Č. 7692.

Vodní právo. — Řízení správní: O náhradě útrat právního zastoupení v řízení vodoprávním podle § 98 mor. vod. zák.
(Nález ze dne 16. ledna 1929 č. 725.)
Věc: Antonín D. a spol. v M. H. (adv. Dr. Emil Goliat z Mor. Ostravy) proti ministerstvu zemědělství o náhradu útrat právního zastoupení v řízení vodoprávním.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení, pokud pak obsahuje výrok o náhradě útrat požadovaných Antonínem D. v řízení konsensním, zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 16. února 1924 obrátili se st-lé Antonín D. a spol. v M. H. na min. prací a poukazovali na to, že následkem dolování Báňskou a hutní společností se snížil terén a že příkop, do něhož ústí kanalisace města M. H., nemá následkem nestejného sesednutí půdy náležitého odtoku, dále že pozvolným sesouváním půdy následkem dolování vznikl u železničního náspu močál, z čehož vznikají nesnesitelné závady, zejména zdravotní. Ve věci konalo se místní šetření dne 15. května 1924 a pak 30. června 1924, při nichž byly konstatovány závady jednak v obytných staveních následkem spodní vlhkosti, jednak bylo konstatováno vnikání vody do sklepů v důsledku stoupající hladiny spodních vod, a konečně bylo konstatováno, že příkopem, o němž byla svrchu řeč, odvádějí se vedle povrchních vod i vody kanalisační, které v něm stagnují, šíří zápach a způsobují ve značné míře závady zdravotní. Když pak Bánská a hutní společnost se dohodla s obcí M. O. o odstranění zmíněných závad provedením regulačních prací a kanalisace, předložil vládní komisař města M. O. projekt na úpravu dosavadní kanalisace v M. H., kdežto Báňská a hutní společnost předložila projekt na sanaci záv. příkopu počínaje od propustky severní dráhy až k řece Odře. Projekt ten měl za účel, aby byly odstraněny zdrav, závady vyskytující se v dolní části kat. obce M. H. následkem nedostatečného odpadu vod měst. kanalisace, vod dešťových a nedostatečného odvodnění území blíže tělesa státní dráhy u stanice M. H.
Když pak o těchto projektech zavedeno bylo řízení vodoprávní, žádali st-lé za přisouzení číselné uvedené náhrady útrat právního zastoupení, jež jim za intervenci u všech stání v záležitosti asanace zav. příkopu vzešly. Kromě toho namítal při vodoprávním řízení Antonín D., na jehož pozemku podle projektu Báňské a hutní společnosti měla bytí zřízena služebnost, že zřízení této služebnosti zapotřebí není, poněvadž Báňská a hutní společnost má po ruce vlastní pozemek, po němž přístup k projektovanému příkopu jest možný.
Nálezem osp-é v M. O. z 11. listopadu 1924 bylo vzhledem na výsledek kom. jednání o zmíněných projektech provedeného uděleno žádané povolení k úpravě měst. kanalisace a odpadního příkopu za určitých podmínek. V nálezu jest výslovně konstatováno, že účelem projektované úpravy jest zlepšení poměrů odtokových při odpadním příkopu měst. kanalisace a tím odstranění zdravotních závad v dolní části města. Žádosti Antonína D. a soudruhů, aby jim byla přiznána náhrada právního zastoupení, nebylo vyhověno, poněvadž nejsou ve smyslu § 98 mor. vod. zák. stranami a jejich práva po stránce vodoprávní nejsou projektem dotčena. Pokud pak jde o zřízení služebnosti k pozemku Antonína D., bylo konstatováno, že zástupci Báňské a hutní společnosti ani za vyvlastnění ani za zřízení služebnosti na zmíněném pozemku nežádají.
V rekursu proti rozhodnutí tomuto namítali st-lé, že k řízení, o které jde, právě oni zavdali podnět svým zakročením proti nedovolenému jednání Báňské a hutní společnosti, jímž způsobeno bylo zaplavování jejich majetku. Tím snažili se st-lé dokázati, že v řízení, o něž jde, mají postavení strany.
Rozhodnutím zsp-é v Brně ze 4. srpna 1925 byl rekurs zamítnut v podstatě z toho důvodu, že v konsensním řízení, zejména pak při ko- mis. řízení dne 31. října 1924 konaném jen Antonín D. činil proti projednávanému projektu námitku proti zřízení služebnosti na jeho pozemku, avšak zástupce projektu že k této námitce žádost za zřízení služebnosti odvolal, čímž stalo se další jednání o této věci bezpředmětným. Jiné námitky proti projektu vzneseny nebyly, pročež nelze mluviti o straně propadlé, jež podle § 98 mor. vod. zák. jedině by mohla býti odsouzena k náhradě útrat. Pokud jde o svémocné zřízení násypů v inundačním území, jež st-lé proti Báňské a hutní společnosti v podání z 10. září 1924 vytýkali, uložila zsp osp-é, aby proti Báňské a hutní společnosti zakročila pro přestupek § 70 vod. zák., jehož se tato dle udání dopustila svémocným zřizováním násypů v území inundačním.
V dalším rekursu namítali st-lé, že příčinu k vypsání celého řízení vodoprávního zavdala Báňská a hutní společnost nejen svou žádostí, nýbrž již tím, že zavinila zdrav, závady, za účelem jichž odstranění společný projekt obce a Báňské a hutní společnosti byl ke schválení předložen. Nař. rozhodnutím byl rekurs zamítnut v podstatě z toho důvodu, že provedené řízení jest řízením konsensním podle § 83 vod. zák. a nikoliv řízením trestním a že v řečeném řízení konsensním nevzešly st-lům útraty, na jichž náhradu by jim podle § 98 odst. 2 vod. zák. příslušel nárok; proto nelze mluviti o straně podlehlé, neboť nebylo tu žádného sporu, nýbrž toliko Antonín D. činil námitky proti zřízení služebnosti na jeho pozemku, jimž však žadatelka, t. j. Báňská a hutní společnost sama vyhověla, vypustivši onen pozemek z projektu.
Stížnost k nss-u podaná vytýká zejména, že vodoprávní řízení bylo vůbec zaviněno nedovoleným jednáním Báňské a hutní společnosti a že již proto musí společnost tato nahraditi útraty. Dále vytýká stížnost, že byl tu i v řízení konsensním spor ve smyslu zák. vod. a sice s Antonínem D. ve příčině zřízení služebnosti, kterýžto spor byl odstraněn submisí Báňské a hutní společnosti.
O stížnosti uvažoval nss následovně:
St-lé vycházejí zřejmě se stanoviska, že celé pásmo úředních jednání vodoprávních má svoji příčinu v jistých — podle tvrzení st-lů — nedovolených jednáních Báňské a hutní společnosti, a že i konsensní řízení o společném projektu obce a této společnosti není nic jiného, než článek v řízení, směřující jen k odstranění závad způsobených nedovolenými činy Báňské a hutní společnosti. — Odpověď, kterou stěžovatelům úřady vodoprávní — zejména žal. úřad — daly, zabývá se však jen útratami konsensního řízení, konaného o projektu předloženém za účelem odstranění závad. Úřady vodoprávní vyjmuly tedy ze žádání st-lů toliko jednu otázku, t. j. otázku náhrady útrat Antonína D. v řízení konsensním a řešily ji o sobě, isolovaně od celého věcně souvislého pásma řízení provedeného vzhledem k závadám, způsobeným podle tvrzení st-lů Báňskou a hutní společností. Tím ovšem nedostalo se st-lům na jejich petit, vztahující se výslovně na »všecka stání«, odpovědi. Při nejmenším nedostalo se jim odpovědi tak jasné, aby proti Báňské a hutní společnosti mohli práv svých hájiti. V nedostatku tom spočívá podstatná vada řízení.
Věcného vyřízení dostalo se ovšem Antonínu D. ve příčině útrat komis. řízení z 31. října 1924, arci jen potud, pokud jde o jeho námitku v příčině zřízení služebnosti na jeho pozemku. Žal. úřad odepřel tomuto st-li náhradu útrat, vycházeje z právního názoru, že nárok takový je podle § 98 mor. zák. vod. podmíněn jednak tím, a) že jde o útraty vzešlé ve sporu, jakého tu podle mínění žal. úřadu nebylo, jednak tím, b) že odpůrce st-lů v tomto sporu podlehl, čehož podle mínění žal. úřadu rovněž nebylo, poněvadž Báňská a hutní společnost svůj návrh na zřízení této služebnosti odvolala. V žádném z těchto dvou bodů nemohl však nss žal. min.-u přisvědčiti.
Ad a) Předpis § 98 mor. vod. zák. má na zřeteli netoliko vodoprávní spory administrativní stricto sensu, nýbrž jakékoliv, třeba jen incidentní sepření se navrhovatele a účastníků. I v řízení konsensním může vzniknouti spor o střetnuvších se právech zúčastněných stran. V daném případě žádala Báňská a hutní společnost za zřízení služebnosti k pozemku st-le Antonína D. Uplatňovala tedy přímo proti st-li Antonínu D. určitý právní nárok. Antonín D. však při řízení vodoprávním poukázal na to, že žadatelka zamýšleného cíle může dosíci v mezích svých vlastních pozemků, že tudíž zřízení služebnosti není vůbec zapotřebí. Tím popřel Antonín D. předpoklady nároku žadatelčina na nucené zřízení služebnosti a ocitl se tím v tomto bodě se žadatelkou ve sporu.
Ad b) Žal. úřad má za to, že nelze mluviti o podlehnutí žadatelky v tomto sporu, ježto žadatelka námitce, resp. žádosti Antonína D. za vypuštění jeho pozemku z projektu vyhověla. Než zákon vodní ukládaje náhradu útrat stran oné straně, která v rozepři propadla, má na mysli ony případy, ve kterých odpůrce útok na jeho práva účinně odrazil, bez ohledu na to, zda o tom bylo vydáno rozhodnutí v této rozepři, či zda záležitost urovnána byla smírem stranami uzavřeným nebo submisí jedné z nich. Zákon neklade váhu na to, kterým z těchto způsobů byla vyřízena rozepře, námitkami jednoho z účastníků zahájená, a sluší tedy — jestliže jedna ze stran obranu strany druhé uznala důvodnou a jejím námitkám se podrobila —, pokládati stranu tuto za propadlou.
Vycházel tedy žal. úřad v tomto bodu z mylného právního názoru a nezabýval se proto otázkou, zdali jest splněn i další zákonný požadavek § 98 mor. vod. zák., t. j. zda útraty byly tomuto st-li způsobeny zaviněním odpůrcovým.

Citace:

Č. 7692. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 224-227.