Č. 7794.

Církevní věci. — Samospráva obecní: O disposičním právu kat. církve k zvonům, které byly zakoupeny obcí, zavěšeny v katolickém kostele a podle kat. ritu posvěceny.
(Nález ze dne 7. března 1929 č. 4681.)
Prejudikatura: Boh. A. 7096/28, 7378/28 a j.
Věc: Obecní rada v B. proti ministerstvu školství a národní osvěty o užívání zvonů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní úřad v B. oznámil podáním ze 14. září 1921 osp-é v N., že obec pořídila si z výnosu dobrovolných darů všech občanů dva nové obecní zvony, které se souhlasem biskupské konsistoře byly zavěšeny ve věži místního kostela. Při vyjednávání s biskupskou konsistoří o tom vyšlo na jevo, že by zvony byly pokládány za majetek církve řím.-kat., kdyby bylo na nich vykonáno svěcení podle ritu řím.-kat.; kromě toho byl na obci požadován revers, kterým by se zaručovalo bezvýhradné disposiční právo nad těmito zvony faráři v H. Poněvadž by tím byl úplně zrušen pojem obecních zvonů, nepřistoupila obec na tyto požadavky, načež biskupská konsistoř svolila, aby zvony byly bez »křtu« umístěny ve věži kostelní, nepožadovala revers a svolila, aby farář v M. vykonal jen t. zv. žehnání nad zvony při slavnosti jejich zavěšení.
Obecní zastupitelstvo usneslo se 26. srpna 1921 na tomto užívání obecních zvonů : 1. Obec B. svoluje, aby obecních zvonů se užívalo neomezeně při všech bohoslužbách v kostele zdejším a v obci vůbec konaných. 2. Obec B. svoluje, aby se obecními zvony zvonilo všem zdejším občanům při pohřbech a jiných událostech rodinných, k nimž se hlasu zvonů používá. Zvoníkovi se za práci platí. 3. Ustanovení tato jsou platna stejně a rovně pro všechny občany zdejší bez rozdílu, jakého jsou vyznání křesťanského.
Dne 7. září 1921 byly v obci u příležitosti křtu konány čsl. bohoslužby. Ježto se chtělo k bohoslužbám zvoniti obecním zvonem, byl farář obecním úřadem včas požádán, by nařídil kostelníkovi, aby na ten den přístup k obecním zvonům učinil volným. Farář však odpověděl, že disposiční právo nad zvony přísluší jen jemu a že nedovolí, aby se k československým bohoslužbám zvonilo. Kromě toho bylo z velkého zvonu obecního odstraněno srdce. Obecní úřad vidí v tom omezování a překážení ve výkonu práva, které obci nad jejím vlastním majetkem přísluší a žádal proto osp-ou, aby farář byl poučen, že jemu nepřísluší poroučeti, kdy a komu se má nebo nemá obecními zvony zvoniti.
Výměrem ze 7. prosince 1921 sdělila osp v N. obecní radě v B., že zvony byly obcí věnovány již tím, že byly zavěšeny na věži katolického kostela a že byl nad nimi vykonán katolickým knězem obřad žehnání. Zvony byly tedy věnovány církvi katolické a náleží pouze této, resp jejímu representantu právo disposiční nad těmito zvony, což ovšem nikterak nevylučuje vlastnické právo obce.
Proti tomu podala obec odvolání — — —, které zsp v Brně zamítla; při tom uvedla zsp, že »státní správa kultová nemůže luštiti otázku vlastnického práva ke zvonům, ježto běží o otázku práva soukromého, jejíž řešení přísluší soudům. I když však se připustí, že obec B. stala se vlastnicí zvonů, o něž jde, a jež z větší části opatřila pomocí sbírek podniknutých mezi občanstvem vyznání téměř výhradně řím.- kat., mohla by obec, zavěsivši zvony na věž kostelní, disponovati volně zvony těmi jen tehdy, kdyby mohla libovolně nakládati budovou, jejíž součástkou takto zvony se staly. Obec B. pak ani netvrdí, že by disposiční právo nad filiálním kostelem v B. příslušelo někomu jinému než representantům církve řím.-katolické. K námitce, že obec opatřila zvony za tím účelem, aby sloužily potřebám všech náboženských vyznání v obci zastoupených, nebylo možno hleděti, ježto obec, zavěsivši zvony na řím.-kat. kostel, věnovala je účelům řím.-kat. kultu; věnování to bylo také řím.-kat. církví posvěcením případně požehnáním zvonů přijato. — — — Proti tomuto rozhodnutí podala obec další rekurs, který byl nař. rozhodnutím zamítnut jednak z důvodu rozhodnutí zsp-é, jednak s poukazem na § 14 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. Církevní předpisy (canon 1169 § 3 a 4 codicis juris canonici) přisuzují užívání zvonů církevním orgánům a povolují výjimky co do užívání zvonů pro necírkevní účely v případech nutné potřeby nebo dovolení ordinářova nebo vyvinuvšího se obyčeje, což státními zákony vůbec upraveno není. Nebylo prokázáno, že zvonění při pohřbech nekatolíků v B. opíralo by se o nějaký z řečených důvodů výjimečných.
O stížnosti uvážil nss takto: — —
Stížnost uvádí, že zvony jsou vlastnictvím obce, která je účelům řím.-kat. církve nikdy nevěnovala a jen svolila, aby se zvonů těch používalo neobmezenč k bohoslužbám v kostele konaným a k účelům církevním. Ježto obec B. má ke zvonům nepopiratelné právo vlastnické a nikomu nedala disposičního práva nad zvony, nelze používání zvonů posuzovati s hlediska předpisů církevních, nýbrž dle práva soukromého.
Že zvony jsou vlastnictvím obce, nebylo žal. úřadem ani zsp-ou popřeno; otázka vlastnického práva ke zvonům není tudíž vůbec předmětem přítomného sporu; naopak jde tu jen o to, zda disposice zvony těmi k účelům rituelním přísluší — jak stížnost míní — obci jako vlastnici, anebo zda disposice ta přísluší — jak úřady míní — příslušným orgánům církve katolické. Po té stránce setrvává nss na právním názoru zastávaném ustálenou jeho judikaturou (srovnej zejména nál. Boh. A 1661/22, 2865/23, 2866/23, 4231/24, 6491/27 a — hlavně pokud jde o zvony — nál. Boh. A 7096/28 a 7378/28), že totiž věnování věci k bohoslužebným účelům církve katolické má — třebas věc zůstane vlastnictvím osoby jiné — i pro obor práva státního právní význam aspoň potud, že se věc taková svým určením k bohoslužebným účelům církve katolické dostává do sféry vnitřních záležitostí církevních, které podle § 14 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. přísluší spravovati orgánům vykonávajícím církevní moc úřední. Dále zastává nss v ustálené své judikatuře právní názor, že takovéto věnování se provádí projevem vůle vlastníka, ať výslovným, ať konkludentním, a rituelním aktem konsekračním vykonaným na věci příslušnými činiteli církve katolické.
V daném případě spatřovala zsp, jejíž stanovisko bylo nař. rozhodnutím schváleno, rozhodný moment svědčící onomu věnování zvonů k bohoslužebným účelům církve katolické v tom, že obec dala zvony zavěsiti na věži katolického kostela a že zvony byly církví katolickou požehnány.
Stížnost proti tomu jedině vytýká, že obec nikomu nedala disposičního práva nad zvony a že je účelům katolické církve nevěnovala. Stížnost však nepopírá, že zvony byly v katolickém kostele umístěny a že byl na nich vykonán katolickým církevním funkcionářem rituelní akt konsekrační resp. benedikční, stížnost naopak sama uznává, že obec svolila, aby se zvonů používalo k bohoslužbám v kostele konaným a k účelům církevním.
Když však jde nesporně o kostel katolický, v němž mohou ovšem normálně a po právu býti konány jen bohoslužebné úkony katolické,— leč by církev katolická sama dopustila konání bohoslužebných úkonu jiných — nelze shledati, že by závěr úřadu o tom, že zvony byly obcí věnovány a byly požehnány pro účely církve katolické, odporoval skutkovému a právnímu stavu věci a to tím spíše, když shora zmíněné usnesení obecního zastupitelstva o užívání zvonů se stalo až po zavěšení zvonů na věži kat. kostela a po posvěcení jich.
Pak ovšem je po právu také závěr, který žal. úřad, resp. zsp — v souhlasu se shora vyloženým ustáleným nazíráním nss-u — z tohoto věnování činí, že totiž disposice zvony oněmi v ohledu bohoslužebném náleží jenom povolaným orgánům církve katolické.

Citace:

č. 7794. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 416-419.