Čís. 5170.

Nejde o rozepři zahájenou, domáhá-li se v prvé žalobě manžel rozvodu manželství z viny manželčiny, v druhé pak manželka z viny manželovy.
(Rozh. ze dne 2. července 1925, Rv I 866/25.)
Dne 15. července 1924 podal manžel žalobu o rozvod manželství od stolu a lože z viny manželčiny. Dne 31. července 1924 podala manželka žalobu o rozvod manželství z viny manželovy. Ježto manžel nepodal žalobní odpovědi na manželčinu žalobu, vynesl procesní soud prvé stolice o ni rozsudek pro zmeškání. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Vadnost řízení spatřuje odvolatel jedině v tom, že první soud vzájemnou žalobu dne 31. července 1924 nezamítl, ačkoliv odvolatelem před tím dne. 15. července 1924 podána byla žaloba o rozvod manželství, po případě, že obě žaloby nespojil ku společnému projednání. V tomto ohledu dlužno předem k tomu poukázati, že obě žaloby se domáhají rozvodu a nikoliv rozluky manželství z viny druhé strany a že soud může, avšak nemusí se usnésti na spojení obou žalob k společnému projednání, předpokládajíc podmínky §u 227 c. ř. s. K tomu však zde první soud měl tím méně příčiny, když žalovaný, který se prvého roku dne 27. srpna 1924 osobně súčastnil, o podání své žaloby se ani nezmínil a ve lhůtě na žalobu své choti žalobní odpovědi nepodal, pročež k návrhu žalující strany vydán byl rozsudek pro zmeškání, tak že soud spojování obou žalob v úvahu vzíti ani příležitosti neměl. Ustanovení §§ 233 a 240 c. ř. s. užiti nelze, poněvadž se sice obě žaloby domáhají rozvodu manželství od stolu a lože, důvody a návrhy žalobní však v otázce zavinění zcela rozdílné jsou a proto se úplně neshoduji. Ve své žalobě navrhuje manžel rozvod z viny manželky, kdežto tato ve své žalobě tvrdí zavinění manžela na žádaném rozvodu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel nevystihuje svým dovolacím návrhem, aby rozsudek odvolacího soudu byl změněn a žaloba byla zamítnuta, v rámci uplatněných dovolacích důvodů čís. 2 a 4 §u 503 c. ř. s. pravé podstaty toho, čeho se podle dovolacích vývodů ve skutečnosti domáhá, neboť podle nich vytýká odvolacímu soudu, že nedbal vznesené námitky zahájené rozepře, ačkoli podle §u 240 c. ř. s. byl povinen přihlížeti k ní i z úřední povinnosti. Kdyby mohlo býti této námitce vyhověno, musily by býti rozsudky nižších stolic, a jim předcházející řízení zrušeny, kdežto žaloba se žalobním návrhem musila by býti odmítnuta. Leč dovolací soud nemůže dáti dovolateli ve příčině vznesené námitky zahájené rozepře za pravdu, naopak sdílí správné, věci i zákonu vyhovující důvody odvolacího rozsudku, k nimž dovolatele odkazuje. Předpokladem opodstatněnosti námitky zahájené rozepře jsou totožnost stran a totožnost sporné věci. Ona náležitost jest v tomto případě samozřejmou, není však splněna druhá. Totožnost rozepře projevuje se tím, že právní důvod a žalobní nárok jsou v obou rozepřích totožný. Totožnost právního důvodu nedostačuje, neboť z jednoho důvodu právního mohou býti po případě odvozeny různé právní nároky. Svědčí-li některému z manželů nějaký důvod rozvodový, může se z něho domáhati rozvodu beze zřetele, zdali i druhý manžel může se z nějakého zákonitého důvodu rozvodového domáhati rozvodu, neboť z §u 1264 obč. zák., § 12 dvorního dekretu ze dne 23. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s. a § 6 nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. vyplývá, že i oba manželé mohou býti na rozvodu vinnými. Ostatně je právo, domáhati se rozvodu, osobním právem (srv. také § 1481 obč. zák.). Z toho vyplývá, že když obě strany podaly žalobu o rozvod, uplatnila každá nejen rozlišný nárok žalobní, nýbrž i rozlišný důvod právní, a jest lho- stejno, že žalobním návrhem, pokud se týče rozsudečným výrokem zasaženo bude jedno a totéž manželství, a že otázka viny na rozvodu bude v obou rozepřích podle §u 6 nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. řešena samostatně. Také je lhostejno, že výrok o vině ani nemusí býti v žalobním návrhu požadován, nýbrž že soudy o něm rozhodnou i bez příslušného návrhu, nebo že v obou rozepřích může po případě dojiti ku zdánlivě protichůdnému rozhodnutí v otázce viny, v tomto případě v ten způsob, že ku dovolatelově žalobě rozvodové bude po případě totéž manželství z rozvodových důvodů, dovolatelem uplatňovaných, rozvedeno zase z výhradné viny manželčiny. Byl by to rozpor jenom zdánlivý, neboť vysloví-li oba rozsudky rozvod z výhradné viny manžela a z výhradné viny manželčiny, bude přece jenom jejich manželství rozvedeno z viny obou manželů. Okolnost, že manželství bylo rozvedeno jedině z viny žalovaného, jest zcela nezávažná, jest to zbytečné stupňování skutečnosti, že je rozváděno z viny žalovaného.

Citace:

Čís. 5170. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 133-135.