežto u soudů tato otázka co do povinnosti k náhradě léčebních útrat vůbec v úvahu nepřichází. Předpis §u 1320 obč. zák. nestanoví snad ručení za výsledek, nýbrž jen ručení za zavinění, ale s přesunutým břemenem průvodním v ten rozum, že chovatel zvířete musí dokázati, že pečoval o potřebné opatření, neb o potřebný dohled. Výjimkou z této zásady stanovily však dekrety dvorské kanceláře ze dne 11. ledna 1816, sv. 44 str. 2 sb. pol. zák. a ze dne 16. března 1837, sv. 65 str. 94 sb. pol. zák., že při škodě, způsobené vzteklými psy, jest majetný vlastník psa povinen k náhradě veškerých léčebných útrat osob, které byly psem pokousány. Takový nárok na náhradu nákladů léčebných — při vzteklých psech — má ovšem ráz veřejnoprávní. (Srv. Randa — náhrada škody str. 79 a také Stubenrauch k §u 1320). Stěžovatel tvrdí sice, že tyto dekrety byly zrušeny zákonem o nakažlivých nemocech zvířecích a že podle »specielních zákonů« (které však opomenul citovati) byl by jen tenkrát povinen hraditi léčebné, kdyby jeho pes byl skutečně nemocný, neb aspoň podezřelý. Tomu by tak bylo, kdyby šlo o použití oněch dekretů, kdyby tedy nezáleželo na zavinění žalovaného. Stěžovatel tvrdí dále, že jen tenkráte přišel by v úvahu soukromoprávní nárok veřejné nemocnice na náhradu ošetřovného, kdyby byl takový nárok administrativními úřady zásadně uznán. Ale v tom jest na omylu, protože směsuje ručení podle oněch dekretů se strany jedné a ručení podle občanského zákona se strany druhé. Zdali jsou tu zákonné předpoklady předpisů §§ 1042 a 1320 obč. zák., bude teprve úkolem rozhodnutí sporu. Za tohoto stavu věci netřeba se vůbec obírati předpisy o úpravě veřejnoprávních poměrů všeobecných veřejných nemocnic v Čechách, najmě zákonem ze dne 5. března 1888, čís. 19 z. zák., na nějž se rekursní soud odvolává.

Citace:

Čís. 5603. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 915-916.