č. 7954.

Učitelstvo: * Vdovec po učitelce veřejné školy národní nemá ani za účinnosti zák. č. 104/26 právního nároku na úmrtné.
(Nález ze dne 15. května 1929 č. 9627.) Prejudikatura: Boh. A. 5332/26.
Věc: Jan W. v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty stran úmrtného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Výnosem z 26. prosince 1926 zamítla zšr mor. žádost stěžujícího si učitele Jana W. za poukaz úmrtního kvartálu po jeho man- želce Julii W., definitivní učitelce obecné školy v P., zemřelé dne 24. října 1926, poněvadž žadatel vzhledem k ustanovení § 32 zák. č. 274/19 jakožto vdovec po učitelce nemá nároku na úmrtní kvartál. St-lovo proti tomu podané odvolání zamítlo min. škol. nař. výnosem z důvodů rozhodnutí zšr-y; vzhledem k námitkám odvolání bylo podotknuto, že rovnoprávnost obou pohlaví nezakládá pro vdovce po veř. zaměstnankyni nebo po učitelce nárok na pohřebné právě tak, jako mu nepřiznává nároku na pensi po ni.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Žal. úřad i zšr posuzovaly sporný případ podle § 32 zák. č. 274/19; o tento předpis opírá se také stížnost, leč neprávem.
Konkrétní případ jest totiž s ohledem na data shora uvedená třeba posuzovati již podle předpisů nového zák. z 24. června 1926 č. 104 Sb. o úpravě platových a služebních poměrů učitelstva obecných a občanských škol; podle § 17 tohoto zák. (srovnej též § 32) však platí o úmrtném po učiteli předpis služ. pragmatiky profesorské z roku 1917, totiž § 70 zák. č. 319/1917 ř. z., jehož obsah byl pak také pojat jakožto § 55 do nové služ. pragmatiky učitelské, vydané vl. nař. č. 162/28 s účinností ode dne 1. ledna 1926. Přes to neshledal však nss za nutné zrušiti nař. rozhodnutí pro použití nesprávné normy, poněvadž obsah § 32 zák. č. 274/19 a § 70 pragmatiky profesorské, resp. § 55 pragmatiky učitelské je v podstatě totožný.
Ve věci samé ustanovuje ovšem § 1 odst. 3 zák. č. 104/26 (resp. čl. 2 odst. 4 vl. nař. č. 162/28), že, pokud se v tomto zákoně, resp. nař. jinak nestanoví, platí jeho ustanovení o učitelích i pro učitelky.
Z toho však nelze usuzovati, že by v předpisu § 70 pragmatiky z roku 1917, resp. v § 55 pragmatiky z roku 1928 slušelo postavení, které zákon dává vdově po učiteli, vyhraditi také vdovci po učitelce (srovn. nál. Boh. A. 5332/26).
Takovýto důsledek nelze také vyvoditi ani v § 106 odst. 1 ústavní listiny, poněvadž předpis ten toliko praví, že »se neuznávají výsady pohlaví«, neodstraňuje tím však ještě rozdíly v právním postavení příslušníků jednoho nebo druhého pohlaví, kteréž jsou založeny positivními předpisy a nemají ostatně také ani povahy »výsad«.
Nelze proto uznati, že by vdovec po učitelce měl po ní právní nárok na pohřebné podle § 70 odst. 1 služ. pragmatiky z roku 1917.
Stejně nelze nárok takový opříti ani o předpis § 70 odst. 3, poněvadž při úmrtí učitelky provdané nejde o svobodnou nebo ovdovělou učitelku. O předpis § 70 odst. 4 pak nelze nárok vdovce opříti již proto, poněvadž tento předpis nedává podle svého znění — slovo »může« — vůbec právního nároku na úmrtné, nýbrž ponechává jeho povolení úvaze úřadu.

Citace:

č. 7954. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 777-778.