Čís. 5185.

Odpůrčí řád.
Není podmínkou odporovatelnosti právního jednání, by se stalo na oko. V čem jest spatřovati zkrácení odporujícího věřitele.
Žaloba odpůrčí není v poměru k žalobě dle §u 1409 obč. zák. žalobou podpůrnou, nýbrž obě mají místa, jsou-li splněny zákonné předpoklady.
Netřeba, by odporující věřitel měl vykonatelnou pohledávku již v době, kdy došlo k právnímu jednání, jemuž odporuje, stačí, jest-li jeho pohledávka vykonatelnou v době, kdy se právnímu jednání odporuje.
I alternativní pohledávka může býti podkladem odpůrčího nároku, pokud směřuje k zaplacení ceny věci.
(Rozh. ze dne 16. července 1925, Rv I 1156/25.)
Smlouvou ze dne 24. dubna 1922 prodal Josef V. Josefu a Aloisii K-ovým (svému švagru a sestře) usedlost za 150 000 Kč. Tvrdíc, že Josef V. prodal usedlost v úmyslu, by zkrátil své věřitele, a že úmysl ten manželům K-ovým byl znám a znám býti musil, domáhala se Františka V-ová (rozvedená manželka Josefa V-a) na manželích K-ových a Josefu V-ovi, by trhová smlouva ze dne 24. dubna 1924 byla prohlášená vůči ní bezúčinnou a by manželé K-ovi byli uznáni povinnými, trpěti exekuci na usedlost ku vydobytí pohledávky žalobkyně na vydání výbavy, pokud se týče zaplacení 31 243 Kč 60 h, jakož i dalších peněžních pohledávek žalobkyně. Žalobě, zadané na soudě dne 24. dubna 1924, procesní soud prvé stolice v plném rozsahu vyhověl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uvedl mimo jiné v důvodech: Skutečnost, že rozsudek v rozvodovém sporu žalobkyně s Josefem V-em nebyl v době prodeje statku odvolatelům dosud právoplatným, není odporovatelnosti tohoto prodeje nikterak na závadu. I kdyby v době prodeje statku nebyl rozsudek ten ještě ani vydán, bylo by právní jednání mezi Josefem V-em a odvolateli přece odporovatelno, bylo-li jeho účelem zkrácení věřitelů Josefa V-a. Zákon nežádá, aby věřitel, jenž právnímu jednání svého dlužníka s osobou třetí odporuje, měl vykonatelnou pohledávku v době, kdy se právnímu jednání odporuje (§ 8 odp. ř.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaných a potvrdil napadený rozsudek s tou opravou, že z rozsudkového nálezu soudu prvé stolice vynechal slova: »na vydání výbavy pokud se týče«.
Důvody:
Pokud jde o domnělý rozpor mezi zjištěním, že kupní smlouva byla uzavřena v úmyslu, zkrátiti žalobkyni, ale že nebyla uzavřena na oko, jest dovolání na omylu, míníce, že jsou to zjištění vzájemně si odporující a že každá smlouva, pokud se děje za účelem zkrácení věřitelů, jest »více méně smlouvou na oko«. Mohou totiž býti smlouvy na oko, které sice zakrývají pravou vůli stran (§ 916 obč. zák.), ale které nesplňují podmínek odpurčího práva, a mohou naopak býti smlouvy, které odpovídají pravé vůli stran, ale jsou odporovatelny. Zákon nevyžaduje v §u 2 odpůrčího řádu, by jednání tam uvedená stala se pouze na oko, nýbrž chrání věřitele před škodlivými následky i takových právních jednání, při kterých šlo o pravou a srovnalou vůli stran, tedy o řádnou smlouvu (srv. též rozhodnutí čís. 2169 sb. n. s.). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nemůže se již proto setkati s úspěchem, že dovolání nevychází ze skutkového děje, jak byl nižšími soudy zjištěn. Podle přednesu žalující strany opřela tato svůj odpůrčí nárok o všechny v §u 2 odp. ř. uvedené důvody, ale stačil již jediný důvod §u 2 čís. 3 odp. ř. V tomto směru jsou dovolatelé již co do břemene průvodního na omylu, míníce, že bylo věcí žalobkyně, by jim dokázala vědomost o úmyslu V-ové zkrátiti žalobkyni, a tvrdíce, že se jí tento důkaz nezdařil. To nebylo věcí žalobkyně, naopak bylo věcí žalovaných — blízkých to příbuzných Josefa V-a podle §u 4 odp. ř. — by sami dokázali, že fraudulosního úmyslu V-ova neznali, aniž při náležité opatrnosti znáti musili. Zákon fraudulosní úmysl mezi blízkými příbuznými předpokládá. Žalovaní však podle zjištění nižších soudů nejen onoho důkazu neprovedli, nýbrž naopak jim bylo dokázáno, že o fraudulosním úmyslu V-ově věděli. Hlavním důvodem pro nesprávné právní posouzení věci jest dovolatelům tvrzení, že prý usedlost neměla větší ceny než 162 000 Kč, že prý za Josefa V-a jednak k zaplacení převzali, jednak skutečně zaplatili mnohem více dluhů, než činila tato cena nemovitosti a že prý tedy o nějakém zkrácení žalobkyně nemůže býti řeči, že prý jedině rozhodnou otázkou bylo, zda a do jaké výše byla žalobkyně kupní smlouvou zkrácena. Dovolání zřejmě zneuznává právní povahu a zákonné náležitosti odpůrčího nároku podle §u 2 odp. ř. Předpokladem takového nároku jest zkrácení odporujícího věřitele, ale jen v tom smyslu, že odporování jest způsobilé přivoditi buď úplné nebo částečné uspokojení odporujícího věřitele, nebo je aspoň ulehčiti nebo uspíšiti. Stačí, když bezúčinnost kupu zvýší možnost sáhnouti k cíli vedení exekuce na takové majetkové části, které odporovatelným jednáním z majetku dlužníkova již vyšly, a když přivodí pro odporujícího věřitele příznivější situaci než byla před odporováním. Vyloučen byl by tedy odpůrčí nárok jen tehdy, kdyby nebylo naděje na zvýšení možnosti věřitelova uspokojení. Naproti tomu jest za ostatních zákonných podmínek zcela lhostejno, zda dlužníkův smluvník něco kupem získal, zda byl nějak obohacen, či zda zaplatil za koupenou věc plnou cenu (srv. též Ehrenzweig-Steinbach str. 71 a 464, Bartsch-Pollak str. 226—227 а 333). Jest tedy v souzeném případě lhostejno, zda kupní cena 165 000 Kč byla přiměřena, zda usedlost měla skutečnou cenu jen 162 000 Kč, či, jak nižší soudy zjistily, 200 000 Kč a kolik dluhů kupující převzali. Že odporování tomuto kupu zvyšuje pro žalobkyni možnost uspokojení, vidno již z toho, že žalovaní převzali knihovních dluhů (a jen ty při exekuční dražbě přicházejí v úvahu kromě privilegovaných pohledávek), toliko za 65 424 Kč 80 h a že Josefu V-ovi přes všechny převzaté dluhy ještě 6 458 Kč 52 h hotově vyplatili. Marně se také žalovaní odvolávají na § 1409 obč. zák. Jest ovšem pravda, že se i žalobkyně na tento předpis odvolávala, ale zcela zbytečně, když v prosbě žalobní z toho důsledky neodvodila, a když nežádala přímé odsouzení žalovaných k zaplacení, nýbrž žalobní návrh přizpůsobila čistě jen odpůrčímu nároku. Žaloba odpůrčí není v poměru k žalobě podle §u 1409 obč. zák., snad jen ža- lobou podpůrnou, nýbrž obě mají místa za splnění zákonných předpokladů (srv. též rozh. čís. 3047 sb. n. s.). Mimo to zapomínají žalovaní opětné, že pro ně jako blízké příbuzné prodatelovy neplatil by předpis §u 1409 obč. zák., nýbrž předpis §u 189 III. nov. k obč. zák., o převzetí všech dluhu bez ohledu na cenu převzatého jmění, pokud by sami nedokázali, že jim dluhy při převzetí ani známy nebyly, ani známy býti nemusily. Že nezáleží na tom, zda všechny pohledávky odporující věřitelky v době zkracujícího právního jednání dlužníkova již tu byly, odůvodnil odvolací soud správně poukazem na § 8 odp. ř. Mezi pohledávkami, pro které žalobkyně odpůrčí nárok uplatňuje, jest také pohledávka z rozsudku krajského soudu ze dne 19. února 1923, podle něhož Josef V. je povinen vydati žalobkyni movité věci v rozsudku uvedené (výbavu) nebo zaplatiti částky tam uvedené v celku 31 243 Kč 60 h a útraty sporu. Pro nárok na vydání věcí hmotných ovšem by odpůrčí právo uplatněno býti nemohlo, neboť vedením exekuce na nemovitosti by se vydání těchto věcí nedocílilo, ale přes to jest možno pro onen nárok, pokud ukládá dlužníkovi plnění v penězích, odpůrčí právo uplatniti. Rozsudkový nález ukládá totiž dlužníkovi čistě alternativní povinnost: buď vydati věci, nebo zaplatiti jejich cenu. Z rozsudku je viděti, že již žalobní prosba zněla alternativně a že soud výslechem znalců skutečnou cenu jednotlivých věcí zjišťoval, protože žalovaný tvrdil, že dotyčné věci z největší části byly při požáru zničeny, což soud také částečně za prokázané přijal. Nejde tu tedy snad jen o t. zv. alternativní zmocnění podle §u 410 c. ř. s., při kterém by soud ceny nezjišťoval, nýbrž hleděl jen k nabídce žalobcově toho obsahu, že jest ochoten přijati ten který libovolně určený peníz. Ježto však věřitelka při alternativním nároku může si voliti, který z nároků chce exekučně vymáhati (§ 12 ex. ř.), mohla by vymáhati hned plnění peněžní, pro které však — jak je nesporno — exekuce neslibovala by výsledku, takže i pro tuto peněžní pohledávku možno nárok odpůrčí uplatniti (srv. též rozhodnutí Gl. U. čís. 12.855 st. ř.). Bylo tudíž z rozsudků nižších soudů toliko vymýtiti slova: na vydání výbavy pokud se týče, která v odpůrčím sporu jsou bezpředmětná.

Citace:

Čís. 5185. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 163-166.