Č. 7817.

Dávka ze zábav: Závody ve střelbě do terče podléhají podle § 2, bodu 2 dávk. prav. vlád. nař. č. 143/1922 dávce ze zábav i tehdy, když účast byla omezena na členy spolku a zvané hosty, a když se nekonaly před obecenstvem. Bez významu jest, bylo-li pro pořádání závodů těch zapotřebí úředního povolení čili nic.
(Nález ze dne 19. března 1929 č. 35 061/28.)
Věc: P. ostrostřelecká společnost v P. (adv. Dr. Kar. Šauer z Prahy) proti moravskému zemskému výboru v Brně o dávku ze zábav.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžující si společnosti do předpisu dávky ze zábav z t. zv. »královské střelby«, konané v r. 1925, pokud šlo o dávkovou povinnost, z důvodu, že dle § 1 pravidel o dávce ze zábav, vydaných vl. nařízením č. 143/22, jsou podrobeny dávce též zábavy pořádané ve spolkových místnostech, bez ohledu na to, konají-li se pro širší veřejnost, či jen pro členy spolku a jimi uvedené hosty. § 2 cit. pravidel podrobuje pak v bodě 2 dávce ze zábav zejména tyto zábavy: Produkce a podívané všeho druhu, k nimž jest třeba úředního povolení. Vypočítávaje příkladmo různé druhy takových podniků, uvádí výslovně též závody ve střelbě do terče a na umělé ptáky, aniž nějak blíže vymezuje, za jakých okolností takovéto závody se musejí konati, mají-li býti považovány za podrobené dávce ze zábav. Královská střelba není však ničím jiným než závodem ve střelbě do terče, což ostatně jest patrno z přílohy stížnosti, kde uvedeny jsou jednak jednotlivé druhy terčů, jednak ceny, jakých možno střílením do nich dosíci, a ceny lístků, opravňujících ke střelbě do terče. Že by ke královské střelbě nebylo zapotřebí úředního povolení, jest rovněž mylný názor. Tohoto úředního povolení dostalo se spolku pro jeho stanovami vytčenou činnost, k níž patří též pořádání královská střelby, jednou pro vždy schválením těchto stanov zsp-ou v Brně, a koná se tedy i královská střelba s úředním povolením. O stížnosti podané na toto rozhodnutí nss uvážil:
Stížnost uplatňuje především, že v daném případě nemohla býti dávka ze zábav vůbec předepsána, poněvadž šlo o interní podnik, kterého se zúčastnili pouze členové stěžující si společnosti a hosté jimi uvedení, a při kterém byla veřejnost úplně vyloučena. Uvádí-li § 2 č. 2 pravidel jako podniky podléhající dávce ze zábav také »závody ve střelbě do terče a na umělé ptáky«, má na mysli jen takové podniky, kterých se veřejnost účastni buď jako spoluúčinkující neb aspoň jako divák.
Nss nemohl stížnosti dáti za pravdu.
Zmíněná pravidla označují jako předmět dávce podrobený »závody ve střelbě do terče a na umělé ptáky«. Závodem jest podnik, při kterém se účastníci snaží docíliti co nejlepšího výkonu, jemž se pak způsobem zvláště určeným zjišťuje a uznává. Že by při takovémto podniku musili býti účastníci neobmezeně přpuštěni a že by tu museli býti diváci, z pojmu »závodu« nijak nevyplývá. Bylo by ovšem možno, že by pravidla podrobila dávce ze zábav závody ve střelbě jen, pokud jsou prostředkem k zábavě osob mimo závod stojících. Leč pravidla pro takový výklad nepodávají podkladu. Zejména nelze pro tento výklad nic dovozovati z toho, že závody ve střelbě jsou uvedeny pod č. 2 § 2, jednajícím o produkcích a podívaných, neboť jsou tam jako podniky podrobené dávce ze zábav uvedeny takové podniky, při kterých zábava může spočívati jen v činné účasti osob se bavících, nikoliv v dívání, na příklad: zábavná jízda na zvířatech, kolotočích, houpačkách, lodičkách a na kole, dále kluziště, bruslení na kolečkách, házení kroužky atd. Jsou tedy v § 2 č. 2, který obsahuje příkladný výpočet předmětů dávce podléhajících, uvedeny i jiné zábavy než produkce a podívané, a nelze proto ani uvedené tam závody ve střelbě do terče, nenutí-li pojem závodu sám k takovémuto výkladu, obmezovati jen na takové závody, které jsou produkcemi a které proto vyžadují nějakého obecenstva.
Tím padá i další námitka stížnosti, že dávková povinnost v daném případě mohla nastati jen tehdy, kdyby pro pořádání závodů ve střelbě bylo zapotřebí povolení ad hoc a že nestačí, jak žal. úřad míní, všeobecné povolení, ležící již ve schválení spolkových stanov. Neboť jestliže, jak dříve vyloženo, závody ve střelbě nemusí býti vůbec produkcí a podívanou ve smyslu § 2 č. 2 dávk. pravidel, pak padá pro dávkovou povinnost takových závodů náležitost tam uvedená pro produkce a podívané dávce podrobené, totiž aby šlo o takové podniky, k nimž jest třeba úředního povolení, a stal se závod ve střelbě do terče dávce ze zábav podrobeným již proto, že byl jako jednotlivý druh zábav dle § 1 v § 2 č. 2 výslovně uveden. Nemá tedy pro dávkovou povinnost takového podniku významu, zdali bylo k jeho pořádání zapotřebí úředního povolení čili nic.
Stížnost poukazuje pak na obdobu s domácími zábavami dle § 1 a tvrdí, že st-lce příslušelo osvobození, poněvadž střelnice jest jejím vlastnictvím, a uvedené ustanovení není obmezeno na osoby fysické. Leč st-lka se v odvolání k žal. úřadu nebránila proti předpisu dávky z důvodu, že královská střelba ve smyslu § 1 pravidel dávce nepodléhala proto, že šlo o domácí zábavu, nýbrž dovozovala z okolnosti, že tato střelba byla omezena na členy spolku a jimi zvané hosty a že byla pořádána ve spolkových místnostech, jedině, že nešlo o produkci neb podívanou ve smyslu § 2 č. 2 pravidel. Žal. úřad také o zmíněné otázce nyní ve stížnosti uplatňované jako o otázce na spor vznesené nerozhodoval, a brání proto nss-u předpis § 5 zák. o ss, by se touto nepřípustnou novotou mohl obírati.
Pokud stížnost dále namítá, že při »královské střelbě« nevybírá se vstupné, jest okolnost tato bez významu, ježto dávk. pravidla podrobují za všeobecných předpokladů dávce i zábavy bezplatné (srv. § 12 odst. 1 bod 1).
Sížnost poukazuje konečně ktomu, že při královské střelbě se od dávných dob zjišťuje, kdo bude pro příští rok králem střelců, a že proto jde o interní spolkovou záležitost a nikoliv o zábavu dávce podléhající. Než tato okolnost pro otázku dávkové povinnosti podle znění pravidel nemá žádného významu, neboť pravidla prostě prohlašují, jak již uvedeno, že dávce podléhají závody ve střelbě v terči bez dalšího. Že by závody ve střelbě do terče vůbec nemohly býti považovány za zábavu ve smyslu zákona (§ 37 ob. fin. nov.), stížnost netvrdí.

Citace:

č. 7817. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 468-470.