Čís. 5188.

V řízení o umoření rakouských válečných půjček přísluší Ředitelství státního dluhu právo rekursu.
Byl-li krajský soud určen dle §u 28 j. n. příslušným, k rozhodování o umoření válečné půjčky, nebyl oprávněn postoupiti věc okresnímu soudu.
K umoření válečných půjček jest příslušným sborový soud.
Nepříslušnost soudu v řízení mimosporném zakládá jeho zmatečnost.
Důvody zmatečnosti §u 477 c. ř. s. platí i v řízení mimosporném, pokud ovšem podle povahy věci jsou v něm myslitelny.
(Rozh. ze dne 21. července 1925, R I 586 25.)
Usnesením ze dne 23. ledna 1924, Nd I 80/24 určil Nejvyšší soud podle §u 28 j. n. krajský soud v H. za soud místně příslušný k umoření rakouských válečných půjček. Krajský soud v H. postoupil usnesením ze dne 19. listopadu 1924 věc okresnímu soudu v R., jenž vyhláškou ze dne 1. dubna 1925 zavedl umořovací řízení. Stížnost Ředitelství státního dluhu do této vyhlášky rekursní soud odmítl. Důvody: Jak z obsahu stížnosti patrno, vystupuje v tomto případě Ředitelství státního dluhu v Praze v zájmu státu, avšak k zastupování státu před soudem jest dle služební instrukce ze dne 9. března 1898, čís. 41 ř. zák. povolána pouze finanční prokuratura. Na tom nebylo ničeho změněno vládním nařízením ze dne 23. března 1921, čís. 109 sb. z. a n., zejména ani jeho §em 7 čís. 11, jehož se stížnost dovolává a proto nelze Ředitelství státního dluhu uznati za oprávněné, podati tuto stížnost, již tudíž bylo nutno odmítnouti.
Nejvyšší soud zrušil k dovolacímu rekursu Ředitelství státního dluhu usnesení obou nižších soudů i řízení jim předcházející počínaje usnesením krajského soudu v H. ze dne 19. listopadu 1924, jímž věc postoupena byla okresnímu soudu v R., jako zmatečné, vyslovil nepříslušnost okresního soudu v R. v této věci a uložil mu, by spisy vrátil krajskému soudu v H. jakožto soudu pro věc tuto příslušnému, jemuž náleží v řízení u něho provedeném podle zákona pokračovati a věc vyříditi.
Důvody:
Rekursní soud nebyl v právu, odmítnuv stížnost, protože prý stěžující si Ředitelství státního dluhu není oprávněno k zastupování této věci, nýbrž prý jen finanční prokuratura dle své služební instrukce. Rekursní soud přehlédl ustanovení §u 2 odstavec za čís. 12, v němž výslovně se praví, že pokud v řízení před soudy a zvláště v exekučním řízení jednotlivé právní úkony jinými úřady roz. než finanční prokuraturou — předsevzaty býti mohou, jest ustanoveno zvláštními předpisy. Takových zvláštních předpisů pro jednotlivé právní úkony jest celá řada, tak zvláště mimo úkony, svěřené na základě čl. IV. čís. 1 uv. zák. k с. ř. s. zvláštními předpisy (min. nař. ze dne 18. ledna 1898, čís. 28 ř. zák. a jiné) berním úřadům, jež pak jsou oprávněny v přikázané jím činnosti dle rozh. býv. vid. nejv. soudu ze dne 9. září 1908 R IX 88 8 01. U. n. ř. 4317 k rekursům, jsou to v exekučním řízení, jež předpis zvláště vytýká, ustanovení §u 295 odstavec druhý ex. ř., jenž, odvolávaje se na § 39 odstavec druhý téhož řádu výslovně praví, že poukazující úřad státní může učiniti nejen oznámení nepřípustnosti exekuce, jež se má pokládati za návrh na její zrušení, nýbrž že může také povolení exekuce (zákaz výplaty) napadati rekursem. Tomuto předpisu arci neporozuměl Neumann Kom. k ex. řádu III. vyd. str. 860, když praví, že, chce-li úřad ten podati rekurs, musí neprodleně povolení exekuce, proti němuž rekurováno býti má, zaslati finanční prokuratuře, by rekurs podala. Toto jeho nazírání na ten předpis, neopřené vůbec žádnými důvody, jest ovšem, jak v rozporu samo s sebou — neboť když úřad může sám podati návrh na zrušení exekuce, proč by nemohl sám podati také rekurs nebo naopak, nemůže-li podati rekurs, jak by mohl podati návrh, neboť co o jednom, musí platiti i o druhém, ježto je to zastupování státu před soudem, v jednom případě jako ve druhém — tak v rozporu se shora citovaným předpisem instrukce pro finanční prokuratury, kterého si Neumann právě tak jako rekursní soud vůbec nepovšiml. Ale i v jiných soudních řízeních, než v exekučních, se takové případy zvláštního zmocnění toho kterého úřadu v zastupování státu vyskytují, jak předpis sám vytýká, a sem patři zvláště také případ, o který jde. Zákonem ze dne 22. prosince 1920, čís. 686 sb. z. a n. bylo zřízeno Ředitelství státního dluhu v Praze s tím, že bližší ustanovení o jeho působnosti ponechává se nařízení vlády, toto vládní nařízení pak, vydáno byvši dne 23. března 1921 pod čís. 109 sb. z. a n. stanoví v §u 7 čís. 11 výslovně, že v příčině umoření státních dlužních úpisů a kuponu náleží Ředitelství státního dluhu v Praze míti v patrnosti nesprávné nebo vadné vyhlášky amortisační, dbáti toho, by nepříslušné neb nesprávné vyhlášky neb nálezy amortisační nevešly v moc práva a za tím účelem vésti s dotyčným soudem potřebnou korespondenci, a neměla-li by úspěchu, podati zprávu ministerstvu financí. Z tohoto předpisu, zejména z toho, že Ředitelství státního dluhu má dbáti, by vyhlášky nevešly v moc práva, plyne zcela jasně, že má povinnost podávati proti vyhláškám těm opravné prostředky, tedy rozklady a rekursy, pokud přípustný jsou, neboť jinak právě jich právní moc zameziti nelze. Že však se nemá v té příčině obraceti teprve na finanční prokuraturu, plyne zcela jasně z toho, že má samo vésti se soudem k cíli tomu potřebnou korespondenci, t. j. činiti příslušné návrhy a tudíž podání, k nimž ovšem náleží zejména řečené opravné prostředky. V čís. 15 téhož §u vlád. nař. se mu ukládá, činit« opatření v případě zabavení neb obstávky pohledávek ze státních dlužních úpisů, což se vztahuje na vyložený již odstavec druhý §u 295 a pak § 379 čís. 3 a 402 ex. ř. Aby věc byla zcela jasna, doložiti dlužno jen ještě, že případ jest ještě bezpochybnějsím než shora případ §u 295 odstavec druhý ex. ř., kde by vzhledem k čl. XXXII. uv. zák. k с. ř. s. mohl konec konců snad býti hájen i náhled, že, poněvadž podle §u 78 ex. ř. platí i v exekučním řízení před- pis §u 520 с. ř. s., že písemné rekursy musí podepsány býti advokátem, písemný rekurs poukazujícího úřadu musí býti podepsán finanční prokuraturou, což ovšem pak by vyšlo na stejno s požadavkem, že prokuraturou musí býti podán, avšak v případě, o nějž jde, ani tento z nepříslušné dálky přivzatý důvod místa míti by nemohl, protože zde jde o řízení nesporné (§ 1 odstavec druhý cís. nař. ze dne 31. srpna 1915, čís. 257 ř. zák. řízení umořovací upravujícího), v němž všecka podání i rekursy mohou si strany spisovati samy, aniž třeba podpisu advokáta (§ 5 nesp. říz.), což tedy platí i pro úřad, který povolán jest, jednati na soudě jako strana jménem státu. Pakli však Ředitelství státního dluhu k podání rekursu jest oprávněno, dlužno vejíti nejprve v uvažování otázek formálně právních, z nichž na snadě jest v přední řadě otázka příslušnosti nižších stolic a související s tím otázka zmatečnosti. Příslušnost v řízení nesporném jest výlučná, neboť předpisy jurisdikční normy, sem spadající § 105— 122, v nichž zahrnut i § 115, upravující příslušnost v řízení umořovacím, neznají prorogace §u 104 téže normy, pročež nejen § 2 čís. 1 nesp. říz. nabádá soudce, by příslušnosti své přísně dbal a, není-li příslušným, věc příslušnému soudu odkázal a § 41 j. n. nařizuje, že příslušnost svou má z úřední povinnosti vyšetřiti, nejsa nijak vázán na to, co strany v té příčině udávají, nýbrž § 44 j. n. výslovně mu ukládá povinnost, nepříslušnost, jakmile ji postřehne, v každém období řízení vysloviti. Nepříslušnost tedy zakládá zmatečnost obdobnou zmatečnosti ve sporu dle §u 477 čís. 3 c. ř. s., k čemuž doložiti dlužno, že dle nauky i praxe důvody zmatečnosti, v §u 477 c. ř. s. vypočtené, platí nutně i v řízení nesporném, pokud ovšem dle povahy jeho jsou v něm možný. Zmatek §u 477 čís. 2 c. ř. s. je v §u 83 zákona o soud. org. výslovně uznán, ale ještě větší síly jest zmatek §u 477 čís. 3 c. ř. s., když věc místo sborovým soudem vyřízena soudem okresním. Avšak v tomto případě nebyl okresní soud v R. pro tuto umořovací věc příslušným a nebyl důsledkem toho příslušným ani rekursní soud, jenž o rekursu rozhodl. Krajský soud v H. byl usnesením nejvyššího soudu ze dne 23. února 1924 č. j. Nd I 80/24 určen dle §u 28 j. n. za soud příslušný, a, ač se tam praví, že se určuje jako místně příslušný, přece byla tím vyslovena také věcná příslušnost, protože dle §u 28 j. n. má nejvyšší soud vyvoliti místně příslušný soud ze soudů věcně příslušných. Nebyl tedy krajský soud vzhledem k §u 29 j. n., dle něhož příslušnost řádně založenou podržel až do konce, oprávněn se sebe ji svalovati a na okresní soud v R. s odvoláním na rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1924 sb. n. s. čís. 3796, jež vyšlo ve věci docela jiné, přesunouti. K otázce, zda věcně příslušným je v příčině válečných půjček sborový nebo okresní soud, dlužno stručně uvésti jen toto: Pravda sice, že dle odstavce čtvrtého §u 115 j. n. ve všech případech, kde nedopadá příslušnost dle odst. 1—3, příslušným jest okresní soud, ale příslušnost dle odstavce prvého přichází tu přece v úvahu takto: Jde-li o umoření státních obligací, je příslušným sborový soud, v jehož sídle se dotyčné úvěrní knihy vedou. Ovšem předpis platí jen pro tuzemské státní obligace, jakými válečné půjčky rakouské samy o sobě nejsou, ale pokud čsl. stát zákony o tom vydanými a všeobecně známými honorování jich dobrovolně převzal, má na nich zrovna tak zájem, jako na státních obli- gacích tuzemských, nebo-li přímo řečeno, válečné půjčky státem mocí zákona k honorování převzaté jsou mocí tohoto převzetí čsl. a tudíž tuzemskými státními obligacemi. Než právě důvodem věcné příslušnosti sborové je tento státní zájem a dlužno tedy na ní setrvati, pročež, když místní příslušnost není dána, ježto úvěrní knihy se v tuzemsku nevedou, jest to případ §u 28 j. n., když půjčky, o něž jde, výslovně se poznačují za převzaté a amortisace žádána k cíli výměny za náhradní papíry. Není tedy nejmenší námitky proti příslušnosti krajského soudu, ani s tohoto hlediska, i kdyby po výroku dle §u 28 j. n. ještě v úvahu přicházeti mohla.

Citace:

Čís. 5188. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 171-174.