Č. 7757.

Církevní věci. — Řízení správní: 1. Není zákonného předpisu, který by zavazoval patrona kostela v Čechách, aby hradil ze svého náklad na mešní víno a svíce v případě, že k tomu nestačí příjmy kostelního jmění. — 2. O významu zásad jednotnosti správního řízení a jeho oficiosity pro řízení před úřady kultovými.
(Nález ze dne 16. února 1929 č. 3216.)
Věc: Biskupská konsistoř v Hradci Králové (adv. Dr. Zdeněk Hruška) proti ministerstvu školství a národní osvěty (vrch. min. kom. Dr. Tomáš Kudláček) stran hrazení kostelních potřeb obcí V. M. jako patronem.
Výrok:Nař. rozhodnutí, pokud týká se zjištění, zdali příjmy kostelního jmění spolu s poplatky funerálními stačí ke krytí nákladu na opatření mešního vína a svící k bohoslužbám, zrušuje se pro nezákonnost, jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměry z 21. července 1921 a ze 4. listopadu 1921 zrušila osp ve V. M. na základě § 102 obec. zříz. usnesení měst. rady ve V. M. z 26. ledna 1921 a z 19. ledna 1921, kterými obec V. M. jako patron odepřela pro nedostatečnost záduší děkanského kostela tamže zapraviti účet za mešní víno pro kostel ten a nesvolila k zakoupení svící pro týž kostel na rok 1921 na účet záduší. Zrušení odůvodněno tím, že usneseními těmi porušeny byly platné předpisy o povinnostech patrona, jenž povinen je, pokud běžné příjmy záduší nestačí a jmění kostelního není, kostelní potřeby hraditi ze svého. Současně upozorněna obec, že jako patron kostela bude povinna dodatečně zaplatiti všechny dávky patronu připadající, které děkanskému úřadu ve V. M. zamítavým stanoviskem obce i později kromě uvedených shora patronátních dávek vzejdou.
Ke stížnosti obce V. M. vyslovila zsp vynesením z 15. února 1924 v podstatě toto: Pokud obecní zastupitelstvo ve V. M. v zastoupení dotyčného patronátu svými usneseními, o které jde, odmítlo vůbec postarati se o dotyčné kostelní potřeby (mešní víno a svíce), resp. o způsob úhrady jich, ponechává se zrušení těchto usnesení v platnosti a uznává se měst. jako patronátní úřad ve V. M. povinným naříditi, čeho třeba, aby není-li postačitelného zádušního jmění ani pohotových jiných prostředků, byla opatřena úhrada dotyčných kostelních potřeb dle stávajících předpisů (§ 36 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z.). Neboť obec V. M, jest jako patronka tamního děkanského kostela, resp. jako správkyně téhož povinna (§ 42 zák. cit.) postarati se o náležité opatření kostelních potřeb dotyčných (tedy také opatření mešního vína a svící k bohoslužbám), resp. zaříditi, čeho třeba, aby byly uhraženy zákonným způsobem výlohy těchto potřeb, není-li zde již postačitelného jmění nebo jiných prostředků, tudíž také podniknouti potřebné kroky u příslušného politického úřadu, aby po příslušném řízení konkurenčním, nebude-li docíleno dobrovolné úhrady přifařenými, event. nálezem zajistil hrazení těchto potřeb od povinníků (farní obce dle § 36 cit. zák.). Pokud však cit. nálezy bylo obci, jako patronce děkanského kostela uloženo, aby náklady ty uhradila ze svého a také pro budoucnost uhražovala podobné náklady i když k úhradě jich jmění kostelní nestačí a není tu jiných k tomu pohotových prostředků, zrušila nálezy v odpor vzaté jako zákonem neodůvodněné, ježto záduší děkanského kostela ve V. M. toho času jest pasivní a nebylo prokázáno, že by obec V. M. byla na základě zvláštního titulu k úhradě nákladů takových povinna, tato obec však, jako patronka dotyčného kostela, není žádným předpisem zavázána hraditi dotyčné potřeby. Neboť, nestačí-li na úhradu nákladů takových kostelní jmění a není-li pohotově případných jiných prostředků k témuž účeli, dlužno domáhati se úhrady výloh, o něž jde, ve smyslu § 36 zák. ze 7. května 1874 č. 50. ř. z. od příslušně farní obce rozvržením neuhrazených nákladů na katolické přifařence, resp. na ty, kdož kostela toho používají, po případě kdyby nebylo lze takovým způsobem dobrovolně tuto úhradu opatřiti, náleží obci jako patronce a správkyni kostela děkanského zakročiti u příslušného úřadu politického, aby konal instanční úřad za tím účelem dle § 36 resp. 57 cit zák.
Odvolání městské obce V. M. odmítlo min. vnitra v dohodě s min. škol. rozhodnutím z 12. listopadu 1925 jako opožděné a tudíž nepřípustné.
Stížnosti biskupské konsistoře v Hradci Králové, pokud žádala, aby zrušena byla ona část vynesení zsp-é, kterou bylo vysloveno, že obec V. M. není jako patron povinna hraditi schodky kostelů stojících pod jejím patronátem, nevyhovělo min. škol. podle dříve cit. výnosu min. vnitra rozhodnutím z 29. října 1925 z důvodů rozhodnutí zsp-é a v té další úvaze, že podle normativního výnosu býv. mim vyuč. ve Vídni ze 7. listopadu 1884 č. 20122 nelze zjistiti žádný, zákonnou mocí pro Čechy vydaný předpis, který by ukládal patronům povinnost hraditi běžné nedostatky při některém patronátním kostele. Pokud pak šlo o druhý petit odvolání, totiž, aby bylo uznáno, že k úhradě dotčených kostelních schodků má býti užito i t. zv. funerálních poplatků, nepokládalo min. škol. za potřebné, o petitu tom rozhodovati, poněvadž otázka přípustnosti použití těchto funerálních poplatků k uvedenému účelu nebyla vůbec na sporu, ježto sám obecní úřad ve V. M. ve zprávě ze 7. července 1924 uvádí, že těchto funerálních poplatků se již používá k úhradě celkového výdaje,že však výdaje zádušní jsou vyšší než příjmy jeho i s funerálními poplatky dohromady. Jde tudíž tu pouze o otázku skutkovou, zda příjmy záduší včetně funerálních poplatků postačují fakticky k úhradě výdajů záduší čili nic. Tuto otázku nutno ponechati administrativnímu zjištění.
O stížnosti nss uvážil :
Nss musil se obírati především otázkou, bylo-li min. škol. příslušno k tomu, aby vydalo výrok naříkaný. Osp zrušila podle § 102 obec. zř. usnesení obce V. M., kterými tato jako patron děkanského kostela tamže odepřela pro nedostatek příjmů ze záduší hraditi výlohy za mešní víno a zakoupiti svíce pro bohoslužbu, jako platným zákonům odporující a vyslovila současně, že je obec ta jako patron povinna hraditi tyto kostelní potřeby ze svého. Podle tohoto nesporného obsahu uvedeného výroku nevystupovala jmenovaná osp, ačkoli opřela svůj výrok toliko o § 102 obec. zříz., jen jako státní úřad vykonávající moc dozorčí nad obcí, nýbrž rozhodovala současně o otázce, kdo má hraditi potřeby děkanského kostela ve V. M. a vydala tedy rozhodnutí jako stát. úřad kultový ve smyslu §§ 34 a 55 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. — Na stejné duplicitě úředních kompetencí založeno jest i rozhodnutí zsp-é, které jednak ponechalo v platnosti inhibici shora řečených usnesení obce jako projevů patrona zákonu odporujících, jednak sprostilo obec povinnosti, uhražovati z titulu práva patronátního náklady spojené s opatřováním mešního vína a svící pro bohoslužbu v kostele. Neboť toliko prvá část rozhodnutí tohoto je podle svého obsahu a povahy výronem kompetence zsp-é jako státního úřadu dozorčího, kdežto druhý jeho díl řeší otázku úhrady nákladů kostelních potřeb při insuficienci kostelního jmění a nedostatku jiných prostředků k témuž účelu a obírá se tudíž ex professo otázkou, k jejímuž meritornímu řešení je povolána zsp jako 2. instance kultová. Na tom nic nemění skutečnost, že podle právního poučení, jež připojeno bylo uvedenému rozhodnutí, šlo odvolání z celého výroku jen na min. vnitra, kdyžtě jednak poučení to vzhledem na právní dosah a význam právních poučení vůbec nemohlo založiti kompetenci min. toho k autoritativnímu řešení otázek kultových, jednak udání úřadu, který o opravném prostředku má rozhodovati, netvoří essentielní součást právního poučení.
Z předeslaného jde, že bylo min. škol. příslušno, aby rozhodlo v pořadu stolic kultových o otázkách, jež řešila zsp v druhé části svého výnosu z 15. února 1924, i když odvolání biskupské konsistoře, jež tvořilo základ jeho rozsudečné činhosti, řízeno bylo na min. vnitra. Při tom neměl ovšem nss podnětu, aby se obíral otázkou, byla-li inhibice usnesení obce jako patrona shora řečeného kostela vzhledem na znění § 102 obec. zříz. po zákonu vůbec přípustná, či nikoli, neboť tato otázka nepřišla u žal. úřadu vůbec na přetřes a nedošla výrazu ani v obsahu jeho výroku.
Podle svého obsahu obíralo se nař. vynesení toliko dvěma otázkami, ledňák otázkou povinnosti obce jako patrona děkanského kostela ve V. M. hraditi náklad spojený s opatřováním mešního vína a svící k bohoslužbám, jednak petitem domáhajícím se uznání, že má býti k uhražení nákladů bohoslužebných potřeb téhož kostela vůbec (tedy i k úhradě výloh spojených se zakoupením mešního vína a svící) užito příjmu z t. zv. poplatků funerálních. Povinnost patrona hraditi uvedené potřeby kostelní ze svého dovozovala stěžující si biskupská konsistoř z guberniálního nařízení pro král. české z 19. ledna 1805 č. 40627 a tvrdila, že podle nař. toho vyšší náklad na opatření mešního vína má býti hrazen ze záduší anebo, kde toho není, od patrona, ať jest to soukromník nebo veř. fond. Jiného titulu, který by zavazoval jmenovanou obec, aby uhrazovala běžné potřeby kostelní, stěžující si bisk. konsistoř v řízení správním neuplatňovala a zejména netvrdila, že obec nesla jako patron od nepamětných dob náklady na zakupování mešního vína a svíček pro děkanský kostel a že tedy postihuje povinnost ta jmenovanou obec z titulu vydržení. Potom však nebyl žal. úřad povinen, aby s tohoto hlediska posuzoval spornou věc a doplňoval v tom směru šetřením skutkovou podstatu sporu. Není tu tedy neúplnosti řízení, o níž mluví stížnost.
Domnívá-li se stížnost, že tato povinnost postihovala žal. úřad vzhledem k tomu, že je řízení správní ovládáno zásadou oficiality, přehlíží, že zásada tato, jež sloužiti má ochraně veř. zájmů v správním procesu zúčastněných, neznamená, že by úřad byl povinen pečovati ex offo také o ochranu individuelních zájmů stran a zjišťovati z úřední povinnosti právní tituly, jež mohou případně odůvodnili po stránce právní nárok, který je předmětem sporu. Tato starost je zůstavena stranám, které ovšem nésti musí i následky, opomenou-li právní důvody ty v řízení uplatniti, ač příležitost k tomu měly.
Ve věci samé popírá stížnost, že by cit. výnos min. vyuč. z r. 1884,. který nebyl ani v zákoníku vyhlášen, měl platnost obj. právní normy a tvrdí, že se ho proto žal. úřad dovolati nemůže. Povinnost patronova uhraditi potřebu mešního vína spočívá prý na gub. nař. z 19. ledna 1805 č. 40627 a je proto podle vývodů stížnosti obec z titulu práva patronátního povinna potřebu tu ze svého hraditi.
Nss neuznal výtku tu důvodnou.
Podle § 36 a 57 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. hraditi jest potřeby farní obce, pokud o úhradu jich není postaráno vlastním jměním církevním, nebo není-li tu jiných prostředků církevních, kterých by se k tomu mohlo použiti, přirážkou na příslušníky farní obce, při čemž zůstávají v platnosti předpisy vydané v jednotlivých zemích o pořizování a udržování katolických kostelních a obrněních budov, pak opatřování kostelních paramentů, nářadí a jiných potřeb. Stížnost se domnívá, že k předpisům těm patří, pokud jde o opatřování mešního vína, i gub. nař. z 19. ledna 1805 č. 40 627, Jaksch, sv. 9. str. 141. Leč nss neshledal, že by z nařízení toho bylo lze dovodit; povinnost obce V. M., aby jako patron hradila potřebu mešního vína děkanského chrámu tamže.
Cit. gub. nařízení vydáno bylo ke stížnosti z kraje rakovnického na to, že fest v kraji tom používáno při mši vína špatné jakosti. Nařízení ukládá vikářům a duchovním správám rakovnického kraje, aby se postarali o dobré mešní víno a poznamenává, že jest hraditi potřebný vyšší náklad na opatření vína toho vzešlý stoupnutím ceny vína ze záduší aneb, kde toho není. od patrona. Neukládá tedy nařízení to všem patronům v Čechách generelně, že musí nésti všechny náklady spojené s opatřováním. mešního vína vůbec, nýbrž mluví toliko o vyšším nákladu, který vzejde opatřováním kvalitního vína mešního. Má proto nařízení to na mysli jen úhradu rozdílu cen vína a nelze je proto považovati za normu, která by všeobecně upravovala otázku úhrad mešního vína patronem vůbec. Názor ten potvrzuje zejména i gub. dekret z 29. září 1845 č 57 952 sb. zák. prov. pro Čechy č. 267/2 str. 638, v němž jest výslovně uvedeno, že se závazek patrona k tomu, aby přispíval na potřeby církevní, nedá dovoditi ani ze zákona ani z povahy patronátního poměru. Také Mayerhofer, Handbuch f. d. polít. Verwaltungsdienst 4. svazek 5. vydání, str. 117 a 310, uvádí, že jest běžné potřeby kostelní hraditi zpravidla ze jmění zádnšního, jakož i že pro krytí schodku chybí všeobecné normy tam, kde není novějších zem. zákonů o konkurenci, jež prohlašují potřeby kostelní za předmět konkurenční. Zejména nelze podle této příručky prokázati všeobecnou normu, která by těmito výdaji zatěžovala patrona a není také v Čech. žádný předpis partikulární podobného obsahu.
Opak nelze dovoditi ani z dvor. dekr. z 27. března 1786, č. 919, gub. č. 7906, Jaksch 3. svazek, str. 331 a 332, ani z dvor. dekr. z 2. září 1800 č. 2456, Jaksch 3. sv., str. 402 a 403 .Dekret uvedený na místě prvém vydán byl k dotazu, z čeho jest hraditi potřeby farního kostela z-ského, který neměl žádný kapitál. Potřeby ty má podle dekretu toho hraditi náboženská matice, ježto převzala veškerý majetek zrušeného kláštera ve Z. a patří jí i patronát ke kostelu tomu. Dekret ten končí ustanovením, že sluší stejným způsobem postupovati nejen v Z., nýbrž i při všech farách, patřících do stejné kategorie, jejichž patronem je náboženské matice a které nemají žádného jmění. Podle tohoto znění cit. dekretu lze v něm spatřovati toliko normu o hrazení potřeb církevních při kostelích (farách), které patřívaly klášterům a řádům před zrušením těchto státní mocí a jež stojíce pod patronátem náboženské matice nemají vůbec žádného jmění. Dekret ten není však předpisem, který by ukládal hraditi kostelní potřeby patronům soukromým vůbec a vyslovoval povinnost takovou zejména tehdy, nestačí-li k úhradě potřeb těch jmění kostelní. Nelze proto z něho nic dovoditi pro sporný případ a nemůže býti právním pramenem při řešení otázky, je-li obec V. M. jako patroni děkanského chrámu tamže ze zákona povinna, aby hradila potřebu mešního vína a svící pro chrám ten.
Než ani z dvor. dekr. z 2. září 1800 č. 2456, Jaksch 3. sv., str. 402, nelze dovoditi povinnost patrona k úhradě běžných potřeb kostelních při insuficienci jmění kostelního. Dekretem tím vydány byly předpisy k zamezení malversací s jměním kostelním a ustanoveno v čl. 5, že patron ručí vůbec za jmění to z důvodu, že ustanovuje svého zástupce a účetního, že však může se na osobách těch za určitých předpokladů hojiti. A čl. 9 upraviv postup při přezkoušení účtů kostelního jmění a kontrolu uvádí, »že se přes to ještě doporučuje a musí na tom záležeti k vůli vlastní bezpečnosti každému soukromému dominiu jako patronovi, ježto má pečovati o dotaci kostela a za ni ručiti, aby účty o kostelním jmění byly každoročně censurovány«.
Jak z cit. předpisů vysvítá, upravují předpisy ty ve své dispositivní části otázku správy kostelního jmění a ručení patronova za jmění to (pečuje o dotaci), nestanoví však, že by patron byl povinen hraditi potřeby kostela, nestačí-li k tomu kostelní jmění samo. Nelze se proto cit. dvoř. dekretu dovolávati v sporném případu a je opačný názor stížnosti mylný.
Odvolal-li se za tohoto právního stavu žal. úřad na výnos býv. min. vyuč. ze 7. listopadu 1884, nelze odkazu tomu rozuměti jinak, než že chtěl doložiti citací tou svůj názor, že není generelní normy, která by ukládala povinnost úhrady běžných potřeb kostelních patronovi, praksí a nazíráním jmenovaného býv. ústředního úřadu kultového v Rak. Poukazem tím neopřel se však žal. úřad o dotčený výnos. min. jako o abstraktní normu, která by upravovala otázku úhrady běžných nedostatků zádušního jmění a je proto stížnost na omylu, upírá-li dotčenému výnosu právní charakter všeobecně závazné obj. normy, a snaží-li se s tohoto svého hlediska dovoditi nezákonnost nař. výnosu.
Jinak se má však věc, pokud stížnost dalšími svými vývody popírá, že tu jsou schodky zádušnáho jmění a dovozuje poukazem na t. zv. »funerální poplatky«, že jmění zádušní spolu s uvedenými funerálnimi poplatky plně stačí ke krytí běžných potřeb mešního vína a svící při děkanském chrámu sv. Vavřince a že proto nelze úhradu potřeb těch požadovati od přifařenců. Nss uznal výtku tu důvodnou.
Žal. úřad sice uznává, že funerální poplatky tvoří součást příjmů zádušnáho jmění, odmítl však rozhodnouti o tom, postačují-li v konkrétním případě příjmy záduší včetně funerálních poplatků k úhradě výdajů záduší čili nic, v podstatě proto, že jest otázka ta otázkou skutkovou, kterou nutno ponechati adm. zjištění. Vycházel tedy žal. úřad z názoru, že může jako poslední stolice správní přezkoumati rozhodnutí zsp-é pouze na základě skutkové podstaty, jež byla základem rozhodnutí tohoto, ačkoliv zodpovědění otázky, je-li tu skutečně dostatečné jmění zádušní, bylo rozhodujícím pro výrok o povinnosti přifařenců hraditi dříve řečené potřeby kostelní a ačkoliv úřad sám v prvé části nař. výnosu tvrdí, že dotčené zádušní jmění jest insuficientní.
Podle všeobecně uznávaných zásad jest řízení správní od prvé do poslední stolice jediným celkem a přechází podáním opravného prostředku rozhodování na stolici vyšší, která jest zpravidla povinna doplniti si skutkový základ v těch směrech, jichž je k meritornímu rozhodnutí vzhledem na obsah opravného prostředku nezbytně třeba (srov. i § 80 nař. č. 8/1928). Tato zásada platí v neomezené míře i o řízení před úřady kultovými, pokud nejde o nález konkurenční, a měl proto žal. úřad sám zodpověděti si otázku, třeba ovšem po doplnění skutkového materiálu, zda zádušní jmění spolku s poplatky funerálními jest aktivní a postačí k úhradě běžných potřeb kostelních (opatření mešního vína a svící) a ne ponechati ji novému adm. řízení. Žal. úřad nezachoval předeslaný procesní postup jedině proto, že vycházel z nesprávného právního názoru shora uvedeného, pročež nezbylo než zrušiti nař. výrok v druhé části jeho podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 7757. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 346-351.