č. 7999.

Církevní věci. — Samospráva obecní: 1 O disposici s kaplí na obecním hřbitově, věnovanou k účelům církve katolické — věty jako při Boh. A. 1681/22 a 2865/23. — 2 Věnování kaple takové obcí pro účely církve katolické může se státi také jen konkludentníml činy. — 3 Usnesení obecního zastupitelstva o věnování takovém nevyžaduje schválení okresního výboru podle § 97 bodu 1 obec. zřízení.
(Nález ze dne 4. června 1929 č. 10.789.)
Prejudikatura: Boh. A. 1661/22, 2865/23, 2866/23, 6491/27, 7998/29 a j. Věc: Městská obec Č. B. proti ministerstvu vnitra o užívání hřbitovní kaple.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Josef K., tehdy náměstek starosty města Č. B., obrátil se dne 5. prosince 1890 na měst. zastupitelstvo s tím, že zamýšlí založiti mešní nadaci na památku své zemřelé manželky, aby v den její smrti byla sloužena na obecním hřbitově mše; poněvadž však na hřbitově není kaple, projevil ochotu zříditi v čekárně hřbitovní budovy svým nákladem oltář a žádal za svolení k tomu. — Podle výpisu z protokolu o schůzi ob. zastupitelstva ze 17. prosince 1890 bylo uděleno povolení k tomu, aby dosavadní čekárny bylo používáno jako hřbitovní kaple a aby tato byla vysvěcena s tou podmínkou, že oltář, který tam bude zřízen, jakož i věžička se zvonkem, které žadatel rovněž zřídí, se stanou vlastnictvím obce, dále že obci zůstanou vyhražena všechna práva k čekárně, tak že kdyby později byla zřízena zvláštní kaple na hřbitově, čekárna by byla opět vrácena svému účelu. O tom vydal purkmistrovský úřad žadateli Josefu K. vyřízení z 26. prosince 1890 a obrátil se zároveň, také na bisk. konsistoř v Č. B., která přípisem z 15. července 1891 sdělila, že s cirk. stanoviska není námitek proti zamýšlené přeměně t. zv. čekárny na novém hřbitově v kapli, že však, kdyby kaple měla býti zároveň kat. kaplí mešní, bylo by nutno zažádati u bisk. ordinariátu za cirk. vysvěcení a udělení mešní licence, za kterýmžto účelem by bylo zapotřebí poskytnouti záruku, že kaple a všech kult. předmětů v ní bude užíváno podle cirk. předpisů, že posvátný ráz, kterého získá vysvěcením, bude vždy zachován a že bude zabráněno všemu, co podle kanonického práva jest nepřípustno nebo co se neshoduje s posvátností posvěcených míst a věcí. Kdyby kat. ráz této kaple, která zůstane vlastnictvím obce, z jakéhokoliv důvodu nebyl zachován, bylo by privilegium mešní licence zrušeno. Na to odpověděl purkmistrovský úřad přípisem z 2. září 1891, že oné kaple bude používáno též jako kat. kaple mešní a že purkmistrovský úřad co nejdříve zažádá za cirk. vysvěcení a poskytne záruku ve směru konsistoří žádaném. — Kaple byla pak č.-b-ckým biskupem vysvěcena dne 15. září 1891.
Podáním z 22. března 1922 obrátil se česko-bratrský evangelický sbor a rada starších církve čsl. v Č. B. na purkmistrovský úřad tamtéž se žádostí, aby jim bylo povoleno užívati hřbitovní kaple Sv. Otilie k cirk. obřadům konaným při pohřbech jejich příslušníků. — Městský úřad v Č. B. vyřízením z 27. května 1922 povolil oběma žadatelům používání místnosti, sloužící na obecním hřbitově za kapli, k pohřebním obřadům bez újmy dotud neporušeného vlastnického a disposičního práva obce.
Ke stížnosti bisk. konsistoře v Č. B. zrušila osp toto shora uvedené nařízení měst. úřadu. Proti tomuto rozhodnutí podal měst. úřad odvolání, které však bylo zsp-ou v Praze zamítnuto. —
Další odvolání obce bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z těchto důvodů: Ze spisů, předložených obcí jest zřejmo, že Josef K., tehdy starosta města Č. B., oznámil podáním z 5. prosince 1890 obecnímu výboru, že zamýšlí založiti z piety ke své zemřelé manželce mešní nadaci, ze které by ve výroční dny jejího úmrtí sloužena byla mše na obecním hřbitově. Poněvadž však na hřbitově nebylo kostela ani kaple, projevil ochotu zříditi v čekárně budovy, postavené na stav. parcele č. kat. . . . svým nákladem oltář, postaviti na ni věž se zvonkem a postarati se o to, aby čekárna přeměněna byla tak v kapli s mešní licencí. K tomu účelu domáhal se svolení obecního výboru s výslovnou žádostí, aby obec dbala charakteru kaple a věnovaných předmětů, kterého se jim dle církevně kanonických předpisů dostane církevním posvěcením. Obecní zastupitelstvo usneslo se ve schůzi dne 17. prosince 1890, že dává povolení k tomu, aby čekárna proměněna byla ve hřbitovní kapli a posvěcena s podmínkou, že darované předměty přejdou do vlastnictví obce a dále, že obci zůstanou vyhražena všechna práva na místnost, aby mohla býti původnímu účelu vrácena v případě, že by později vlastní kaple na hřbitově byla postavena. Na to byla nově zřízená hřbitovní kaple dne 15. září 1891 slavnostně dle ritu řím.-kat. tehdejším biskupem č.-b-ckým posvěcena. Nelze tudíž pochybovati, že výše uvedeným usnesením obecního zastupitelstva ze 17. prosince 1890 byla nově zřízená hřbitovní kaple věnována výlučně pro účely kultu řím.-kat. a to do té doby, než by byla na hřbitově zřízena samostatná kaple. Věnováním kaple a jejím posvěcením stala se kaple věcí věnovanou k bohoslužebným účelům církve řím.-kat.; následkem toho přešla disposice s nimi v ohledu rituelním do okruhu vnitřních záležitostí církevních, které podle § 14 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. přísluší spravovati orgánům zmíněné církve. Jestliže tedy starosta obce dovolil, aby kaple používáno bylo také k pohřebním úřadům jiných církví bez souhlasu příslušných úřadů církve řím.-kat., překročil tím meze zákonné působnosti obce. Byl proto zákaz výkonu jeho opatření v ustanovení §§ 102 a 103 obec. zříz. odůvodněn. K vývodům obce, že o věnování není platné právní listiny a že je právně neúčinným, poněvadž jde o věc, kterou podle § 97 al. 1 obec. zříz. bylo možno ztížiti stálým břemenem jen se schválením zastupitelstva okresního, jest poznamenati, že věnováním kaple k bohoslužebným účelům církve řím.-kat. nenastal žádný přesun práv majetkových a že proto ne- byly dány předpoklady, aby obec k věnování tomu musela si vyžádati schválení zastupitelstva okresního podle tehdy platného předpisu § 97 al. 1. obec. zřízení.
O stížnosti, podané obcí do tohoto rozhodnutí, uvážil nss takto: —
Stížnost nevytýká, že by stanovisko žal. úřadu, opírajícího se o §§ 102 a 103 obec. zříz., bylo zásadně nemožno proto, že by snad opatření starosty ze 27. května 1922 jako takové nemohlo býti předmětem zákroku podle §§ 102 a 103 obec. zřízení.
Nss mohl se proto omeziti na zkoumání, zda vývody nař. rozhod- nutí jsou ve shodě se zákonem.
Nss zastává ve své ustálené judikatuře (srov. zejména nál. Boh. A. 1661/22, 2865/23, 2866/23 a j.) právní názor, že projevem vůle vlastníka budovy, jímž tento budovu (resp. místnost v ní) — ponechávaje sobě vlastnictví k ní — věnuje neomezeně a bezvýhradně k bohoslužebným účelům církve katolické, a přijetím tohoto věnování se strany příslušného orgánu církve, které se projevuje a dokonává rituelním aktem konsekračním, dostane se disposice s budovou (resp. místností) takovou jakožto předmětem bohoslužbě určeným — do sféry vnitřních záležitostí
Bohuslav, Nálezy správní 11 45 C6
církevních, vyhrazených podle § 14 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. správě příslušných orgánů církevních. Dále vyslovil nss rovněž již opětně (srovnej nál. Boh. A. 2866/23, 6491/27), že projev vůle obce jako vlastníka budovy ve směru právě zmíněném může se státi nejen formálním usnesením nebo vyhotovením řádné věnovací listiny, nýbrž též pouhými konkludentními činy.
Již proto nepadá vůbec na váhu, zda obec v daném případě vydala formelní lištnu věnovací ani zda všecky jednotlivé akty obce vykazují formální náležitosti, jichž je třeba ke vzniku závazků pro obec. Když pak v daném případě podle shora uvedeného protokolu ze 17. prosince 1890 obecní zastupitelstvo se nepopřené usneslo na tom, aby čekárna v budově hřbitovní byla zařízena na kapli, aby jí bylo používáno jako hřbitovní kaple a aby byla vysvěcena, nelze pochybovati o tom, že vzhledem k náboženské příslušnosti žadatele (Josefa K.) a ke skutečným poměrům, které v době onoho usnesení v příčině náboženské příslušnosti převalné většiny občanstva i členů zastupitelstva panovaly, povolaný orgán obce, totiž obecní zastupitelstvo projevilo vůli, aby z oné místnosti byla zřízena kaple katolická. Nezáleží pak již na tom, zda pouhé vyrozumění o tomto usnesení obecního zastupitelstva, vydané žadateli K-ovi a bisk. konsistoři vyhovovalo předpisům obecního zřízení o listinách obec zavazujících, když právě věnovací projev obce se stal již oním usnesením zastupitelstva samotným.
Stejně je nesporno, že kaple byla dne 15. září 1891 posvěcena kat. biskupem podle ritu katolického jako kaple sv. Otilie a to, jak ze spisů měst. úřadu v Č. B. patrno1, za účasti orgánů obce a způsobem veřejně slavnostním, pročež i tu nelze pochybovati o tom, že obec a všichni její zástupcové o vysvěcení kaple věděli a s ním — ne-li jinak, tedy svou přítomností při slavnosti oné — projevili kookludentně souhlas; je proto i tu bez významu, zda formelní žádost měst. úřadu za vysvěcení kaple kat. biskupem z 2. září 1891 spočívala nebo nespočívala na zvláštním usnesení obecního zastupitelstva a jakými podpisy podání ono bylo opatřeno.
Stížnost ovšem tvrdí souhlasně s tím, co obec přednesla již v řízení správním, že ono věnování nemohlo proto býti závazné, poněvadž šlo tu o součást kmenového jmění obce, k jehož zatížení trvalým břemenem — za jaké po názoru stížnosti uvedené věnování by bylo považovati — by podle § 97 bodu 1 ob. zříz. bývalo třeba schváleni okr. zastupitelstva, které však uděleno a o které ani žádáno nebylo. Námitku tuto neshledal nss důvodnou, poněvadž i kdyby v daném případě šlo o »věc náležející ke kmenovému jmění obce .. ..«, nebylo by ve sporném omezení disposičního práva obce z titulu veřejnoprávního zle spatřovati »ztížení stálým břemenem« ve smyslu § 97 bodu 1 obec. zříz.
Nelze tudíž shledati, že by v rozporu s právním nebo se skutkovým stavem byl úsudek žal. úřadu o tom, že kaple byla — s jedinou právě uvedenou výhradou, tedy na dobu než zvláštní kaple hřbitovní by byla zřízena — platně obcí věnována k bohoslužebným úkolům církve kat., ke kterým byla také posvěcena, takže disposice s kaplí tou v ohledu rituelním přešla do kompetence orgánů církve kat. podle § 14 zák. č. 50 ř. z. z r. 1874 a že proto opatření starostovo z 22. března 1922 vybočuje z mezí zákonné působnosti obce.

Citace:

č. 7999. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 861-865.