č. 7965.

Učitelstvo (Podk. Rus): Bývalý uherský státní učitel, který po převratu sice vykonával nějaký čas dále svůj úřad, ale později byl svého místa zproštěn a kterému pak byly na základě vl. nař. č. 226/23 od pozdějšího terminu přiznány čsl.-ým státem odpočivné požitky, nemá vůči čsl. státu nároku na doplacení aktivních požitků za dobu od zproštění služby do poukazu odpočivných požitků.
(Nález ze dne 22. května 1929 č. 9841.)
Prejudikatura: Boh. A 4340/25, 4372/25 a j.
Věc: Irma T. v P. proti školskému odboru civilní správy Podkarpatské Rusi o doplacení aktivních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka působila od roku 1893 na státních dětských opatrovnách. Výnosem školského odboru civ. správy Podk. Rusi z 24. listopadu 1919 bylo jí sděleno, »že se uvolňuje dnešním dnem od zaujímané jí povinnosti učitelky dětských opatroven, že všechny jí svěřené agendy má předati neprodleně protokolárně předsedovi školské stolice«, zároveň jí byl po zákonu náležející plat zastaven dnem 29. února 1920 a bylo vysloveno, že o změně tohoto opatření bude svého času uvědomena. Podáním z 12. ledna 1924 žádala podle vl. nař. č. 226/23 o ustanovení ve službě, odvolávajíc se na opětné žádosti téhož obsahu již dříve podané. Výnosem mm. škol. z 11. prosince 1926 nebylo žádosti st-lky o trvalé ustanovení podle vl. nař. č. 226/23 vyhověno a bylo ustanoveno podle § 8 a § 9 odst. 1 téhož nař., aby jmenovaná byla od prvního dne měsíce následujícího po tomto rozhodnutí dána na trvalý odpočinek. O tom byla zpravena výměrem škol. odboru civ. správy Podk. Rusi z 23. prosince 1926 a byly jí pak výnosem téhož úřadu z 19. ledna 1927 odpočivné požitky vyměřeny a poukázány od 1. ledna 1927.
Podáním z 29. ledna 1927 zažádala stl-ka o vyplacení akt. požitků od 1. března 1920 až do pensionování, o započtení této doby pro vyměření pense a o vyměření pense na tomto základě. Nař. rozhodnutím nebylo žádosti stran výplaty akt. požitků za dobu od 1. března 1920 do 31. prosince 1926 vyhověno a bylo vysloveno, že st-lce takový nárok vůči čsl. státu vůbec nepřísluší, ježto nebyla v této době do čsl. státní služby převzata a její poměr byl upraven teprve výnosem min. škol. z 11. prosince 1926 a to až od 1. ledna 1927.
Stížnost do toho podanou shledal nss bezdůvodnou.
St-lka byla jako státní opatrovatelka ve službách býv. státu uherského. Čsl. stát, který není universálním sukcesorem býv. státu uherského, nenastoupil bez dalšího jako nový zaměstnavatel do právního poměru, který trval mezi st-lkou a býv. státem uher.; naopak byl by služ. poměr mezi st-lkou a státem čsl. mohl býti založen jenom právním aktem tohoto státu, ke kterému však nikdy nedošlo. Pokud pak st-lka snad také ještě po převratu, resp. po uvedení suverenity čsl. státu v život na území Podk. Rusi působila, šlo tu o pouhý stav faktický, který nemohl založiti právní poměr služební st-lky vůči čsl. státu. Když pak tento pouze faktický výkon služby byl ukončen výnosem škol. odboru civ. správy Podk. Rusi z 24. listopadu 1919 a když st-lce byly požitky zastaveny 29. února 1920, nedostávalo se od té doby vůbec podkladu pro domnělý nárok st-lky na akt. požitky vůči čsl. státu, poněvadž — jak již řečeno — tu nebylo ani ve smyslu právním ani fakticky služebního poměru mezi st-lkou a státem čsl.
Eventuelní nároky st-lčiny vůči čsl. státu mohly by tudíž plynouti jenom z positivní úpravy, která se stala podle § 10 zák. č. 269/20 vl. nařízením č. 226/23; poněvadž však podle znění cit. norem, zejména § 5 vl. nař. 226/23 a jak nss ustáleně judikuje, uvedené normy žádnému z býv. uher. stát. zaměstnanců neposkytují právního nároku na trvalé ustanovení ve státní službě čsl., nýbrž ponechávají kladné vyřízení žádosti za takové ustanovení úvaze min. škol., mohlo by býti uvažováno jenom o případném nároku na pensionování podle § 8 vl. nař. 226/23, a to podle výslovného předpisu cit. § 8 226/1923 sb., § 8. Že by pak rozhodnutí o žádosti za trvalé ustanovení se musilo státi v určitém termínu, pro názor takový neposkytuje znění zák. 269/20 a nař. 226/23 nejmenší opory, ponechávajíc naopak zcela úvaze příslušného úřadu,, kdy o takové žádosti rozhodne.
Min. škol. rozhodlo o st-lčině žádosti z 12. ledna 1924 dne 11. prosince 1926; proto vyčerpává se případný nárok st-lčin vůči čsl. státu jedině přiznáním odpočivných požitků od 1. ledna 1928; této výhody se však st-lce dostalo. Okolnost, že st-lce byly od 1. ledna 1927 přiznány odpočivné požitky podle § 8 vl. nař. č. 226/23 a § 6 zák .č. 269/20, neznamená však, že by tím byla celá doba předchozí uznána za akt. služ. dobu ztrávenou ve službách státu čsl.; naopak jde tu jen o zvláštní výhodu zaopatřovací, kterou čsl. stát svým zákonem č. 269/20 a nař. >
č. 226/23 o své újmě poskytl za určitých tam uvedených předpokladů býv. zaměstnancům státu uherského, kteří se ve smyslu právním zaměstnanci státu čsl. nikdy nestali.
St-lka nebyla tedy dříve nikdy v poměru právním a od konce února 1920 také v nižádném poměru faktickém ke státu čsl. a nemá proto vůči tomuto státu nároku na doplacení akt. požitků za dobu od 1. března 1920 do 31. prosince 1926.
Na tom nemění nic předpis § 12 zák. čl. 45:1912, jehož se stížnost dovolává, poněvadž předpis ten má ovšem na mysli případ normální, kdy akt. služ. poměr státního zaměstnance se mění v pensijní poměr vůči témuž státu, kdežto v daném případě byla st-lka v akt. služ. poměru (právním) jen vůči býv. státu uher., nikoli vůči státu čsl., kterýžto poslednější jen st-lce poskytl zaopatřovací požitky na základě a podle ustanovení samostatné normy vlastní, totiž vl. nař. 226/23 a zák. 269/20, kteréžto předpisy se bývalých »zákonů uherských, platných dne 28. října 1918« (viz § 8 vl. nař. 226/23 a § 6 zák. 269/20), dovolávají jenom co do předpokladů a výměry zaopatřovacích požitků.
Nemístný je též poukaz stížnosti na nál. nss-u Boh. A 4340/25 a Boh. A 4372/25, poněvadž — jak ze znění nálezů patrno — šlo v těchto případech o stav právní, resp. skutkový, různící se od stavu v případě: st-lčině.

Citace:

č. 7965. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 795-797.