č. 7951.

Horní právo. — Sociální péče. — Řízení správní:
1 Výrok horního úřadu, kterým se odpírá dozorčí zakročení báň. úřadu, žádané závodní radou, je způsobilý, dotknouti se práva záv. rady na spolupůsobení při dozoru. — 2 O rozsahu tohoto práva záv. rady. — 3 Ustanovení § 12, odst. 2 zák. č. 91/1918 o 8hod. době pracovní se nevztahuje na ponocného v závodě hornickém.
(Nález ze dne 15. května 1929 č. 3037.)
Prejudikatura: Boh. A. 5138/25.
Věc: Závodní rada dolu »Kateřina« v L. (adv. Dr. Alfred Meissner z Prahy) proti báňskému hejtmanství v Praze (za zúč. Falknovsko-Chebskou důlní společnost v K. adv. Dr. Ladislav Špaček z Prahy) o pracovní dobu ponocného. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Na základě nál. Boh. A. 5138/25 zamítlo báňské hejtmanství v Praze znovu odvolání závodní rady dolu »Kateřina« v L. z rozhodnutí rev. úřadu báň. ze 16. ledna 1923 stran pracovní doby ponocného. Pojednávaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané vycházel nss z těchto úvah: Nehledě ani k námitce nedostatku legitimace záv. rady, kterou zástupce zúčastněné strany při veř. ústním líčení vznesl, musil nss z úřední povinnosti zabývati se především otázkou, zdali záv. rada, která soudní ochrany se dovolává, vůbec mohla býti nař. rozhodnutím v nějakém svém právu zkrácena. Jak nss zdůraznil již ve shora cit. nál., obsahoval výměr báň. rev. úřadu dva výroky, první určovací výrok o přípustnosti zařazení ponocného na směnu 12 hod., druhý pak výrok sistační, pro nějž zodpovědění prvé otázky tvoří předpoklad a odůvodnění. V odvolání z výměru toho podaném napadla záv. rada toliko onu prvou jeho část. To patrno jest nejen z úvodu odvolání toho, kde obsah napadeného výměru opisuje se
39* tak, že »jím revírní úřad odmítl stížnost do překročení osmihodinné doby pracovní«, avšak i z konečné prosby, kde se žádá, aby báň. hejtmanství rozhodlo, že ustanovení § 1 bodu 3 zák. č. 91/18 se vztahuje také na ponocné při dolech. O sistačním výroku rev. úřadu není v celém odvolání ani zmínky, a je tedy jasno, že záv. rada si proti této části napadeného výměru vůbec nestěžovala. Ale pak vešel sistační výrok prvé stolice v moc práva a lze v nař. rozhodnutí, jímž odvolání záv. rady vyhověno nebylo, spatřovati výhradně instanční potvrzení onoho prvého výroku určovacího. Také stížnost k nss podaná omezuje se výhradně na potírání merita věci, t. j. obsahu onoho výroku určovacího, pročež se také nss mohl omeziti na zkoumání, zda tímto určovacím výrokem mohlo býti dotčeno nějaké subj. právo stěžující si záv. rady.
Práva záv. rady hornické jsou vymezena v § 2 zák. č. 144/20. V případě dnešního sporu mohlo by běžeti jedině o právo vyvozované z § 2 č. 1 tohoto zák. O toto ustanovení také zástupce stížnosti věcnou legitimaci st-lčinu výslovně opíral, když byla zúčastněnou stranou popřena. Podle ustanovení právě citovaného jest úkolem záv. rady hornické »spolupůsobiti při dozoru na udržování a provádění hornicko-policejních ustanovení zákonných, neb úředních nařízení o ochraně dělnictva, hygieně provozu a na provádění pracovního řádu, jakož i účastniti se dotčených komisionelních řízení.«
Nař. rozhodnutí mohlo by tedy býti předmětem soudní kognice, je-li podle svého obsahu způsobilé, aby zasáhlo do práva, které z uvedeného ustanovení zák. pro záv. radu vyplývá. Záleží tedy na tom, zdali z tohoto ustanovení zákonného lze vyvoditi právo záv. rady, jež by mohlo býti zkráceno určovacím výrokem, podle něhož pracovní doba určitého zaměstnance závodu hornického je ve shodě se zákonem č. 91/18, jestliže výrok tento je nezákonný. Ježto pak v § 2 č. 1 zák. č. 144/20 je pro záv. radu založeno právo spolupůsobiti při dozoru určitého obsahu, nemohlo by o zkrácení práva jejího býti řeči, jestliže 1. dozor, při němž záv. rada je povolána spolupůsobiti, na šetření zákonných norem o pracovní době v závodech horn. vůbec se nevztahuje a 2. jestliže právo na toto spolupůsobení podle svého obsahu nemůže býti zkráceno určovacím výrokem, že úprava pracovní doby dotčeného zaměstnance je se zákonem ve shodě, byť i výrok tento objektivně zákonu se příčil.
ad 1. Předmětem dozoru, při němž záv. rada je podle § 2 č. 1 cit. zák. povolána spolupůsobiti, jest jednak zachovávání, udržování a provádění hornicko-policejních norem o ochraně dělnictva a o hygieně provozu, jednak provádění pracovního řádu. Zachovávání norem o prac. době není tedy v tomto zákonném vymezení předmětu dozoru výslovně uvedeno. Normy o době pracovní sluší však počítati a jsou obecně počítány k normám o ochraně dělnictva, neboť jde tu o ochranu doby pracovní, která jest zákonem upravena v hospodářském, zdravotním a kul- turním zájmu dělnictva (srov. Sinzheimer: Grundzüge des Arbeitsrechts 2. vydání, strana 157, Kaskel: Arbeitsrecht, strana 157 a 166). Normy o době pracovní jsou tedy normy dané na ochranu dělnictva. Úřední dozor nad zachováváním těchto norem byl pak výslovně zaveden §em 6 zák. č. 115/84 ř. z., kteréžto ustanovení nebylo (a to ani zákonem č. 91/18) odstraněno. Slušelo tedy jen uvážiti, zdali normy o době pracovní lze počítati k normám »hornicko-poIicejním«, neboť předpis § 2 č. 1 zák. č. 144/20 výslovně mluví o »hornicko-policejních« normách o ochraně dělnictva a o hygieně provozu. Lze připustiti, že normy o prac. době nejsou normy »policejní« v tom smyslu, jak výrazu policie ve vědě právní se užívá. Leč výrazu »horní policie« užívá se podle ustáleného zvyku i k označení úřední pravomoci, která není policejní v přesném smyslu tohoto slova. Pod pojem horní policie zahrnuje se zejména i dohled na t. zv. »udržování hor v díle«, což neznamená jen povinnosti ryze policejní povahy. Na tento širší smysl výrazu »horní policie« zákon č. 144/1920 navazuje a míní jím patrně vůbec dozorčí kompetence úřadů báňských nad provozováním hor, neboť nelze za to míti, že by zákon sloužící podle svého poslání zájmům dělnickým chtěl z norem o ochraně dělnictva a hygieně provozu vylučovati právě ony normy, jež jsou dány v eminentním, a to zejména hospodářském a zdrav, zájmu dělnictva. Nelze ostatně přehlížeti, že veškeré normy dané na ochranu dělnictva a v zájmu hygieny provozu jsou v tak úzkém vztahu k bezpečnostní policii horní, tedy k policii v právně-techn. smyslu slova, že není možno je přesně roztříditi na normy policejní a nepolicejní. Jestliže podle toho, co bylo právě řečeno, sluší ve smyslu § 2 č. 1 zák. č. 144/1920 k »hornicko-policejním« normám počítati i právní předpisy o době pracovní, bylo by nadbytečné podrobněji dovozovati, že podle cit. ustanovení zákonného dozor, při němž záv. radám náleží spolupůsobiti, vztahuje se ještě také na »provádění prac. řádu«, a že do prac. řádu podle § 200 lit. c) ob. hor. zák. náležejí i ustanovení o čase a době pracovní, takže, byť snad zachovávání prac. řádu nepodléhalo po všech stránkách dozoru báň. úřadů již podle § 220 ob. hor. zák., podléhá tomuto dozoru podle dotčeného již ustanovení § 6 zák. č. 115/84 ř. z. právě ona část řádu prac. (služebního), která se týká úpravy doby pracovní.
Jakmile je však zjištěno, že dozor, při němž záv. rada jest povolána spolupůsobiti, vztahuje se i na normy o době pracovní, zbývá jen ještě ad 2. zkoumati, jaký jest obsah tohoto práva záv. rady na spolupůsobení.
Jak již v nál. Boh. A. 5138/25 bylo vysloveno, není možno za to míti, že ustanovením § 2 č. 1 zák. č. 144/20 byla zákonná dozorčí pravomoc úřadů báňských těmto úřadům odňata, ani, že bylo tímto předpisem záv. radám přiznáno právo ve věcech dozorčích spolurozhodoval. Dozorčí příslušnost úřadů báň. nebyla tedy tímto ustanovením nijak dotčena. S druhé strany však není možno právo spolupůsobení přiznané záv. radám obmezovati na pouhou možnost činiti u dozorčích úřadů udání, neboť činiti udání u úřadů dozorčích je vůbec každému možno a nemělo by tedy žádného smyslu přiznávati ji závodním radám jako jejich zvláštní právo. Že pak spolupůsobení při dozoru nevyčerpává se účastí záv. rady při komis, řízeních, je patrno ze samého znění zákona, který toto právo účasti při řízeních komisionelních uvádí vedle práva spolupůsobení při dozoru a nikoliv jako jeho integrující obsah. Podle tohoto negativního vymezení spolupůsobení záv. rady při dozoru nelze v něm spatřovali ani účast na výkonu vlastní úřední pravomoci dozorčí, ani pouhou denunciaci ani účast při úředních šetřeních. Podle zřejmé vůle zák. má však právo spolupůsobení záv. rady při dozoru míti nějaký positivní obsah, který — má-li vyhovovati základní intenci zák. o záv. zastupitelstvu zaměstnaneckém — musí záv. radě poskytovati nějaký positivní vliv na zákonný výkon dozorčích norem daných v zájmu záv. zaměstnanců. V zák. č. 330/21 o záv. výborech, který je k zák. č. 144/ 1920 o záv. a rev. radách v hornictví v poměru zák. všeobecného k zák. speciálnímu, jest v § 3 lit. e) působnost záv. výborů, pokud jde o úředni dozor, vymezena konkrétněji než v zák. č. 144/1920, následovní větou: » dozírati, aby zachována byla zákonná ustanovení o ochraně zaměstnanců , upozorňovati správu závodu na shledané nedostatky a dovolávati se příslušných stát. úřadů dozíracích.« Toto konkrétnější vymezení »spolupůsobení záv. organisace při dozoru« podává autentický výklad tohoto pojmu, neboť oba zákony upravující instituci téhož druhu, vybudovány jsou na zásadách v podstatě totožných. Sluší tedy za to míti, že i v právu záv. rady hornické na spolupůsobení při úředním dozoru jest obsaženo právo dovolávati se stát. úřadů dozíracích. Toto právo, které podle základní intence zák. má míti pro ochranu zaměstnanců praktický význam, není však myslitelno bez nějaké korespondující povinnosti dozorčího úřadu vůči záv. radě dozoru se dovolávající. Povinnost tato nemůže ovšem sahati tak daleko, že by dozorčí úřad byl vázán při svém dozorčím zakročení návrhy záv. rady i tam, kde zákon ponechává jeho uvážení, zdali a jakým způsobem má aktem dozorčím zakročiti, neboť zákon záv. radě nepřiznává právo o výkonu dozoru spolurozhodovati. Naproti tomu bylo by však právo spolupůsobení při dozoru bezcenné a bezobsažné, kdyby úřad směl dozorčí zakročení záv. radou požadované z důvodů nezákonných odpírati. Výrok úřední, jímž bylo záv. radě dozorčí zakročení nezákonně odepřeno, sluší proto uznati za způsobilý, aby zasáhl do práva záv. rady na spolupůsobení při dozoru podle § 2 č. 1 zák. č. 144/1920.
Veden jsa těmito úvahami nenalezl nss překážky, která by mu bránila podrobiti nař. rozhodnutí svému přezkoumání, neboť, není-li nař. rozhodnutí, jež úpravu pracovní doby záv. zaměstnance prohlašuje za zákonnou, se zákonem ve shodě, odepřel jím žal. úřad bez zákonného důvodu svou mocí dozorčí zakročiti. Z námitek, které zástupce stížnosti teprve při úst. veř. líčení přednesl, musil nss přejíti přes námitku, ve které bylo vytýkáno, že pracovní doba v závodě nebyla již proto upravena způsobem zákonným, že pracovní řád, v němž podle § 200 lit. c) obec. hor. zák. pracovní doba stanovena býti má, nebyl vydán po souhlasu revírní rady, jak zákonem č. 144/20 v § 19 č. 3 jest předepsáno. Neboť námitkou touto uvádí se na spor otázka, která dozorčí stížností záv. rady vůbec nebyla relevována, takže s hlediska řízení před nss-em jest námitka tato nepřípustnou novotou, poněvadž otázka použitelnosti ustanovení § 12 odst. 2 zák. č. 91/1918, která byla předmětem nař. rozhodnutí, je podle své právní podstaty něčím zcela jiným, nežli otázka závaznosti úpravy pracovní doby služ. řádem, vydaným bez souhlasu rady revírní.
Naproti tomu musil nss přihlížeti i k oněm argumentům právním, jimiž zástupce stížnosti teprve při veř. líčení brojil proti zásadní použitelnosti předpisu § 12 odst. 2 zák. č. 91/18 na případ záv. ponocného z dolu »Kateřina«, neboť, třeba že důvody tyto v písemné stížnosti uplatněny nebyly, nemění se těmito novými, ryze právními vývody předmět stížnosti, nýbrž k důvodům právním ve stížnosti uplatněným přičiňuje se toliko důvod nový, kterým by nss musil se zabývati, i kdyby výslovně uplatněn nebyl. Neboť zástupce stížnosti uvedl při veř, úst. líčení, že ustanovení § 12 č. 3 cit. zák. nelze vůbec na případ záv. ponocného použiti, namítl tedy, že bylo použito normy, která na případ tento vůbec se nehodí, kdežto vývody písemné stížnosti, nepopírajíce zásadní použitelnost tohoto předpisu, snaží se jen dokázati, že předpis tento byl mylně vyložen a. že následkem toho bylo ho použito nesprávně. Maje zodpověděti tuto otázku, musil nss s logickou nutností nejdříve rozřešiti otázku primérní, zástupcem stížnosti při veř. úst. líčení nadhozenou, zdali řečená norma na sporný případ vůbec se vztahuje. V té příčině slušelo přisvědčiti vývodům zástupce stížnosti, že § 12 zák. č. 91/18 již podle svého nadpisu vztahuje se na osoby v domácnosti zaměstnané na rozdíl od zaměstnanců podniků živnostenských, hornických a jiných, o nichž jedná § 1 tohoto zák. Je ovšem pravda, že § 12 v odst. 2 rozšiřuje ustanovení daná o osobách zaměstnaných a bydlících v domácnosti zaměstnavatelově i na osoby najaté ke služ. výkonům nepravidelně konaným a nepatrně namáhavým, třeba snad v domácnosti zaměstnavatelově nebydlily. Leč i kdyby se dalo hájiti, že jsou tu míněni i takoví zaměstnanci, o kterých zákon podle své soustavy již v § 1 a násl. pojednává, nelze přehlížeti, že o těchto osobách platí podle výslovného ustanovení § 12 odst. 2 totéž, co platí o osobách zaměstnaných a bydlících v domácnosti zaměstnavatelově. O těchto osobách stanoví však zákon, že jim náleží ve 24 hodinách odpočinek 12 hodin, z něhož aspoň 8 hodin musí připadnouti na nepřetržitý klid v noci. Z toho je patrno, že odst. 2 tohoto §u nemůže míti na zřeteli osoby, jejichž služba záleží právě v hlídce noční, neboť tato služba by za šetření dotčeného předpisu odst. 1 prakticky vůbec nemohla býti vykonávána. Sluší proto souditi, že ustanovení 2. odst. § 12 cit. zák. na závodního ponocného v dole vůbec nelze použiti, takže odpadá zkoumání otázky, zdali takováto služba může býti počítána ke služebním úkonům nepravidelně konaným a nepatrně namáhavým, jak žal. úřad za to má a což písemná stížnost snaží se vyvrátiti. Jestliže tedy žal. úřad vycházel z právního názoru, že případ záv. ponocného na dole »Kateřina« jest posuzovati podle § 12 č. 2 cit. zák., založil své rozhodnutí na mylném výkladu zák., pročež slušelo rozhodnutí toto pro nezákonnost zrušiti.

Citace:

č. 7951. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 769-773.