Čís. 5461.

Pozemková reforma.
Ujednal-li Státní pozemkový úřad s vlastníkem zabraného majetku dohodu o převzetí, ale pak ji nechtěl dodržeti a převzetí odmítal, jest vlastník oprávněn domáhati se na státu splnění dohody žalobou a to na zemském soudě v Praze dle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n.
Pokud čelí záborové právo státu i proti pachtýři.
Jde o smlouvu soukromoprávní, převzal-li Státní pozemkový úřad budovu pachtýřem na zabraném pozemku vystavěnou, a lze se domáhati splnění její na soudě příslušném dle předpisů j. n. Příslušnost dle §u 83 a 49 čís. 5 j. n. tu nedopadá.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1925, R I 953/25.)
V žalobě, zadané na zemském soudě v Praze, jíž domáhal se na státu zaplacení 60 000 Kč, tvrdil žalobce, že mu byla v provádění pozemkové reformy dána Státním pozemkovým úřadem výpověď ze statku, jejž měl v pachtu s celým příslušenstvím, k němuž patří také sušárna zeleniny. S ostatním příslušenstvím převzal Státní pozemkový úřad protokolem ze dne 26. října 1921 také onu sušárnu, mezi žalobcem, majitelem statku a Státním pozemkovým úřadem stala se také dohoda, že Státní pozemkový úřad zaplatí žalobci náhradu za převzetí statku a žalobcem předsevzatých investic, odhad jich ceny ustanoven na den 31. října 1921, ale odhad ani toho dne ani později proveden nebyl, naopak sdělil žalobci Státní pozemkový úřad, že na sušárnu nečiní nároku a ponechává žalobci, by s ní jako svým vlastnictvím si naložil. Toto stanovisko Stát- ního pozemkového úřadu odporuje prý předpisu §u 9 zákona čís. 215/19 a ani na předpis § 34 zákona čís. 329/20 nemůže prý se pozemkový úřad odvolávati, poněvadž sušárnu již jednou převzal. Na základě toho žalobce — odhaduje budovu sušárny se zařízením na 60 000 Kč — navrhl odsouzení žalované strany zaplatiti mu 60 000 Kč. Žalovaná strana vznesla proti žalobě námitku nepřípustnosti pořadu práva, místní i věcné nepříslušnosti soudu. Pokud se týče námitky nepřípustnosti pořadu práva přednesla strana žalovaná, že sušárna nebyla Státním pozemkovým úřadem převzata a rozhodování o otázkách týkajících se provádění pozemkové reformy přikázáno je řízení správnímu, částečně pak zákonem náhradovým čís. 329/20 a novelou k němu čís. 220/22 soudnímu řízení nespornému. Soud prvé stolice vyhověl námitce nepřípustnosti pořadu práva a žalobu odmítl. Důvody: Pouze § 50 a) novely čís. 220/22 odkazuje na pořad práva, jemu však musí obligatorně předcházeti soudní řízení nesporné, kterým musí býti pachtýř odkázán na pořad práva, ale nikoli proti státu, nýbrž proti vlastníku převzatého statku. Mezi stranami jest sporno, zda sušárna, za kterou se žalobce domáhá náhrady, byla Státním pozemkovým úřadem převzata, zda je týž povinen ji převzíti a jaká náhrada měla by býti žalobci za ni vyplacena. Žalobce opírá svůj poměr ke straně žalované o výpověď z pachtu, kterou mu dal Státní pozemkový úřad při provádění pozemkové reformy. Předpisem §u 15 zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. přikázáno bylo provádění pozemkové reformy a tím i řešení všech právních poměrů do tohoto oboru spadajících pozemkovému úřadu, pokud výslovným předpisem některé úkony ze souboru těchto otázek nebyly vyňaty a přikázány soudu. Takovéto vyjmutí nestalo se ohledně otázek, které žalobce tímto sporem předkládá k rozhodnutí. Naopak předpis §u 34 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. stanoví, že pozemkový úřad není povinen převzíti stavby nadbytečné nebo s převzatým zemědělským podnikem nesouvislé; rozhodovati o tom, které stavby jsou nadbytečné a s podnikem nesouvislé, přísluší pozemkovému úřadu, rovněž tak provedení jejich odhadu. Státní pozemkový úřad je úřadem správním a činnost jeho povahy veřejnoprávní. O nárocích povahy veřejnoprávní přísluší tomuto soudu podle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. rozhodovati jen tehdy, když se úřad správní vyslovil k rozhodnutí v tom kterém směru nepříslušným (čís. 6 §u 2 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. a n.), což se však v tomto případě nestalo, naopak Státní pozemkový úřad otázku tuto řešil, není však přípustným předložiti soudu její přezkoumání prostřednictvím zákona čís. 4/18. Státnímu pozemkovému úřadu mimo rozhodování o otázkách spadajících do poměrů právních, vyvolaných pozemkovou reformou je také svěřena realisace těchto rozhodnutí; při provádění této realisace na podkladě vydaných rozhodnutí vystupuje Státní pozemkový úřad ovšem také jako zástupce eráru (vykupujícího a pod.), v tomto směru úkony pozemkového úřadu nebyly by povahy veřejnoprávní a pak by přípustnost pořadu práva dána byla. O takovou pouhou realisaci se však ve sporném případě nejedná. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Prvý soud sice správně uvádí, že mezi stranami je spor o to, zda sušárna, za kterou žalobce žádá náhradu, byla Státním pozemkovým úřadem převzata, ale nesprávně vychází ze stanoviska, jako by šlo o to, zda je Státní pozemkový úřad povinen ji převzíti a jaká náhrada má býti žalobci vyplacena. Žalobce netvrdí, že je Státní pozemkový úřad povinen sušárnu převzíti, nýbrž tvrdí, že ji převzal a že je povinen náhradu za ni vyplatiti, že však to odpírá a cenu ani odhadem nestanovil a stanoviti nechce. Tu nejde již o otázky pozemkové reformy, nýbrž o sporné faktum, z něhož vyvozuje se závazek druhou stranou neuznaný, jehož podkladem jest sice řízení o zabrání půdy a náhrady za ni, ale není jeho obsahem. Nejde tu o rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ohledně zabrání půdy neb ohledně náhrady za ni (ohledně náhrady vypovězenému pachtýři), které by mělo býti přezkoumáno soudem, nýbrž jde tu o to, zda Státní pozemkový úřad jménem státu určitý objekt na zabraném statku převzal čili nic. Převzal-li již objekt, jest povinen vyplatiti náhradu, popírá-li však převzetí a odpírá-li i náhradu vůbec nabídnouti a určiti, nemůže míti místa řízení předepsané zákonem ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. nebo zákony čís. 329/20 a 220/22 sb. z. a n. přikázané úřadům správním, poněvadž je vlastně spor o to, zda vůbec tu je důvod pro další takové řízení. Poněvadž tato otázka není přikázána úřadům správním a poněvadž jde o nárok proti státu z důvodu sice veřejnoprávního, ale úřadům správním nepřikázaného, nelze tvrditi, že by tu byl pořad práva vyloučen.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Místo jednostranným úředním postupem, jakým jest oznámení zamýšleného převzetí, výpověď a případná exekuce, může Státní pozemkový úřad převzetí uskutečniti také dohodou s vlastníkem (§ 26/1, 29, 31/2 náhr. zák.), která jednostranný postup úřední nahražuje, obsahujíc jej v sobě, avšak zahrnujíc ještě něco více, ježto je to úmluva, která pravidelně váže obě strany. Kdyby tedy Státní pozemkový úřad od jednostranného úředního postupu zahájeného za účelem převzetí upustil (oznámení zamýšleného převzetí, výpověď a případný návrh exekuční vzal zpět), nemohl by jej vlastník dle všeobecných zásad právních k převzetí nutiti. Pakliže však Státní pozemkový úřad ujednal s vlastníkem platnou dohodu o převzetí, ale pak by ji nechtěl dodržeti, a převzetí odmítal, nelze se domysliti, jak by vlastník, kdyby měl za to, že Státní pozemkový úřad k dodržení je povinen a on jej k tomu nutit chtěl, měl právu svému průchod zjednati jinak než pořadem žaloby. Pořadem nějakého řízení ve smyslu náhradního zákona, zejména řízení nesporného, by to zajisté nešlo. Nárok arci by byl veřejnoprávním a měla by tu tedy místo příslušnost dle zákona ze dne 3. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. A zde jest něco podobného, jenže nejde o veřejnoprávní nárok. Záborové právo státu čelí zásadně proti vlastníku půdy, nikoli proti osobám jiným, zejména ne proti pachtýři, jehož zkrácení naopak zásadně zakazuje (§ 9 (2) záb. zák.). Jen výjimkou dotýká se zákon i jeho zájmů, odpíraje mu na př. náhradu škody způsobené předčasným zrušením pachtu [§ 50 a)], a jen výjimkou čelí přímo i záborové právo proti němu, když totiž § 12 záb. zák. nařizuje, že každý vlastník živého a mrtvého inventáře, ať pachtýř, uživatel nebo vlastník půdy, povinen jest prodati povinnou část jeho státu, kteréž právo státu rozvádí blíže §§ 53—58 náhr. zák. Jinak je pachtýř súčastněn v záborovém řízení potud, že mu jako osobě hospodařící musí dána býti z hospodaření výpověď (§ 12 násl. náhr. zák.), a v náhradovém řízení potud, že mu přísluší náhrada za investice dle §u 43 a), a za přeplatky pachtovného dle §u 50 a) poslední odstavec náhr. zák. A potud jest v poměru veřejnoprávním, t. j. v poměru z důvodu státního práva záborového. Ale o takový poměr zde nejde. Nejde o inventář ani o náhradu investic nebo přeplatků, nýbrž o budovu, kterou žalobce jako pachtýř vystavěl na cizím majetku zabraném, a o níž zástupci vlastníka majetku toho prohlásili, že pachtýř stavbu tu provedl, aniž by ji oznámil, že oni nejsou ochotni mu platiti náhradu a navrhují a souhlasí, by si pachtýř sušárnu odboural a prodal a pod. (t. j. uznávají, že má jus tollendi) a konstatováno úředně, že sušárna ta jest objektem soukromým, samostatným, k budovám velkostatku nenáležejícím a s nimi nespojeným. To však jest bezesporno, protože žalovanou stranou předložený opis protokolu ze dne 31. října 1921, to vykazující, uznán žalobcem za pravý. Ale žalobce tvrdí, že Státní pozemkový úřad sušárnu dle protokolu ze dne 26. října 1921 převzal v cestě dohody za odhadní cenu, která měla býti teprve vyšetřena, že však později odhad i převzetí odepřel o odpírá, ač od dohody ustoupiti oprávněn není, i žádá žalobce zaplacení. Je docela lhostejno, že Státní pozemkový úřad dal žalobci jako pachtýři výpověď, neboť ani pak nebyl povinen spornou sušárnu převzíti, tím méně, když by to dle §u 34 náhr. zák. nebyl povinen ani vůči vlastníku, když dle shora citovaného nesporného protokolu sušárna ta k budovám velkostatku nenáleží a s nimi spojena není, nýbrž je čistě soukromým majetkem pachtýře, proti němuž zábor nečelí. Jedině rozhodno je, že žalobce zakládá svůj nárok na to, že Státní pozemkový úřad sušárnu převzal. Zda je to pravda či není a, раk-li ano, zda dohoda o převzetí jest platná, je teprv otázkou sporu ve věci samé, neboť od toho závisí nárok žalobcův, proto to žalovaná strana zbytečně již teď uplatňuje. Jak shora citovaný protokol dokazuje, nejde zde ani o případ §u 43 a), že by cena za žalobcovu sušárnu byla pojata bývala do ceny přejímací za nemovitost vlastníkem vyměřenou a měla z této ceny se svolením vlastníka býti v rozvrhovém řízení v příslušném pořadí přikázána, nýbrž jde čistě o poměr mezi Státním pozemkovým úřadem a žalobcem, v němž vlastník súčastněn není, a jenž se zakládá na dohodě o převzetí mezi stranami dle tvrzení žalobce uzavřené. Jde tedy o tvrzené převzetí, jež se sice stalo za příležitosti provádění pozemkové reformy, ale zakládá se na soukromoprávní smlouvě, z níž nároky uplatňovati dlužno pořadem práva. Jen v tom tedy nelze souhlasiti s rekursním soudem, že by šlo o poměr veřejnoprávní. Zajisté Státní pozemkový úřad může předsebráti i jednání povahy soukromoprávní, na př. koupě, a, kdyby v souzeném případě tvrdil on, že sušárnu od žalobce smlouvou převzal a žalobce nechtěl mu ji vydat, nezbylo by mu zajisté nic jiného, než žalovati ho o dodržení a splnění smlouvy. Poněvadž jde o poměr soukromoprávní, není sice dána příslušnost zemského soudu v Praze dle zákona ze dne 3. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n., ale nějaké nepříslušnosti nezhojitelné, k níž by bylo z úřední povinnosti hleděti, protože by soud tu ani dohodou nemohl příslušným býti učiněn, tu není. Žalovaná strana sice uplatňovala v prvé stolici místní i věcnou nepříslušnost, to z důvodu §§ 83 a 49 čís. 5 j. n., že prý jde o spor z poměru pachtovního, avšak není s tím v právu, neboť jde o spor, jak řečeno, z důvodu tvrzené smlouvy o přenechání sušárny za odhadní cenu, tedy smlouvy kupní. V dovolací stížnosti žalovaná strana uplatňuje již jen nepřípustnost pořadu práva, ale, jak ukázáno, rovněž neprávem.

Citace:

Čís. 5461. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 645-649.