Čís. 5316.

Totožnost rozepře předpokládá totožnost konkrétního žalobního nároku. Totožnost právního poměru, z něhož v tom i onom sporu odvozuje se různý konkrétní nárok, nestačí. Rozhodnutí o právním poměru jakožto předurčující otázce pro rozhodnutí o konkrétním žalobním nároku stává se účastným hmotněprávní moci jen za podmínek §u 236 (§ 259) c. ř. s.
(Rozh. ze dne 30. září 1925, Rv I 928 25.)
Žalobkyně domáhala se na žalovaném náhrady škody, ježto žalovaný nesplnil trhovou smlouvu, jíž prý jí prodal louku. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Co do právního posouzení činí se v dovolání napadenému rozsudku výtka, že nepřistoupil na názor, že otázka, zda kupní smlouva byla uzavřena, byla již pravoplatně rozhodnuta ve sporu u okresního soudu v S. (č. j. С 49/21). Dovolatelka nemá pravdu. Spor byl sice veden mezi týmiž stranami, avšak nejedná se o týž nárok žalobní. V prvém sporu vyslovuje rozsudek povinnost žalovaného vydati žalobkyni aneb ve stejné váze nahraditi 16 q lučního sena z parcely čís. 34 v Z., sklizeného v roce 1921, nebo zaplatiti za ně po 280 Kč za každý metrický cent. V druhém sporu zažalována byla náhrada škody 10 000 Kč za seno v době od 1921—1923 a za prodejní hodnotu louky. O otázce, zda kupní smlouva byla platně uzavřena, nebylo vůbec rozsudkovým výrokem rozhodnuto a proto nevztahují se na ni účinky materielní právní moci dle §u 411 c. ř. s. Rozhodnutí soudu nemůže sahati dále, než pokud bylo stranami navrhováno a proto dosah jeho zůstává obmezen na žalobní nároky nebo stranami vyvolané výrokové zjištěni dle §§ 236 a 259 c. ř. s. Třeba bylo v důvodech obou rozhodnutí též uvažováno a zjištění učiněno o předběžné otázce kupu, na níž přirozeně závisel výsledek sporů o žalobních nárocích, není toto zjištění účastno právní moci, poněvadž jen výrok rozsudku obsahuje věcné rozhodnutí o jsoucnosti určitého práva neb právního poměru, o jehož zjištění takovým způsobem nebylo však v dřívějším sporu žádáno. Materielní právní moc dotýká se tedy jen rozhodnutí sama, nikoli též jeho předpokladů, řešených pouze v důvodech rozsudkových. Soud přirozeně musí se vysloviti i o předběžných otázkách svého rozhodnutí a skutkové zjištění i právní úsudek o nich si utvořiti, aby dospěl právě k určitému rozhodnutí o vzneseném nároku stran. Má-li však i v tomto směru nastati účinek právní moci, jest zapotřebí mezitimního určovacího návrhu a jen tím způsobem muže býti zabráněno tomu, by dva různé soudy, rozhodující třeba mezi týmiž stranami o různých nárocích, spočívajících na témže skutkovém a právním předpokladu, nedospěly v poslednějším ohledu k odchylnému výsledku. Tohoto prostředku zákona žalující strana v prvém sporu nepoužila a tím se stalo, že v novém sporu, o který tu jde, soud, zabývaje se při provádění důkazů důkladněji předurčující otázkou, zda žalovaný o koupi louky se žalobkyní jednal, kup platně ujednal a písemní smlouvu podepsal, došel k opačnému přesvědčení než měl soud v dřívějším sporu těchže stran. Dlužno tedy přisvědčiti právnímu názoru odvolacího soudu, že o otázce, zda byl kup uzavřen, nebylo ještě právoplatně rozhodnuto. Zjistiv pak, že žalovaný louku ani ústně ani písemně neprodal, učinil z toho právní závěr, že není odůvodněn žalobní nárok na náhradu škody.

Citace:

Čís. 5316. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 393-394.