Č. 7704.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Pro posouzení pojistné povinnosti podle § 2 odst. 1 zák. č. 221/24 jest rozhodna jen skutečná vůle smluvních stran, nikoliv smlouva sjednaná pouze na oko (§ 916 o. z. o.).
(Nález ze dne 23. ledna 1929 č. 982.) Věc: Rudolf M. v P. (adv. Dr. F. 10. Teyrovský z Prahy) proti zemské správě politické v Praze stran pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okr. nemoc. pojišťovna v Č. předepsala st-li, majiteli velkozávodu uzenářského, za jeho zaměstnance Vojtěcha a Marii S. za období od 1. dubna 1922 do 30. ledna 1927 na příspěvcích pojištění nemocenského 8118 Kč a na pojistném invalidním a starobním 540 Kč 68 h. Osp v Č. nevyhověla stížnosti Rudolfa M. do tohoto plat. výměru a zsp v Praze nař. rozhodnutím odvolání st-lovu nevyhověla.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Na sporu jest otázka, zda byl v kritické době mezi st-lem a manželi S. služ. poměr, zakládající nemoc, pojistnou povinnost, po případě povinnost k pojištění inval. a stár. Tuto otázku zodpověděl žal. úřad kladné.
Nař. rozhodnutí neuvádí zákonného předpisu, dle něhož sporný případ posoudilo; z obsahu jeho jest však zřejmo, že mělo na mysli § 1 zák. č. 268/19, pokud jde o období do 30. června 1926, pro období pak od 1. července 1926 počínajíc § 2 zák. č. 221/24. Dle obou těchto norem jest předpokladem pojistné povinnosti, aby osoba, o niž jde, konala práce nebo služby na základě smluveného poměru prac., služ. nebo učňovského, a nekonala jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Normy ty neobsahují definici pojmu »prac., služ. poměr«, nutno proto, ježto jde nesporně o poměr práva soukromého, sáhnouti při výkladu tohoto pojmu k o. z. o., a to k ustanovení o smlouvách vůbec a o smlouvě služební zvláště. S těchto hledisek dlužno přezkoumati sporný výrok úřadu po stránce skutkové i právní.
Recipovav důvody rozhodnutí úřadu prvé stolice, založil žal. úřad svůj výrok o pojistné povinnosti manželů S. po stránce skutkové na obsahu smlouvy z 1. listopadu 1924, sjednané mezi st-lem a manželi S., dle níž manželé S. se zavázali obchod st-lův pod firmou »Rudolf M., továrna uzenářského zboží v P., filiálka v Č.«, jehož zařízení bylo vlastnictvím st-lovým, vésti jako »prodavači«; dále založil úřad svůj výrok na nesporné okolnosti, že st-l měl živn. list na živnost řeznickou a uzenářskou v Č., byl členem společenstva řezníků a uzenářů v Č. a také byl sám předepsán daní výdělkovou z této živnosti řeznické a uzenářské od 1. dubna 1923. Tyto okolnosti vedly žai. úřad k úsudku, že živnostníkem (zaměstnavatelem) byl st-l a že manželé S. byli jeho zaměstnanci.
St-l však tvrdil již během řízení správního, že Vojtěch a Marie S. byli jeho komisionáři, že zboží od něho kupovali a je na svůj účet prodávali a že stylisace smlouvy, rovněž i ohlášení živnosti na jméno st-lovo se staly jen, aby st-l kryl sebe a své vlastnictví, ježto manželé S. byli stiháni hromadnými žalobami a exekucemi. Tím st-l uplatňoval, že obsah cit. smlouvy, stejně jako ohláška živnosti, nejsou výrazem pravé vůle smluvních stran, tedy že jde o jednání na oko.
Této námitce čelilo nař. rozhodnutí úvahou, že podle smlouvy jsou Marie a Vojtěch S. »prodavači« a že na okolnost, že st-l pouze »kryl« S., nelze bráti zřetele. Tím dal žal. úřad způsobem nepochybným na jevo, že námitku tu nepovažuje za relevantní. — Tomuto názoru stížnost právem vytýká nezákonnost. Písemná smlouva z 1. listopadu 1924 mohla by míti pro posouzení sporu rozhodující význam jen tehdy, kdyby byla výrazem opravdové vůle smluvních stran. Byla-li však smlouva ta, jak stížnost tvrdí, uzavřena jen na oko, neplatí po právu, platí jen projev ten, který strany skutečně zamýšlely, třeba jej skrývaly (§ 916 o. z. o.). Nesměřovala-li však opravdová vůle stran k založení smlouvy služební, nýbrž jen k zakrytí toho, že manželé S. provozovali obchod samostatně, nemají ovšem ani rozhodného významu pro posouzení vzájemného poměru stran nesporné okolnosti, jak závod byl označen, přihlášen a zdaněn. Z toho plyne, že zmíněná námitka st-lova byla pro spor relevantní a měla býti proto úřadu podnětem, aby za účasti stran její správnost zjistil. Pro toto opomenutí, způsobené nesprávným právním nazíráním úřadu, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 7704. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 248-250.