Č. 7844.

Zemědělství. — Mimořádná opatření poválečná (Podk. Rus): Zákon č. 87/24 nechrání pastevní práva založená jen na spoluvlastnictví k pastvině.
(Nález ze dne 2. dubna 1929 č. 6 482.)
Věc: Dr. Julius E. a Salomon G. ve V. proti referátu ministerstva zemědělství v Užhorodě o příděl pastvin. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje z části pro nezákonnost, z části pro vady řízení.
Důvody: Trhovou smlouvou z 10. srpna 1919 odprodal st-l Dr. J. E. z náležejících mu pastvin č. parc. ... ve V. ve výměře 246 kat. jiter 20ti tamním občanům 236/246 ideálních podílů těchto pozemků, takže jemu zůstalo ve vlastnictví 10/246. Podle trhové smlouvy zavázali se kupující koupených 236/246 užívali výhradně společně jako pastviny tak, že vlastník každé 1/246 měl právo vyháněti na pastvu 1 kus dobytka. O právních poměrech spoluvlastníků rozhoduje podle smlouvy většina hlasů spoluvlastníků na valné hromadě. Hlasy počítají se podle spoluvlastnických podílů; na 1/246 připadá 1 hlas. — st-l Dr. E. podal dne 7. srpna 1925 u soudní stolice v Hustu na 116 spoluvlastníků žalobu o zrušení spoluvlastnictví prodejem uvedených pozemků veř. dražbou z toho důvodu, že žalovaní neplní podmínky, za kterých st-l přenechal jim svých 10 kat. jiter (10/246) dotčených pozemků do společenství. Na valných hromadách spoluvlastníků, konaných dne 10., 11. a 14. března 1926, bylo usneseno, že z pozemků těch má býti 85 1/2 kat. jitra pastviny rozděleno jednotlivým spoluvlastníkům a zoráno. Když byla tato plocha pastviny podle tohoto usnesení zeměměřičem vyměřována, protestovala proti tomu 6členná deputace obce V. u hlavnoslužnovského úřadu v Tiačevě, který zakázal provádění uvedeného usnesení až do dalšího rozhodnutí z toho důvodu, že valná hromada nebyla podle zák. (§ 5 zák. čl. 12:1894) konána. Za účasti úředníka jmenovaného úřadu konána byla pak dne 21. dubna 1926 nová valná hromada spoluvlastníků za tím účelem, aby rozhodla, zda usnesení ze 14. března 1926 schvaluje, poněvadž dřívější valné hormady byly prý svolány jen vybubnováním a nebyl oznámen pořad jednání. Valná hromada z 21. dubna 1926 se usnesla, aby soudní spor s Drem E. veden nebyl a aby bylo proň ze společné pastviny vyloučeno 10 kat. jiter, případně aby mu za ně bylo zaplaceno 20 000 Kč. Dále bylo usneseno, aby v r. 1926 celého pozemku bylo užíváno jako pastviny jako dosud. St-l Dr. E. prohlásil, že s těmito usneseními valné hromady nesouhlasí a že povede dále spor o zrušení spoluvlastnictví, u soudní stolice v Hustě zahájený.
Podáním ze 4. května 1926 žádalo 41 spoluvlastníků pastviny u hlavnoslužnovského úřadu v Tiačevě o rozhodnutí, že společné pastviny, včetně 10 kat. jiter Dra E., mohou užívati ještě v r. 1926 tak, jako jí užívali až dosud po 7 let, ježto obec V. nemá jinde pastvin. Podání téhož obsahu učinili dne 20. května 1926 ještě další spoluvlastníci, čímž počet všech žadatelů vzrostl na 94. — Rozhodnutím hlavnoslužnovského úřadu v Tiačevě z 5. května 1926 přidělena byla podle §§ 1, 2, 3 a 9 odst. 3 zák. č. 87/24 pastvina ve výměře 246 kat. jiter ve V., st-li a 120ti spoluvlastníkům náležející, majitelům dobytka obce V. za náhradu určenou obecní radou této obce podle cit. zák. Rozhodnutí odůvodněno bylo tím, že na místě bylo zjištěno, že jde skutečně o pastvinu, které podle kupní smlouvy jako společné pastviny i před r. 1923 užívali nejen sami spolumajitelé, ale i jiní majitelé dobytka, kteří nebyli spolumajiteli pastviny. Jest notorické, že obec V. nemá žádné vhodné pastviny mimo 25 kat. jiter, koupených r. 1925 na pastviny, která však pro obec V. nestačí. Odvolání, které st-lé z rozhodnutí toho podali, zamítl žal. úřad naň rozhodnutím z toho důvodu, že půda, přidělená hlavnoslužnovským úřadem majitelům dobytka obce V. na společnou pastvinu, byla jimi podle provedeného úředního šetření již v předchozích letech, naposledy v r. 1923, pravoplatně užívána na základě soukromých úmluv a proto podmínky, uvedené v § 1 zák. č. 87/24 v daném případě jsou splněny.
O stížnosti uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutím přidělena byla půda, náležející vlastnicky st-li Dru E. a 120 spoluvlastníkům, na společnou pastvu majitelům dobytka obce V. Jak ze správních spisů a zejména také z odůvodnění rozhodnutí první stolice jest zřejmo, jsou v této obci dvě skupiny majitelů dobytka, z nichž tvoří jednu skupinu majitelé dobytka, kteří jsou spoluvlastníky řečené přidělené půdy, druhou pak ti majitelé dobytka, kteří jejími spoluvlastníky nejsou. V nař. rozhodnutí, rozhodnutí 1. stolice potvrdivším, nečiní se mezi těmito skupinami rozdílu. Z toho, že se jím přiděluje na společnou pastvu uvedená půda majitelům dobytka obce V. vůbec, plyne, že žal. úřad přiděluje ji všem majitelům dobytka, tedy majitelům dobytka obou skupin, opíraje své rozhodnutí o § 1 zák. č. 87/24.
Pokud jde o první skupinu majitelů dobytka, namítá stížnost, že cit. zákon se na ně nevztahuje, poněvadž oni neužívali přidělené jim půdy na společnou pastvu proto, že jim ostatní spoluvlastníci dovolili v r. 1923 na půdě té pásti, nýbrž že užívali jí svým vlastnickým právem, neboť každý majitel dobytka, který byl spoluvlastníkem dotčených pozemků, pásl na nich svůj dobytek podle podílu svého spoluvlastnického práva, který byl proň v pozemkové knize vložen. Z toho dovozuje stížnost, že na takovéto užívání pastviny se zák. č. 87/1924 nevztahuje, že pro užívání společné pastviny jejími spoluvlastníky platí ustanovení kupní smlouvy z 10. srpna 1919, a že případné spory o to vzniklé rozhodují řádné soudy, nikoli úřady adm. Z příčiny té překročil žal. úřad svou kompetenci, rozhodoval-li podle zák. č. 87/24 o věci, pro kterou zákon tento neplatí.
Námitku tuto shledal nss důvodnou. Zákon č. 87/24, který upravuje na Slov. a v Podk. Rusi užívání půdy k účelům společné pastvy dobytka v pastevních obdobích 1924-1929, ustanovuje v § 1, že majitelé (nájemci, uživatelé) půdy jsou povinni nechati v ročních pastevních obdobích 1924-1929 na společnou pastvu podle ustanovení tohoto zákona půdu, na které nechali majitele dobytka společně pásti v pastevním období 1923, nebo na které tito buď pásli nebo byli oprávněni pásti podle rozhodnutí, které vydáno bylo nebo bude na základě vl. nař. z 19. ledna 1923 č. 11 Sb. (platného pro Podk. Rus) a č. 12 Sb. (platného pro Slov.) o úpravě užívání pastvin na Podk. Rusi a na Slov. v r. 1923. Základní myšlenkou tohoto zákonného ustanovení jest — jak nss vyslovil již v nál. Boh. A 5937/26, 5853/26 a 6546/27, — aby půda, která sloužila v r. 1923 za společnou pastvu, sloužila tomuto účelu i po celé další období 1924 až 1929, čili aby v tomto období zachován byl status quo ante. Cit. zákon, který jest omezením soukr. vlastnictví (§ 109 úst. listiny), musí býti již proto podle všeobecně platných zásad interpretačních vykládán přesně tak, jak to jeho doslov a jasný úmysl zákonodárcův, ze zákona samého plynoucí, dovoluje. Pro sporný nárok, t. j. pro nárok na další nerušené užívání pastvin v období 1926, nemůže býti základem jakékoli, třeba i jen faktické, užívání pozemků v r. 1923, nýbrž podle výslovného ustanovení § 1 cit. zák. jen takové užívání, ke kterému se majitelé (nájemci, uživatelé) půdy buď dobrovolně zavázali, případně je mlčky trpěli precario modo (arg. slova »nechali ... pásť«), nebo k němuž byli nuceni výrokem příslušného pastevního výboru (na Podk. Rusi), případně okr. výboru pro pasienky (na Slov.) podle § 1 odst. 3 vl. nař. č. 11/23, případně 12/23. Z ustanovení § 1 odst. 1 cit. zák. plyne také, že zákon tu předpokládá, že majitelé dobytka, kteří v r. 1923 jej pásli, jsou osoby jiné než majitelé (nájemci, uživatelé) půdy, na které dobytek byl pasen.
V daném případě neopřeli žadatelé první skupiny majitelů dobytka ve V., t. j. spoluvlastníci přidělené jim půdy na pastvu, svůj nárok na další nerušené užívání pastviny v r. 1926 o rozhodnutí příslušného past. výboru podle právě cit. ustanovení vl. nař. č. 11/23, nýbrž domáhali se přiznání nároku toho jen z toho důvodu, že svého společného pozemku, t. j. pozemku, jim společně se st-li právem spoluvlastnickým náležejícího, užívali jako pastviny již 7 roků. Z toho plyne, že nárok svůj opřeli toliko o kupní smlouvu z 10. srpna 1919, kterou od st-le Dra E. nabyli ideálních podílů spoluvlastnických na pozemku, jenž byl dříve jeho výhradným vlastnictvím. Užívali-li tito majitelé dobytka společného pozemku od r. 1919 počínajíc dále, a tedy i v r. 1923, takto jako pastviny, jeví se užívání to jako výron jejich reálně nerozděleného spoluvlastnického práva. Užívání toto dálo se jimi tedy proprio jure a nebylo odvozeno z toho, že st-lé se jim smluvně zavázali, že je nechají na svých spoluvlastnických podílech pásti, či výprosou (precario) jim pasení dobytka trpěli, jak to § 1 odst. 1 zák. č. 87/24 předpokládá. Náleželyť všem spoluvlastníkům jen ideální podíly spoluvlastnické k celému společnému pozemku, a majitelé dobytka první skupiny byli tedy zároveň spoluvlastníky půdy, na které svůj dobytek pásli, takže není tu shora vytčeného předpokladu různosti osob majitelů půdy od majitelů dobytka.
Za této právní situace nelze právem tvrditi, že by st-lé byli žadatele uvedené první skupiny majitelů dobytka nechali v r. 1923 na své půdě pásti. Není tu tedy ani podmínky v § 1 odst. 1 cit. zák. vyžadované, aby těmto majitelům dobytka půda byla st-li nechána v onom roce k pastvě. Žal. úřad vyslovil však v nař. rozhodnutí všeobecně, že podmínky § 1 zák. č. 87/24 v daném případě jsou splněny, tedy také v příčině majitelů dobytka, kteří jsou spoluvlastníky přidělené půdy. Vycházel tedy podle toho, co bylo řečeno, z nesprávného právního názoru, jenž není ve shodě se zákonem. Tím překročil meze své příslušnosti, neboť k rozhodování o přídělu pastvin byl příslušný podle § 9 odst. 3 cit. zák. jen v těch případech, na které se vztahuje tento zákon. Nevztahují-li se však jeho ustanovení na případ, o nějž běží, pak není tu dána ani podmínka příslušnosti žal. úřadu. Bylo proto nař. rozhodnutí v tomto bodě zrušeno pro nezákonnost podle § 7 zák. o ss.
Pokud jde o druhou skupinu majitelů dobytka, t. j. těch, kteří nejsou spoluvlastníky půdy, přidělené jim k pastvě, odůvodnil žal. úřad nař. rozhodnutí tím, že podle provedeného úředního šetření byla přidělená půda v r. 1923 jimi pravoplatně užívána na základě soukromých úmluv. Stížnost to popírá a namítá, stejně jak to bylo st-li namítáno také již v odvolání k žal. úřadu jimi podaném, že nikdo z těchto majitelů dobytka na přidělené půdě v r. 1923 nepásl a že toho nedokázal.
Otázka, zda a kteří z majitelů dobytka druhé skupiny v pastevním období 1923 na půdě, o kterou jde, svůj dobytek pásli a zda je vlastníci její nechali společně pásti nebo na které pásli nebo byli oprávněni pást podle rozhodnutí příslušného výboru podle § 1 odst. 1 zák. č. 87/24 a vl. nař. v něm cit,, jest otázka skutková, kterou nss může přezkoumati toliko s hledisek § 6 odst. 2. zák. o ss. Aby tak učiniti mohl, jest třeba, aby z nař. rozhodnutí bylo zřejmo, které skutkové okolnosti, rozhodné pro kladné zodpovědění uvedených otázek, má žal. úřad za prokázány, na základě čeho a jak dospěl ke kladné odpovědi na otázky ty. Takovéto odůvodnění jest podstatnou náležitostí každého výroku správního úřadu a náleží k podstatným formám správního řízení, neboť jen tak umožněno jest jednak straně, aby seznala, z jakého skutkového podkladu úřad vycházel a proti rozhodnutí účinně se bránila, jednak nss-u, aby je bezpečně přezkoumal.
V daném případě omezil se žal. úřad v odůvodnění nař. rozhodnutí jen docela všeobecně na to, že se odvolal na provedené úřední šetření a na pravoplatné užívání pastviny v r. 1923 majiteli dobytka na základě soukromých úmluv. Neuvedl však vůbec žádných konkrétních okolností,, které v úředním šetření vyšly na jevo a které má za prokázány a na základě čeho, ani nenaznačil nijak blíže soukromé úmluvy, o kterých má za to, že podle nich majitelé dobytka pastviny již v r. 1923 užívali. Tyto nedostatky odůvodnění nař. rozhodnutí, nutno pokládati za porušení podstatných forem adm. řízení podle § 6 zák. o nss.

Citace:

č. 7844. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 534-538.