Čís. 5420.

K přičtení viny na rozluce jednomu z manželů nestačí, že důvod rozluky nastal v jeho osobě, nýbrž vyhledává se k tomu, by mu mohla býti přičtena vina, subjektivní jeho zavinění.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1925, Rv I 1489/25.)
Žalobě manžela o rozluku manželství pro duševní chorobu (hysterii) manželčinu procesní soud prvé stolice vyhověl, neuznav zavinění žádného z manželů. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nelze přisvědčiti dovolateli, že odvolací soud, potvrdiv výrok prvního soudu, že na rozluce žádná strana viny nenese, věc po stránce právní posoudil nesprávně (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Pokud dovolatel míní, že vina na rozluce jest na straně žalované dána již tím, že bylo na rozluku uznáno pro duševní chorobu žalované, tedy z důvodu, nastavšího v osobě žalo- vané, dovodil nesprávnost tohoto stanoviska případně odvolací soud, poukázav k tomu, že k přičtení viny na rozluce jednomu z manželů nestačí okolnost, že důvod rozluky nastal v jeho osobě, nýbrž že se vyhledává k tomu, by mu vina mohla býti přičtena, také subjektivní zavinění, toto však u žalované, co se týče její duševní choroby, ani tvrzeno není. Správnost tohoto stanoviska odvolacího soudu plyne z míst zákona v napadeném rozsudku uvedených (Srovnej též rozhodnutí čís. 1285 sb. n. s.). Žalobce také neprávem tvrdí, že vina na rozluce měla býti přičtena žalované proto, že mu svou chorobu při uzavření sňatku zamlčela. Není zjištěno, že žalovaná o své chorobě tehdy věděla a nelze proto tvrditi, že ji žalobci zamlčela, nebyla proto právem vina ani z tohoto důvodu žalované přičtena.

Citace:

Čís. 5420. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 577-578.