Čís. 5221.

Rozsudek zemského soudu v Ratiboři, vydaný po 16. březnu 1923 ve věci, zmístněné v obci Pišti na Hlučínsku, nemá pro území československé republiky právní závaznosti a nelze na jeho základě povoliti v tuzemsku exekuci.
(Rozh. ze dne 18. srpna 1925, R II 203 25.)
Soud prvé stolice (zemský soud v Opavě) povolil exekuci na základě rozsudků zemského soudu v Ratiboři ze dne 10. ledna 1924 a 18. února 1924. Jak vymáhající věřitelka tak dlužnice bydlely v Pišti na Hlučínsku. Rekursní soud zamítl exekuční návrh. Důvody: Ze spisu plyne, že obě strany bydlely a bydlí v Pišti, kterážto osada patřila původně k Ratiboři. Dle výnosu zplnomocněného komisaře Československé republiky pro Ratibořsko ze dne 40. března 1923, čís. s. Pr Rat. 67/23 byla Pišt přiřčena na základě usnesení rozhraničovací komise německo-československé ze dne 14. března 1923 Československé republice a byla osada ta pak dne 16. března 1923 obsazena. Tímto dnem počaly vykonávati veřejnou moc úřady a orgány československé a tímto dnem nabyly účinnosti jak zákon ze dne 30. ledna 1920, čís. 76, tak i prováděcí nařízení ze dne 11. března 1920, čís. 152 sb. z. a n. Zemský soud v Ratiboři stal se tedy dnem 16. března 1923 pro spor, zahájený mezi stranami dne 12. dubna 1922, nepříslušným a neměl proto dne 22. března 1923 rozsudek vynésti, nýbrž měl z úřední moci rozepři tu postoupiti okresnímu soudu v Hlučíne (§5 (1) nař. čís. 152/20). Ježto soud ratibořský nebyl k vynesení rozsudku příslušným, jest celou věc posuzovati tak, jakoby tu vůbec platného rozsudku (exekučního titulu) nebylo. Že nelze přihlížeti k rozsudku zemského soudu v Ratiboři, plyne i z toho, že se v tuzemsku nebere zřetel na říšsko-německé rozsudky druhé stolice, když soudy ty rozhodly o opravných prostředcích, ač správa byla již tuzemským soudem převzata; v případě takovém musí tuzemský soud druhé stolice opět rozhodovati o opravných prostředcích. Není-li však účinným pro tuzemský soud rozsudek, vynesený druhou stolicí v Ratiboři, nevíže zajisté tuzemský soud ani rozsudek vynesený zemským soudem v Ratiboři jako soudem prvé stolice (§ 5 čís. 1 (4) cit. nař.). Ustanovení §u 80 čís. 1 ex. ř. zde nepřichází v úvahu. Podle tohoto předpisu stačí v tuzemsku k povolení exekuce na základě cizozemského rozsudku, lze-li dotyčnou věc podle tuzemských norem o příslušnosti soudu zahájiti v cizím státě; stačí tedy doba zahájení. Ježto žaloba vymáhající věřitelky byla odpůrci doručena 22. dubna 1922, tedy ještě před účinností svrchu uvedeného zákona v Pišti, bylo by lze povoliti exekuci na základě přiložených rozsudků zemského soudu v Ratiboři, ovšem kdyby tu nebylo shora uvedeného zákona a nařízení, které lze považovati za zvláštní zákon.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Zákonem ze dne 30. ledna 1920, čís. 76 sb. z. a n. o inkorporaci kraje Hlučínského rozšířil Československý stát ve smyslu čl. 83 mírové smlouvy Versaillské svou svrchovanost na část Horního Slezska v mezích, které budou na základě mírové smlouvy a podle jejích ustanovení konečně určeny mezinárodní komisi a ujal se faktického výkonu soudnictví, plynoucího z jeho státní svrchovanosti dnem, kdy postoupené území bylo do správy Československého státu převzato (§ 1 vládního nařízení dne 11. března 1920, čís. 152 sb. z. a n.). Podle sdělení ministerstva spravedlnosti ze dne 18. července 1925 stalo se převzetí obce Piště na Hlučínsku dne 16. března 1923. Z toho plyne, že dnem 16. března 1923 byl oprávněn ve sporné věci, o níž tu jde, rozhodovati jen příslušný soud státu československého, ježto šlo o spor zmístněný na území již převzatém do správy Československého státu. Ustanovení Československo-německé úmluvy o přenesení soudnictví na Hlučínsku ze dne 3. února 1921, čís. 253 sb. z. a n. nemůže se stěžovatelka dovolávati, ježto nebyl zmíněný spor dne 4. února 1920 již projednáván u některého soudu v obvodu sborového soudu v Ratiboři — jak čl. 1 § 1 této úmluvy vyžaduje — nýbrž byl, jak nesporno, teprve v roce 1922 u zemského soudu v Ratiboři zahájen a rozsudek až dne 22. března 1923 vynesen, tedy v době, kdy již v tomto území vykonávala státní svrchovanost a soudní pravomoc republika Československá. Na základě cizozemského rozsudku může však býti na území Československé republiky vedena exekuce jen tehdy a do té míry, pokud je zaručena vzájemnost státními smlouvami aneb vládními vyhláškami (uveřejněnými ve sb. z. a n.). V tomto směru přichází tu v úvahu smlouva mezi Československou republikou a říší Německou o ochraně právní a o právní pomoci ve věcech občanských ze dne 20. ledna 1922, vyhlášená ve sbírce zákonů a nařízení dne 25. června 1924, čís. 130 a vládní vyhláška ze dne 25. června 1924, čís. 131, jíž se uvádí ve známost rozsah vzájemnosti, zaručené předpisy německého civilního soudního řádu o exekuci na základě cizozemských exekučních titulů. Podle §u 328 čís. 1 německého civilního řádu soudního, doslovně v citované vládní vyhlášce uvedeného, nelze uznati rozsudek cizozemského soudu, když soudy státu, jemuž náleží cizozemský soud, podle německých zákonů nejsou příslušný. Jest tedy této zásady použiti i na sporný případ. Byl-li však, jak shora dolíčeno, o sporné věci podle právních norem Československé republiky oprávněn rozhodnouti jen příslušný soud tohoto státu, nemá rozsudek zemského soudu v Ratiboři ze dne 22. března 1923 pro území Československého státu právní závaznosti, a nelze na jeho základě vzhledem k ustanovení §u 79 ex. ř., dále ku smlouvě čís. 130/1924, vládní vyhlášce čís. 131/1924, vymezující rozsah zaručené vzájemnosti a v ní citovanému ustanovení §u 328 čís. 1 německého civilního soudního řádu žádanou exekuci povoliti.

Citace:

Čís. 5221. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 225-227.