Č. 7743.

Zaměstnanci veřejní: 1. K »služebním příjmům« ve smyslu § 151 plat. zák. náležejí i příjmy z titulu náhrady služebních výloh podle § 147 plat. zák. (in concr. diety z titulu vedení dvojí domácnosti podle usn. vlády z 27. července 1920). — 2. Pro nárok na náhradu jízdného v případě návštěvy rodiny ve smyslu čl. 11. usnesení vlády z 27. července 1920 jest rozhodným místo, které jest bydlištěm rodiny zaměstnancovy.
(Nález ze dne 11. února 1929 č. 639.) Věc: Ing. Josef K. v P. proti ministerstvu veřejných prací o přeplatky na cestovném.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká náhrady dietzadobu od 4. září 1919 do 31. července 1920 a dietza dobu od 1. srpna 1920 do 8. října 190, se zrušuje pro nezákonnost. V ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl před převratem trvale ustanoven jako báňský rada při solivarech v Aussee. Výměrem gfř v Bratislavě ze 4. ledna 1919 byl pověřen prohlídkou solivaru v Solnohradě na Slov. a převzetím zřízenců do služeb čsl. státu. Výměrem min. pro Slov. z 1. března 1919 byl st-l pověřen v dosavadní hodnosti jako báň. rada v 7. dietní třídě státní báňské služby správou státních solných bání v Solnohradě s tím, že »až do zákonitého upravení služ. požitků všech státních zřízenců obdrží mimo své systemisované služ. příjmy 7. hodn. třídy ještě diety dle nař. čsl. vlády z 28. prosince 1918 v částce 40 K denně«. — Výměrem min. pro Slov. ze 4. září 1919 bylo správě státního solivaru v Solnohradě nařízeno, aby st-li byl předám naturální byt přednosty tohoto státního solivaru se vším příslušenstvím. Výnosem min. veř. prací z 26. července 1920 byl st-l prozatímně ustanoven zástupcem úřadu při ředitelství státních solných bání v Marmarošské Solotvině na Podk. Rusi.. — Služby v Mar. Solotvině byl st-1 sproštěn výnosem min. pro Slov. z 2. října 1920 a byl přidělen k vládnímu komisariátu pro báně a hutě v Bratislavě. — Výnosem min. prací, z 11. října 1920 byla st-li povolena šesti-nedělní zdrav. dovolená s nastoupením dne 11. října 1920.
Nař. rozhodnutím bylo správě státních solivarů v Solnohradě uloženo,, aby st-li ma základě rozhodnutí min. fin. z 22. října 1926 předepsala k náhradě obnos 1899920 Kč jakožto přeplatek na dietách a cestovném.
O stížnosti uvažoval nss následovně:
Podle obsahu nař. rozhodnutí byly st-li předepsány k náhradě následující částky: 1. Diety z titulu vedení dvojí domácnosti za dobu od 4. září 1919 do 31. července 1920 13240 Kč, 2. rozdíl mezi mimořádným přídavkem pro Podk. Rus a dietami (incl. diet substitučních) za dobu přidělení st-lova do Mar. Solotviny ,(od 1. srpna 1920 do 8. října 1920) 2948 Kč; 3. rozdíl mezi dietami a přídavkem dle bodu 5. odst. 1. usnesení min. rady z 27. července 1920 po dobu st-lovy zdrav. dovolené od 9., resp. od 11. října 1920 do 22. listopadu 1920 1278 Kč; 4. cestovní výlohy při návratu st-le ze zdrav. dovolené dne 22. listopadu 1920 15320 Kč; V. cestovní výlohy za pět cest k návštěvě rodiny 1380 Kč. — —
Proti povinnosti vrátiti částky uvedené sub 1. a 2. namítá st-l: že požadavek státu jest dle § 151 odst. 8 posl. věty plat. zák. č. 103/1926 promlčen, ježto jak substituční diety tak i »Podkarpatský« přídavek i diety dle zásad pro úpravu osobních poměrů stát. zaměstnanců na Slov. spadají pod pojem »služební příjemce, a omylem vyplacený vyšší služ. příjem lze požadovati nejvýše za uplynulou dobu tří let.
Dovolávaný předpis stanoví, že, byl-li výměr (scil. o služ. příjmech) z moci úřední pozměněn nebo zrušen proto, že úřad vycházel z nesprávné: skutkové podstaty, lze požadovati vráceni neprávem vyplacené částky nejvýše za uplynulou dobu tří roků. Totéž platí, byly-li zaměstnanci omylem vyplaceny služ. příjmy vyšší, než mu příslušely.
Sluší tedy zkoumati, zda diety, o něž tuto jde, spadají pod pojem »služebních příjmů« ve smyslu § 151 plat. zák.
Předpis tento pojmu »služ. příjmů« nijak nevymezuje. Rovněž na jiných místech nepodává plat. zákon definici »služ. příjmů«. Dlužno tedy význam těchto slov zjistiti podle vykládacího pravidla § 6 o. z. o. Služ. příjmem podle přirozeného smyslu těchto slov jest každá majetková hodnota, kterou zaměstnanec z titulu svého služ. poměru přijímá. V plat. zák. není opory pro závěr, že by slova ta — specielně v § 151 — bral ve smyslu jiném. Část pátá, obsahující .ustanovení společná, jedná v § 139 o počátku a zastavení »služ. platu«, čímž rozumí služné, činovné a výchovné (§§ 10, 39), v § 146 o naturálních příjmech, v § 147 o náhradě služ. výloh, v § 148 o služ. a osobních přídavcích a jiných výhodách, a na to v § 151 o opravě nesprávné výměry nebo výplaty služ. příjmů. Již toto systematické zařádění § 151 svědčí tomu, že zákon chtěl ustanovení jeho vztáhnout na všechny druhy služ. příjmů, o nichž jest řeč v paragrafech předchozích, a tedy také na příjem, který zaměstnanec béře z titulu náhrady služ. výloh. § 140 mluví o kolkových poplatcích z kvitancí na »předem stanovené stálé služ. příjmy«, z čehož plyne, že zná také »služ. příjmy«, které nejsou stálé a nejsou předem stanoveny. A konečně svědčí i ustanovení § 150 odst. 1 lit. b) v souvislosti s ustanovením § 3 odst. 1 zák. č. 314/1920, že slovy »služ. příjmy« sluší rozuměti také »platy, peněžité nebo naturální, určené k tomu, aby zapraven byl náklad veř. služby«. Veškery tyto úvahy vedou k tomu, že pod pojem »služ. příjmy« v § 151 plat. zák. spadají i diety uvedené shora sub 1. a 2., a že tedy úřad jest ve příčině požadování přeplatků na takových dietách vázán předpisy § 151 plat. zák.
Ježto však žal. úřad vycházel z mylného právního stanoviska, že se § 151 plat. zák. na případ st-lův nevztahuje, jest rozhodnutí jeho ve výroku jeho ad 1. a 2. v rozporu se zákonem.
Pokud jde o výrok ad 5., uvážil nss toto:
Podle čl. 11. usnesení min. rady z 27. července 1920 má zaměstnancům na Slov. prozatímně přiděleným, jakož i zaměstnancům v bodě 2. D. 2. zmíněným na jejich žádost být i poskytnuta v případě návštěvy rodiny náhrada jízdného drahou a to u ženatých nejvýše jednou za dva měsíce, u svobodných jednou za tři měsíce.
Z ustanovení tohoto neplyne žádné omezení co do místa, kde rodina dotčeného úředníka má své bydliště. Pro posouzení nároku ze čl. 11. cit. usnesení min. rady je rozhodným bydliště jeho rodiny. Otázka, kde rodina tato má své bydliště, není pak otázkou právní, nýbrž otázkou skutkové podstaty.
V daném případě st-l netvrdí, že jeho rodina měla v kritické době v Ch. svoje bydliště, nýbrž uznává sám, že jeho manželka s dcerou se již v únoru 1921 přestěhovaly do lázní Ischlu v Rak. Pak ovšem jest nerozhodno, zda snad přechodně celá rodina st-lova se za účelem schůzky se st-lem v Ch. shromáždila, když bydlištěm jejím byly lázně Ischl; není tedy ani vadou řízení, že úřad okolnosti tyto nezjišťoval. Jestliže tedy žal. úřad za tohoto stavu věci vycházel ze skutkového předpokladu, že rodina st-lova v době, o kterou jde, v Ch. neměla svého bydliště, třebaže tam syn st-lův studoval, nelze shledati, že by úsudek tento byl nelogický nebo že by trpěl vadami v § 6 zák. o ss vytčenými.

Citace:

Č. 7743. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 319-322.