Čís. 5477.

»Zlý úmysl« záleží v tom, že bezprávné jednání bylo chtěno, ač jednající byl si vědom jeho bezprávnosti. »Nedopatřením« pak jest, když někdo opomene náležitou péči, které vyžaduje obecný život vůbec anebo zvláštní okolnosti určitého případu, když neuváží, jaké následky může míti jeho jednání pro právně chráněné statky.
Jde-li o náhradu škody za to, že nebylo lze používati zahradní restaurace, nelze vzíti za podklad výtěžek restaurace v zimních měsících.
(Rozh. ze dne 19. listopadu 1925, Rv I 1509/25.)
Žalobci domáhali se na žalovaném náhrady škody, ježto nedodržel a nesplnil smlouvu, kterou jim pronajal dne 22. listopadu 1919 zámeckou restauraci v T. spolu s hostinskou koncesí na dobu tří let počínajíc dnem 1. srpna 1920. Procesní soud prvé stolice neuznal mezitímním rozsudkem žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud uznal žalobní nárok důvodem po právu. Nejvyšší soud napadený rozsudek potvrdil. Konečným rozsudkem přiznal pak procesní soud prvé stolice z požadovaných 134 073 Kč žalobcům pouze 7 057 Kč, odvolací soud
zvýšil přisouzený peníz o 11 785 Kč.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
K dovolání žalobců: Nesprávnost právního posouzení spatřují žalobci v tom, že odvolací soud pokládá zavinění žalovaného za pouhé nedopatření, nikoliv za hrubé zavinění. Vidí — jak to vyplývá zřetelně z jejich dovolacího návrhu — právní pochybení v tom, že jim odvolací soud nepřisoudil ušlého zisku za celá tři léta, po která měl pacht trvati. Není tím podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací opodstatněn. Bezpráví je zaviněným, když jeho původce je přivodil úmyslně nebo z nedbalosti, dlužno tedy i u nedbalosti mluviti o zavinění přímém. Odvolací soud správně rozpoznal, že u žalovaného není ani zlého úmyslu, ani hrubé »nápadné nedbalosti«. Zlý úmysl záleží v tom, že bezprávné jednání bylo chtěno, ač jednající byl si vědom jeho bezprávnosti. Takovému předpokladu nesvědčí odvolací zjištění, ba ani tvrzení žalobců. Nedbalostí jest, když někdo opomene náležité péče, které vyžaduje obecný život vůbec, anebo zvláštní okolnosti určitého případu, když neuváží, jaké následky může míti jeho jednání pro právně chráněné statky. Zákon nevymezuje pojmů nedopatření na jedné a hrubé nedbalosti na druhé straně, stanoví pouze pravidlem §u 1297 obč. zák. pojmovou hranici, zřetelně předpokládaje, že kdo jedná s péčí a pozorností, o jaké mluví tento předpis, pokládá se za pořádného občana a jeho jednání tvoří měřítko, zda odůvodněna jest v konkrétním případě výtka nedbalosti. Odvolací soud, řídě se těmito pravidly, správně odůvodnil, že lze u žalovaného mluviti o pouhém nedopatření nikoli o hrubé nedbalosti.
K dovolání žalovaného: Slušelo uvážiti, že, když jde o letní restauraci s nepravidelnými zisky, nemůže býti skutečná škoda počítána podle udánlivě pasivních měsíců, nýbrž podle celkové saisony, zvláště, když bylo zjištěno, že vedení restaurace vyžaduje, aby letní příjem byl vyrovnán se zimním.

Citace:

Čís. 5477. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 671-672.