Č. 7755.

Pozemková refornta. — Řízení před nss-en: 1. Stpu není dle § 14 zák. č. 118/1920 oprávněn, uznati jménem vlastníka zabraného velkostaku, na který byla uvalena vnucená správa, sporné pohledávky zaměstnanců, vzniklé před uvalením vnucené správy. — 2. Výrok stpú takového obsahu má však povahu »rozhodnutí« ve smyslu § 2 zák. o ss.
(Nález ze dne 16. února 1929 č. 1472.)
Věc: Andrej H. v T. proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. pres. Rud. Vyšíni) o uznání nároků propuštěných zaměstnanců.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. výměr, řízený na úřední správu velkostaku Ondřeje H., má toto znění: »Stpú přezkoumal sestavení nároků zaměstnanců-žalobců a shledal je správnými. Pozůstávají tudíž podle tohoto přezkoumání po právu nároky zažalované: 1. ředitelem Eduardem Ch. penízem 465150 Kč 01 h, 2. lesním radou Vilémem K. penízem 72117 Kč 82 h, 3. Františkem J. penízem 11261 Kč 60 h, 4. Pavlem H. penízem 13789 Kč 73 h, 5. Moricem K, penízem 26271 Kč, vesměs s příslušnými 5% úroky. Úřední správa nechť sdělí důvěrníku vlastníka velkostaku, že tyto nároky budou úřední správou také uznány a důvěrníku vlastníka velkostatku se sdělují s tím, aby se k nim vyjádřil. Úřední správa nechť vyčká doby asi jednoho týdne, zda a jak důvěrník se vyjádří, neb uplyne-li marně doba jednoho týdne, nechť zařídí se u procesního soudu, aby sepsán byl s úředním správcem v procesních věcech shora jmenovaných protokol tohoto obsahu: Úřední správa uvalená na zabraný majetek strany žalované uznává, že zažalované nároky ředitele Eduarda Ch. pozůstávají po právu podle předkládaného zároveň sestavení celkovým penízem 465 150 Kč 01 h s 5% úroky rovněž v přiloženém sestavení ohledně doby blíže určené a souhlasí, aby byl vynesen rozsudek na uznání, omezí-li žalobce své žalobní nároky na nároky právě uznané.«
Rozhoduje o stížnosti musel se nss zabývati především námitkou odvodního spisu žal. úřadu, že v daném případě vůbec nejde o rozhodnutí ve smyslu § 2 zák. o ss, ježto stpú, ustanoviv úřední správu na velkostatku st-lově, zaujal tím úplně místo vlastníka a jednal zde na místě vlastníkově, tedy jako strana. Stanovisko toto neuznal nss správným.
Jest sice pravda, že ustanovením úřední správy nabývá stpú dle § 14 zák. č. 118/20 všeob. zmocnění k zastoupení majetku podrobeného úřední správě, takže vystupuje v záležitostech, týkajících se správy tohoto majetku na místě a jménem vlastníka, avšak toto vystupování jménem vlastníka a tudíž jako strana děje se jen v poměru ke třetím osobám. V relaci vůči vlastníku nevystupoval však stpú vydávaje nař. výměr, jako jeho zástupce, což jest již pojmově vyloučeno, nýbrž jako úřad, který nař. výměrem osobuje si právo upravovati sporné právní poměry mezi st-lem a svrchu uvedenými osobami. Právo upraviti ony sporné poměry dovozuje stpú z okolnosti, že na velkostatek st-lův uvalena byla nucená správa a je tedy předmětem sporu otázka, jak daleko sahají práva stpú-u vyplývající z uvalení nucené správy. Otázku tu musel si stpú, vydávaje nař. výměr, předem vyřešiti a emanace jeho v tom směru jsou vůči vlastníkovi rozhodnutími neb opatřeními, jimiž do práv jeho se zasahuje a jsou proto přezkoumatelné.
Žal. úřad vyslovil nař. výnosem, že úřední správa má nároky, uplatňované určitými bývalými zaměstnanci vůči vlastníku soudní cestou, uznati a u procesního soudu v tomto směru vše potřebné zaříditi; nejde zde o to, zda prohlášení, jež by úřední správa u soudu učinila, mohlo býti pokládáno za prohlášení učiněné iménem vlastníka, o čemž by ovšem musel rozhodovati procesní soud, nýbrž o to, zda takový příkaz daný stpú-em úřední správě a v něm obsažený výrok stpú-u, že uznává nároky zaměstnanců, nevybočuje z mezí oprávnění, daného stpú cit. zákonem, či-li zda stpú nezasáhl neprávem do subj. práv vlastníka velkostatku úřední správě podrobeného, arogovav si právo k uznání sporných nároků zaměstnanců. Taktéž nemohl nss přisvědčiti vývodům zástupce žal. úřadu při ústním veř. líčení, že jde o pouhý interní pokyn, neboť dle výslovného příkazu stpú-u měl tento výnos býti st-li sdělen a již tím pozbyl charakteru pouhého interního pokynu.
Z těchto důvodů uznal se nss příslušným k rozhodování o podané stížnosti.
Ve věci samé popírá stížnost oprávnění stpú-u k nař. opatření a to právem.
Dle § 14 zák. č. 118/20 přechází ustanovením úřední správy správa a vše, co se správou majetku souvisí, zejména tedy zpeněžení plodin, surovin, výrobkův a pod., uzavírání a rozvazování pachtů, služ. a námezdních smluv a pod. v mezích platných zákonů na úředního správce, ustanoveného stpú-em. Z ustanovení toho jde, že zákon má na mysli zřejmě jen běžnou normální správu zabraného majetku; z toho, že úřední správce jest oprávněn i k uzavírání a rozvazování služebních a námezdních smluv, nutno ovšem souditi, že může vésti i soudní spory s tím spojené a činiti v nich prohlášení jménem vlastníka, avšak jen potud, pokud jsou důsledkem uzavření neb rozvázání takových smluv, provedeného úředním správcem. Že by však úřední správa nastoupila na místo vlastníka i ve sporech ze služ. poměru již před zavedením úřední správy zahájených, pro to neposkytuje znění zákona žádného podkladu a nutno takový výklad vyloučiti již proto, poněvadž odporuje pojmu běžné správy a musilo by takové oprávnění býti výslovně normováno. Že tomu tak jest, plyne i z další úvahy, že úřední správa se vztahuje pouze na správu zabraného majetku, nedotýká se však osoby vlastníkovy jako takové, proti kterému osobně směřují žaloby býv. jeho zaměstnanců, ze služ. poměru před uvalením úřední správy rozvázaného, kdyžtě správa velkostatku jako taková nemá právní osobnosti, a jen vlastník jest oním subjektem, od něhož zaměstnanci mohou se domáhati uznání svých nároků žalobou uplatňovaných a který jedině může býti soudem uznán povinným.
Neposkytuje tudíž zák. č. 118/20 stpú-u žádného oprávnění k disposici nař. rozhodnutím vyslovené.

Citace:

Č. 7755. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 341-343.