Čís. 5584.

Vyrovnací řád.
Věřitel, jemuž přísluší oddělovací právo, ani před ani za vyrovnacího řízeni nerealisované, jest oprávněn požadovati vyrovnací kvótu z celé pohledávky v čase vyrovnáni nezapravené, a uplatňovati pro další, nekrytou část pohledávky právo na oddělené uspokojení. Lhostejno, že věřitel neprohlásil za vyrovnacího řízení, že chce oddělné právo uplatniti.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1925, Rv I 1794/25.)
Žalobce odevzdal žalované bance v depot cenné papíry. Dle bankovních podmínek žalované veškeré peněžní obnosy a cenné papíry, jakož i všechny cenné předměty jiného druhu, zejména též zboží, které vejdou v majetek banky během obchodních styků s jejími zákazníky — platí jako ústavu odevzdané záruky za všechny splatné i nesplatné pohledávky banky jakéhokoli druhu. V lednu 1924 bylo o jmění žalobcově zahájeno vyrovnací řízení, jež skončilo dne 15. července 1924 vyrovnáním na 55%. Žalovaná vedla od roku 1923 proti žalobci spor o 247 128 Kč, v němž byl uzavřen dne 4. září 1924 smír, jímž nynější žalobce uznal pohledávku penízem 145 000 Kč s tím, že pohledávka bude do této výše účastna na vyrovnacím řízení a že bude v této výši ve vyrovnacím řízení uznána a zaplacena ve lhůtách a za podmínek stanovených ve vyrovnacím řízení. Zaplativ vyrovnací kvótu 55% ze 145 000 Kč žaloval žalobce banku, že zaplacením vyrovnacích splátek jsou závazky žalobcovy vůči žalované splněny a že žalovaná jest povinna vydati žalobci cenné papíry, po případě, by bylo uznáno právem, že vyrovnací řízení může se vztahovati pouze na zbytek pohledávky, pokud není kryta cennými papíry, a nikoliv na celou pohledávku, a že jen z tohoto cennými papíry nekrytého zbytku mají býti zapravovány vyrovnací kvóty. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Dle zjištění prvého soudu a přednesu stran není sporno, že soudním smírem ze dne 4. září 1924 byla výše zažalované pohledávky žalované nyní banky stanovena na 145 000 Kč a že při uzavírání smíru toho o cenných papírech nynějšího žalobce, ležících v depotu nynější žalované banky, se nemluvilo. Dle toho zůstala žalovaná banka jednak osobní věřitelkou žalobcovou, jednak i věřitelem s právem oddělovacím v příčině deponovaných, žalobci patřících cenných papírů, tvořících dle podmínek bankovních záruku za všechny splatné i nesplatné pohledávky jakéhokoli druhu žalované banky proti žalobcovi (§ 1368 obč. zák., § 11 (1) vyr. ř.). Náhledu odvolatelova, že žalovaná banka byla povinna, ve vyrovnávacím řízení prohlásiti, zda uplatňuje toto oddělovací právo na žalobci vlastnicky patřící deponované papíry, nelze sdíleti, neboť právo to nebylo vyrovnávacím řízením dotčeno (§ 11 (1) vyr. ř. a § 46 vyr. ř.), tak že vedle osobního věřitelského poměru banky ku žalobci, uplatňovaného přihláškou ze dne 14. února 1924 pro celou pohledávku, později smírem, jenž ostatně byl uzavřen již po právoplatném potvrzení soudního vyrovnání —
(potvrzující usnesení ze dne 11. července 1924 vyvěšeno již dne 18. července 1924) — co do výše upraveného, zůstalo právo banky k uplatnění oddělovacího práva nezkráceno a vyrovnávacím řízením nedotčeno. Žalobce ani netvrdí, tím méně prokazuje, že bylo právo zástavní k oněm papírům před nebo za vyrovnávacího řízení realisováno. Náhled žalobcův, že žalovaná banka byla povinna ve vyrovnávacím řízení prohlásiti, zda chce zadržovací, pokud se týče zástavní právo uplatniti a že, neuplatnivši ho za tohoto řízení, práva toho pozbývá, nemá v zákoně opory, naopak §§ 11 a 46 vyr. ř. výslovně ustanovují, že práva oddělovací, t. j. práva věřitelů na oddělené ukojení z věcí, vyrovnávacímu dlužníku patřících, vyrovnávacím řízením nejsou dotčena a také dle §§ 4 čís. 6, 5 (3) vyr. ř. vyzývají se pouze vyrovnávací věřitelé ku přihlášce svých pohledávek. Okolnost, že žalobce ve vyrovnávacím řízení ony cenné papíry, u žalované banky složené, pojal do seznamu svého jmění, ničeho nemůže na věci měniti, vždyť papíry ty zůstaly jeho vlastnictvím, a pojav je do seznamu svých aktiv, vykonal tím jen svou, zákonem mu v § 2 vyr. ř. uloženou povinnost, a nemohla žalovaná banka tímto pojetím papírů těch do seznamu jmění žalobcova pozbýti svých práv na nich. Z jakých prostředků zamýšlel žalobce závazky z potvrzeného vyrovnání plniti, jest nerozhodno a nemohlo se dotknouti oněch práv žalované banky, to tím méně, když při smíru dne 4. září 1924 mezi ním a žalovanou bankou nestala se o papírech těch ani zmínka. Nemůže tedy býti bráněno žalované bance, by jakožto osobní věřitelka nevyžadovala vyrovnávací kvótu z celé své pohledávky, v čas vyrovnání nezapravené, a aby pro další nekrytou část pohledávky té neuplatňovala své právo na oddělené ukojení, které dle zákonných ustanovení shora citovaných vyrovnávacím řízením dotčeno nebylo, a nelze tedy ve výkonu práva toho spatřovati neodůvodněné obohacení žalované banky oproti ostatním věřitelům.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce prováděje uplatňovaný dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s., opakuje v podstatě a z největší části i doslovně vývody svého odvolání. Tyto vývody odvolací soud vyvrátil případně jak vzhledem ku zjištěnému stavu věci, tak podle zákona a proto se dovolatel především poukazuje na důvody napadeného rozsudku. Dodává se toto: Že se žalovaná v přihlášce své pohledávky k vyrovnávacímu řízení nebo v tomto řízení, pokud se týče ve smíru o výší pohledávky ze dne 4. září 1924 zadržovacího (zástavního) práva k cenným papírům žalobce u ní v úschově se nalézajícím, vzdala, tvrdili nelze a také žalobcem tvrzeno nebylo. Podle spisů nebylo zadržovací (zástavní) právo žalovanou dosud realisováno. Podle ustanovení §u 11 první odstavec a §u 46 první odstavec vyr. ř zůstávají práva oddělovacích věřitelů vyrovnávacím řízením a též vyrovnáním nedotčena. Jsouc netoliko zadržovací (zástavní) věřitelkou, nýbrž také věřitelkou osobní, byla tedy žalovaná podle uvedených ustanovení §u 11 a 46 vyr. ř. s celou svou pohledávkou účastna vyrovnání. Okolnost, že měla žalovaná pro svou pohledávku též zadržovací (zástavní) právo, měla význam toliko ohledně hlasovacího práva, což s nárokem na vyrovnávací kvótu stotožňovati nelze a proto, nezmínila-li se žalovaná v přihlášce, ani za řízení o svém oddělném právu, nelze z toho dovozovati, že má nárok na kvótu jen z části své pohledávky, oddělným právem nekryté. Obmezení §u 132 konk. ř. ohledně tak zvaných schodkových věřitelů nemá ve vyrovnávacím řízení místa, ježto vyrovnací řád má v této věci v §§ 10, 11, 39, 44 a 46 svá zvláštní ustanovení. Podle toho, co uvedeno, nelze tudíž mluviti o tom, že žalovaná pozbyla nároku na oddělené uspokojení ze zástavního (zadržovacího) práva k cenným papírům žalobcovým, protože toto své oddělné právo ani v přihlášce k vyrovnávacímu řízení, ani v řízení tom neuvedla, aniž lze mluviti o tom, že vyrovnací kvóta patří žalované jen ze zbytku její pohledávky po odečtení cenných papírů žalobcových předmět odděleného práva žalované tvořících. Domáhá-li se žalobce rozsudku toto vyslovujícího, právem byl se svým žalobním nárokem nižšími soudy zamítnut. V tomto smyslu rozhodl již Nejvyšší soud ve více svých rozhodnutích a poukazuje se zejména na rozhodnutí sb. n. s. čís. 3420, 3852 a 3999.

Citace:

Čís. 5584. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 866-868.