Čís. 5274.

Inventář pozůstalosti dlužno zříditi i tehdy, nebylo-li dosud rozhodnuto ve sporu, na který byli přihlášení dědicové dle §u 125 nesp. říz. poukázáni, pakli některý z dědiců se přihlásil k pozůstalosti s dobrodiním inventáře nebo zažádal o sepis inventury.
Námitka, že holografní závěť není psána celá touže rukou, není námitkou »zevní vady« závěti, není-li to z listiny samé na prvý pohled zřejmo.
(Rozh. ze dne 16. září 1925, R I 725/25.)
K pozůstalosti po Emilii M-ové přihlásila se universální dědička z písemné závěti bezpodmínečně a dědicové ze zákona podmínečně. Pozůstalostní soud poukázal dědice ze zákona na pořad práva a zamítl pro tentokráte návrh opatrovníka jednoho ze zákonných dědiců, by byl zřízen inventář. Rekursní soud potvrdil napadené usnesení, pokud jím byli poukázáni dědicové ze zákona na pořad práva, zrušil je však, pokud jím byl zamítnut návrh na zřízení inventáře a uložil prvému soudu, by zřídil bez odkladu inventář.
Nejvyšší soud nevyhověl ani dovolacímu rekursu dědičky ze závěti, ani dovolacímu rekursu dědiců ze zákona.
Důvody:
Po stránce formální jest ovšem výrok rozhodnutí rekursního soudu, jímž bylo nařízeno bezodkladné sepsání inventáře, změnou usnesení pozůstalostního soudu, jenž návrh na zřízení inventáře pro tentokráte zamítl, nikoli jeho zrušením. Avšak dovolací rekurs dědičky, kteráž se k pozůstalosti přihlásila ze závěti, není z věcných důvodů opodstatněn. Inventář pozůstalosti nutno zřídili i tehdy, nebylo-li posud rozhodnuto ve sporu, na kterýž byly strany dle §u 125 nesp. říz. poukázány, když některý z dědiců přihlásil se k pozůstalosti s dobrodiním inventáře, nebo zažádal o sepis inventury, jak se stalo i v tomto případě (§ 92 nesp. říz., § 802 a 807 obč. zák.). Zákon neustanovuje sice určité lhůty pro sepsání inventáře, ale zdůrazňuje, že se tak má státi za nejdříve (§ 802 obč. zák.), by nebyl zmařen účel, kterýž zřizování inventury má (§ 97 nesp. říz.), neboť čím delší doba uplynula od úmrtí zůstavitelova, tím obtížněji lze tohoto účelu dosáhnouti. Není překážkou a nemění ničeho na tom okolnost, že dlužno teprve pořadem práva o tom rozhodnouti, zdali jsou k pozůstalosti povoláni dědici ze zákona, či dědička, která se přihlásila ze závěti bezpodmínečně. Též dědicové ze zákona, jichž podmínečnou přihlášku k pozůstalosti byl soud dle §u 125 nesp. říz. povinen přijati, jsou účastníky k takové přihlášce oprávněnými a mimo to pozůstalostní soud i z úřední povinnosti má přikročiti ke zřízení inventáře, poněvadž jeden ze zákonných dědiců jest pod soudní ochranou. Otázka výloh inventury nemůže zde býti rozhodující, zvláště když nebylo posud vyřknuto, kdo je má hraditi (srv. rozh. čís. 1870 sb. n. s.).
Není však ani odůvodněn dovolací rekurs dědiců ze zákona, podaný s hlediska zřejmé protizákonnosti a rozporu se spisy (§ 16 nesp. říz.) do té části usnesení rekursního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení prvého soudu, že dědicové, kteří ze zákona podali podmíněnou přihlášku k pozůstalosti, odkazují se se svými dědickými právy na pořad žaloby. Správně uvádí sám rekurs, že nestačí pouhé popření pravostí poslední vůle bez osvědčení odporu, by ve sporu dědickém mohla býti přikázána úloha žalobce dědici ze závětí. Znova se tvrdí v dovolacím rekursu, že listina, z níž dědička ze závěti odvozuje své právo, vykazuje nedostatek patřičné formy holografního testamentu dle §u 578 obč. zák., poněvadž není psána celá touže rukou. Ale z listiny samé, jak již uvedl správně rekursní soud, není to na první pohled zřejmo a sami stěžovatelé praví dále, že více než tvrditi tuto okolnost nebylo jim možno. Postačuje, když listina svým zevnějškem nevzbuzuje objektivně odůvodněné pochybnosti o správnosti formy a své pravosti. Dáti znalcem z moci úřední dotyčnou listinu prohlédnouti a zjistiti, zda tvrzené okolnosti jsou správné čili nic, znamenalo by prováděti již v nesporném řízení důkaz o její platnosti, což však nelze připustiti, poněvadž jest to ponecháno řádnému sporu. Jelikož tedy dědicové ze zákona opírají svůj nárok k pozůstalosti o slabší důvod, byla jim správně přikázána úloha žalobců v příštím sporu o dědické právo.

Citace:

Čís. 5274. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 312-314.