Č. 7791.

Stavební právo. O zániku stavebního povolení podle § 42 stav. řádu pro Prahu.
(Nález ze dne 6. března 1929 č. 4519.)
Věc: Občanský akc. pivovar v S. (adv. Dr. Lubor Zachystal z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze stran zániku stavebního povolení. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem ze 14. srpna 1924, doručeným st-li dme 30. srpna 1924, povolila rada hl. m. Prahy st-li nástavbu třetiho patra na dům č. p. ... a v bodě 14. konsensních podmínek mu uložila, aby vzhledem k tomu, že projektovaná nástavba patra čtvrtého povolena býti mohla, předložil úřadu nový návrh průčelí do ulice, st-l podáním z 1. října 1924 oznámil stav. úřadu, že hodlá na řečeném domě provésti nástavbu třetího patra a podkroví, a žádal za udělení stav. povolení dle plánů k žádosti přiložených, při čemž poznamenal, že navrženou změnou vyhovuje pokynům daným při předchozím komis. řízení. Magistrát hl. m. Prahy ustanovil o tomto podání st-le, které označil jako žádost za povolení nástavby třetího patra a podkroví, komis. řízení, při čemž konstatováno, že dle projektu má podkroví zřízeno býti jen v traktu do ulice, v traktu dvorním však a na obou křídlech dvorních má zřízeno býti patro čtvrté.
Výměrem z 11. listopadu 1924 povolila měst. rada st-li přístavbu podkroví v traktu do ulice a čtvrtého patra v traktu do dvora a nad východním dvorním křídlem, a v konsensních podmínkách uvedla, že třetí patro nutno snížiti o 25 cm (bod 14), a že zůstávají v platnosti a nutno splniti podmínky stav. povolení ze 14. srpna 1924, jímž povolena byla přístavba třetího patra. Tento výměr doručen byl st-li dne 2. ledna 1925.
Oznámení stěžovatele ze 13. prosince 1926, že se stavbou započal, nevzal magistrát hl. m. Prahy na vědomí a zakázal st-li další provádění stavby, ježto stav. povolení k nástavbě třetího patra ze 14. srpna 1924 pozbylo dle § 42 stav. řádu platnosti následkem toho, že se stavbou třetího patra nebylo započato ve lhůtě dvou let od doručení stav. povolení k této stavbě, nástavbu pak podkroví a patra čtvrtého dle stav. povolení z 11. listopadu 1924 nelze rovněž provésti, ježto tato stavba předpokládá předchozí povolení nástavby třetího patra. — Nař. rozhodnutím byl tento zákaz v cestě instanční potvrzen.
O stížnosti uvážil nss takto :
Žal. úřad založil své rozhodnutí na předpokladu, že stav. povolení ze 14. srpna 1924 a stav. povolení z 11. listopadu 1924 jsou dvě různá, časově a obsahově na sobě nezávislá stavebná povolení, z nichž prvým povolena byla nástavba patra třetího, druhým pak výlučně jen nástavba podkroví a patra čtvrtého. Odpověď na otázku, která je na sporu t. j., kdy končí se dle § 42 stav. řádu lhůta účinnosti stav. povolení k nástavbě patra třetího, závisí na tom, zda předpoklad žal. úřadu, který obsahuje v sobě právní posouzení obsahu obou dotčených stav. povolení, je správný, totiž zda skutečně pro dodržení lhůty k započetí nástavby třetího patra je rozhodným jedině den doručení konsensu ze 14. srpna 1924. S žal. úřadem možno potud souhlasiti, že stav. povolení ke zřízení třetího patra a stav. povolení ke zřízení podkroví a patra čtvrtého nad povoleným patrem třetím mohou existovati vedle sebe jako dva zcela samostatné konsensy, a že doba účinnosti jejich dle § 42 stav. řádu může pak býti různá dle toho, kdy to které povolení bylo stavebníku doručeno. Šlo-li by skutečně o takové dva různé, o sobě zcela samostatné akty úřední, pak nemohla by na tom, co svrchu uvedeno, nic změniti ani okolnost, že podkroví a čtvrté patro bylo povoleno v době, kdy třetí patro ještě zřízeno nebylo, a mohl by skutečně nastati případ, že podkroví a čtvrté patro fakticky nemohlo by býti provedeno, poněvadž povolení ke zřízení patra třetího, na němž tato nástavba má se státi, uhaslo.
Záleží tedy vše na tom, zda jsou zde opravdu dva samostatné konsensy, z nichž každý má za předmět jiný stavební projekt, a nebyl-li snad konsens z 11. listopadu 1924 vydán toliko v pokračování konsensního řízení o nástavbě patra třetího jako doplněk konsensu ze ze 14. srpna 1924. V tomto konsensu (ze 14. srpna 1924), který vydán byl o žádosti za nástavbu třetího a čtvrtého patra, odepřeno bylo povolení k nástavbě patra čtvrtého a bylo žadateli v bodě 14. podmínek uloženo, aby následkem toho předložil nový návrh průčelí do ulice. Nebyly tedy na předloženém projektu provedeny změny tohoto projektu dle výsledku komis, řízení již při komisi samé, jak ustanovuje § 34 odst. 1 stav. řádu, nýbrž bylo uloženo stavebníku, aby tyto změny sám ve zvláštním plánu navrhl. Z toho dá se souditi, že projekt konsentovaný výměrem ze 14. srpna 1924 nebyl bez tohoto doplňku proveditelný, čili že tento konsens sám nebyl ještě perfektní, takže již z toho důvodu sluší pochybovati o tom, zdali již od doručení tohoto výměru mohla běžeti lhůta k započetí se stavbou dle § 42 stav. řádu. Leč i kdyby toho nebylo, nelze přehlížeti, že st-l, aby vyhověl pokynům daným mu při komisi odbývané o prvém jeho projektu, a patrně také, aby vyhověl podmínce 14. konsensu ze 14. srpna 1924, požádal podáním z 1. října 1924 o povolení nástavby třetího patra a podkroví, a připojil ke své žádosti plány obsahující nejen podkroví, nýbrž i třetí patro a uliční průčelí. Nelze dále přehlížeti, že o tomto jeho podání bylo jako o žádosti za povolení nástavby třetího patra a podkroví ustanoveno komis. řízení, a že také stav. povolení z 11. listopadu 1924 není tak stylisováno, aby z něho st-li musilo býti patrno, že vůbec netýká se patra třetího. Naopak jako podmínka konsensu z 11. listopadu 1924 bylo do tohoto konsensu pojato ustanovení, že zůstávají v platnosti podmínky konsensu ze 14. srpna 1924 o povolení patra třetího (tedy nikoliv že zůstává v platnosti onen konsens, nýbrž podmínky jeho), z čehož mohl st-l usuzovati, že podmínky o zřízení patra třetího zařazují se mezi modality, na něž vázán je konsens z 11. listopadu 1924 a to tím spíše, když v podmínce 14. mění se původní projekt o nástavbě třetího patra v ten způsob, že nařizuje se snížiti třetí patro o 25 cm. Připouští tedy tento konsens přes jeho úvodní větu, v níž je řeč jen o přístavbě podkroví a čtvrtého patra, výklad, že do něho byl recipován konsens ze 14. srpna 1924, takže vztahuje se nejen na podkroví a patro čtvrté, nýbrž i na patro třetí. I kdyby šlo tedy o dva samostatné konsensy, pak byly by tu vedle sebe konsensy dva, z nichž první, srpnový, povoluje jen zřízení patra třetího, druhý pak listopadový, zřízení patra třetího, čtvrtého a podkroví jako jediného celku, což beze vší pochyby není právně nemožné. Úřad mohl ovšem tento výklad vyloučiti, kdyby byl žádost z 1. října 1924, pokud týkala se patra třetího, zamítl a odkázal na konsens ze 14. srpna 1924. Toho však žal. úřad neučinil, nýbrž vyřídil tuto žádost způsobem, v němž stavebník mohl viděti vyřízení žádosti za projekt k této žádosti přiložený, t, j. projekt týkající se nástavby třetího patra a podkroví, a to tím spíše, když konsens ten mohl pokládati za konečné vyřízení své prvé žádosti z 21. července 1924, jíž se konsensem ze 14. srpna 1924 dostalo vyřízení jen částečného.
Za tohoto stavu věci nelze uznati, že předpoklad úřadu, že jde o dva samostatné konsensy na sobě nezávislé, z nichž jen první týká se nástavby třetího patra, je ve shodě s obsahem spisů. Poněvadž žal. úřad k tomuto předpokladu dospěl na základě nesprávného právního hodnocení obou konsensů, slušelo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 7791. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 410-413.