Č. 7673.

Zaměstnanci veřejní. — Vojenské věci: 1. Služební poměr důstojníka italských legií, ustanoveného předsedou kontrolní ko- mise čsl. státního dluhu v Itálii, byl poměrem veřejnoprávním. — 2. O súčtování cestovních nákladů a jinakých požitků tohoto funkcionáře a o kursu rozhodném pro přepočtení výdajů těch.
(Nález ze dne 8. ledna 1929 č. 35196/28.)
Věc: Ferdinand Z. v K. proti ministerstvu národní obrany (min. kom. Dr. Petr Schmied) stran vrácení přeplacených požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se jím ukládá st-li náhrada bytného 660 Kč, zrušuje se pro vady řízení; jinak se zamítá stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, kapitán čsl. legií v Itálii, byl od 1. dubna 1919 předsedou kontrolní komise čsl. státního dluhu v Itálii, byv na toto místo ustanoven rozhodnutím čsl. ministra války v Paříži.
Censurním nálezem z 24. prosince 1925 vyslovila 2. účtárna mno:
1. Kapitán Ferdinand Z., býv. přednosta kontrolní komise stát. dluhu čsl. republiky v Itálii, zaúčtoval si při služ. cestě z Varese do Prahy, vykonané ve dnech 7. až 23. dubna 1920, cestovní přídavek v denní výměře 30 lir. Výnosem z 22. dubna 1920 stanovilo mno, že důstojníci, kteří dostávají zahraniční požitky podle výn. mno z 23. července 1919, nemají při služ. cestách nároku na cestovní přídavek, protože dostávají zahraniční přídavek. Zaúčtoval tudíž kpt. Ferdinand Z. neprávem částku 510 lir v protihodnotě 1530 Kč.
2. Dále účtuje kpt. Z. v cest. účtech v době od 28. ledna 1920 do 1. dubna 1920 částku 150 lir jako odměnu šoférům za služ. jízdy automobilem, v účtu za červenec 1920 částku 210 lir jako výlohy za povozy při služ. cestách do G. a B. Jelikož jmenovaný měl k disposici pro služ. cesty automobil od autooddílu v G. a zaúčtované výlohy doklady prokázány nejsou, byly obě částky neprávem zaúčtovány. Protihodnota těchto částek činí 1080 Kč.
3. Mno vyměřilo výnosem z 24. září 1924 bytné pro kapitána Ferdinanda Z., pokud bydlel v obci B., částkou 150 lir měsíčně. Jelikož jmenovaný zúčtoval si bytné za červen a červenec 1920 po 260 lirách měsíčně, bylo mu celkem o 220 lir v protihodnotě 660 Kč více vyplaceno.
4. Za léčení a plombování zubů svých a jeho choti dal si kpt. Z. vyplatiti 230 lir. Jelikož k tomuto zaúčtování neměl jmenovaný adm. povolení, byla mu i tato částka v protihodnotě 690 Kč neoprávněně vyplacena. . Všechny shora uvedené částky vyplatila kapitánu Ferdinandovi Z. pokladna vyslanectví v Římě přímo na jeho poukaz jako přednosty kontrolní komise státního dluhu čsl. republiky v Itálii, a mno bylo povinno tyto částky min. zahr. refundovati. Při relaci italských lir na čsl. koruny užilo mno kursu, který mu byl min-em zahr. při refundaci počítán, t. j. 1 it. lira — 3 Kč. Veškeré v odstavci 1 až 4 neprávem obdržené částky úhrnem Kč 3960, předepisují se kpt. v zál. Ferdinandovi Z. k náhradě.
Rekurs proti tomuto nálezu zamítl žal. úřad.
O stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost namítá v prvé řadě, že uplatňované pohledávky voj. správy jsou povahy soukromoprávní a že jsou proto vymahatelný jen pořadem práva soukromého, poněvadž st-l byl nejen ve své funkci předsedy kontrolní komise, ale i de facto členem římské kanceláře národní rady a později voj. misse v Římě, že se tedy naň vztahovala pouze ustanovení národní rady a národní vlády v Paříži, a nikoliv voj. adm. předpisy italské či domácí, poněvadž dále poměr dobrovolce legionáře v čsl. zahraničním vojsku nebyl založen na předpisech platných pro armádu rak.-uher. a v čsl. republice převzatých, a poněvadž funkce předsedy kontrolní komise, konaná v občanském obleku, nebyla rázu čistě vojenského, nýbrž že tu šlo jaksi o služ. poměr smluvní.
Ke stejné námitce, vznesené st-lem proti předepsání náhrady jiných přeplacených požitků, vyslovil nss nál. z 22. dubna 1927 č. 7812, že funkce předsedy kontrolní komise, kterou st-l vykonával, byla jen přidělením st-le jako důstojníka ke službě specielní, a že se st-l, jsa příslušníkem čsl. legií v Itálii, stal 28. října 1918 důstojníkem branné moci Čsl. státu, že tedy služ. poměr jeho byl služ. poměrem voj. a tudíž veřejno-právním. Na tomto svém právním názoru trvá nss i nyní, kdy jest na sporu náhrada požitků z roku 1920.1 Ve své stížnosti nynější dovolává se sice st-l na podporu svého názoru, že jde o služ. poměr (resp. o pohledávky) soukromoprávní, ještě i toho, že i mno samo uznalo, že st-l jakožto předseda kontrolní komise nepodléhá voj. předpisům a úřadům, neboť svým výnosem z 18. května 1920 sdělilo obci k-ské k její žádosti, aby byl st-l propuštěn ze služby vojenské, že st-l jakožto předseda kontrolní komise podléhá min.-u zahr., a odkázalo obec s její žádostí na toto min., než toto tvrzení není v souhlasu se spisy, dle nichž cit. výnosem odpovědělo mno obci k.-ské v podstatě, že nejprve je nutno požádati min. zahr. o sproštění st-le funkce předsedy kontrolní komise, poněvadž v této funkci podléhá řečenému min.-u, a že teprve po st-lově návratu do vlasti možno žádati u mno o jeho sproštění od voj. služby. Vyslovilo-li mno takto, že nejprve je třeba, aby byl st-l příslušným úřadem sproštěn své specielní funkce, dříve než jej může mno sprostiti činné služby voj., uznalo tím přece, že st-l je ve služ. poměru voj. Nejsou tedy námitky tyto důvodné:
K jednotlivým bodům nař. rozhodnutí namítá st-l:
1. že výnos z 22. dubna 1920, dle něhož důstojníci, mající zahr. požitky, nemají nároku na cest. přídavek, vyšel po 22. dubnu 1920, kdežto cestu z Varese do Prahy vykonal st-l 7.—23. dubna 1920, že tedy tento výnos byl vydán později, že ostatně kontrolní komise v Itálii nedostávala žádných výnosů mno, že jí také ani právě uvedený výnos sdělen nebyl, a že tedy st-l přijal a zkonsumoval cestovné bona fide,
2. že odměnu, kterou poskytoval st-l italským šoférům jako náhradu resp. zlepšení stravy při služ. cestách, nebylo možno si dáti stvrzovati od hostinských cizího státu a za mimořádných poměrů poválečných, že v červenci 1920 neměl st-l již žádného automobilu k disposici, poněvadž oddíly domobranecké i oddíl automobilový byly již na jaře 1920 úplně zlikvidovány, a že veškeré tyto výlohy činil st-l v důvěře, že jako předseda kontrolní komise může převzíti plnou zodpovědnost za-tyto nutné a s největší šetrností vynakládané výlohy,
3. že potvrzení obce B., vydané po 5 letech, nemůže tvořiti podklad pro ocenění bytu o 3 pokojích s příslušenstvím, jaký st-li náležel, poněvadž v této obci nebyl volný žádný tak velký byt, takže se st-l musil spokojiti s bytem o 2 místnostech, z nichž jedna sloužila mu za kancelář, a že bytné, jež si st-l účtoval, odpovídá době i místním poměrům a rozsahu bytu, na nějž měl nárok,
4. že léčení důstojníků a jejich rodin v místech, kde není voj. lékaře, jest voj. úřady i mno samým dovoleno, a že povolení takového neměl st-l proto, že byl exponován v cizině,
5. že požitky k náhradě předepsané přijal st-l ve valutě italské, pročež může bytí povinen je vrátiti pouze v lirách, anebo v čsl. korunách jen podle kursu platného v době vydání censurního nálezu resp. nař. rozhodnutí.
K těmto námitkám se uvádí:
ad 1. St-l nepopírá, že pro otázku nároku na cestovní přídavek je směrodatným výnos z 22. dubna 1920, ale namítá, že v době, kdy dotyčnou cestu podnikl, resp. kdy účet předkládal a přídavek přijal, výnos ten nebyl a nemohl mu býti znám, že tedy účtoval a přijal cestovní přídavek bona fide a není proto povinen jej vraceti. Tato námitka je bezdůvodná, neboť st-l sám ve dvou ze svých účtů z 30. června 1920, jež byly předmětem censurování, dovolává se výslovně tohoto výnosu. Jest tedy patrno, že st-l výnos tento znal a bonae fidei nebyl.
ad 2. Jak censurní nález, tak i nař. rozhodnutí uvedlo jako důvod, proč st-li nepříslušela náhrad odměn resp. jízdného, důvody dva: jednak, že st-l měl v době, o kterou jde, k disposici čsl. voj. automobil, jednak že účtovaná vydání tato neprokázal žádnými doklady. K odůvodnění výroku, že na náhradu takto účtovaných částek neměl st-l nároku, stačí každý z obou důvodů těchto sám o sobě. Proti druhému z obou důvodů těch neuplatňoval st-l v rekursu vůbec žádné námitky, jest tedy námitka, kterou se st-l snaží teprve nyní vyvrátiti důvod stran nedoložení účtů, podle § 5 zák. o ss nepřípustná, tento druhý důvod žal. úřadem uplatněný zůstává tedy de jure nenaříkán a poněvadž stačí sám o sobě podepříti v tomto bodu nař. rozhodnutí, netřeba se již zabývati správností důvodu prvého, a dlužno i tuto námitku zamítnouti.
ad 3. Na sporu jest tu jedině otázka, jaká částka se v létě 1920 v obci B. normálně platila za byt toho rozsahu, jaký byl st-li přiznán. Výnosem ze 4. září 1924, vydaným likvidační komisi voj. dluhu v Itálii, povolilo mno stl-li zaúčtování bytného, povoleného výnosem z 22. dubna 1920, a to pro Řím měsíčně 400 lir, pro F., V. a B. měsíčně 150 lir a dodalo, že při přepočítání kursu korun na liry jest od 1. října 1919 bez výjimky čítati kurs 2 80, jak bylo stanoveno výnosem č. 15717-6/29 ex 1919, a že st-li patří bytné a representační přídavek do konce července 1920, poněvadž z Itálie odejel 31. července 1920.
Censurní nález omezil se k odůvodnění svého výroku na poukaz na výnos tento, v němž se neuvádí, jak žal. min. dospělo ke zjištění nájemného tam uvedeného. Teprve v nař. rozhodnutí se uvádí, že tato výměra nájemného byla stanovena podle potvrzení řečené obce o bytových poměrech v r. 1920. Žal. úřad opatřil si takto sice podklad pro svůj úsudek, ale opomenul poskytnouti st-li možnost, aby k němu zaujal stanovisko a aby své námitky a průvody v řízení správním uplatnil, ačkoli st-l v rekursu namítal a dovozoval, že nájemné 150 lir měsíčně není přiměřené. Trpí tedy nař. rozhodnutí v tomto bodu podstatnou vadou řízení.
ad 4. Censurní nález popřel, že by st-l měl nárok na náhradu výdaje za léčení chrupu lékařem civilním z důvodu, že k tomuto zaúčtování neměl st-l adm. povolení. Proti tomu bránil se st-l v rekursu námitkou, že léčebné 230 lir bylo vyplaceno st-li pokladnou čsl. vyslanectví v Římě na výslovný poukaz st-le na stávající služ. předpis, dle něhož důstojník a jeho rodina mají nárok na ošetřování lékařem civilním, nemají-li možnosti léčení lékařem voj., neoznačil však blíže tento služ. předpis ani ve svých účtech ani v rekursu. Žal. úřad popřel toto tvrzení, že by byl měl st-l nárok na úhradu podobného výdaje. Tím vyslovil, že není služ. předpisu, který by nárok podobný zakládal. Toto tvrzení žal. úřadu se však stížnost ani nesnaží vyvrátiti a také nss-u podobný předpis znám není. I kdyby bylo pravdou, že podobné léčení lékařem civ. na náklad voj. správy úřady voj. i mno fakticky dovolují, jak stížnost jedině namítá, nevznikal by z praxe takové pro další konkrétní případy ještě žádný stihatelný právní nárok ve smyslu § 2 zák. o ss. Jest tedy stížnost v tomto směru bezdůvodná.
ad 5. St-l namítá v prvé řadě, že dotyčné požitky přijal v lirách a že proto jest nyní povinen vrátiti jich přeplatek nikoli v měně čsl., nýbrž opět v lirách. Tato námitka není důvodná.
Ve výnose žal. úřadu z 23. července 1919, jímž byl důstojníkům, hájícím v Itálii zájmy čsl. republiky a přiděleným různým úřadům, povolen zahraniční přídavek drahotní denních 100 Kč, bylo sice stanoveno, že gáže a přídavky mají býti vypláceny v cizí měně podle kursu, ale dalším výnosem téhož úřadu ze 3. ledna 1920 bylo stanoveno, že se až do nové úpravy zahr. platů povoluje, aby všem ve službách čsl. voj. misse v Itálii zaměstnaným důstojníkům byly, počínajíc říjnem 1919, vypláceny požitky ve stálém kursu 100 lir — 280 Kč. Tento pevný kurs 100 = 280 platil tedy pro veškeré požitky důstojníků shora označených, a neplatil jen pro převod čsl. valuty na valutu italskou, nýbrž, a to v prvé řadě, i pro převod valuty italské na valutu čsl. Z tohoto předpisu dále jde, že požitky uvedených důstojníků, i když byly jim vypláceny ve valutě italské, byly v podstatě vyměřeny ve valutě čsl., a že proto i eventuelní jejich přeplatek lze vyměřiti a požadovati ve valutě čsl.
Dále namítá st-l, že v případu, že by byl přece povinen vrátiti přeplatek v čsl. měně, by byl směrodatným kurs platný onoho dne, kdy mu byla náhrada přeplatku předepsána. Ani tato námitka není důvodná, a to vzhledem k tomu, co bylo právě uvedeno, nehledě ani k tomu, že obohacení st-le přeplatkem se nestalo teprve jeho předepsáním k náhradě; nýbrž již jeho přijmutím.
Žal. úřad ovšem nepředepsal st-li náhradu v relaci 100:280, nýbrž v relaci 100:300 a to z důvodu, že v tomto poměru refundovala voj. správa dotyčné částky minu zahr. Proti tomuto důvodu však stížnost mimo námitku již shora vyvrácenou námitky žádné neuplatňuje, a nemohl tedy nss zkoumati, zda tento důvod by obstál. Jest tedy stížnost i v tomto bodu zamítnouti. Konečně se st-l dovolává rozsudku nejv. soudu č. j. C II 411/1924, dle něhož není zaměstnanec povinen vraceti omylem mu vyplacené vyšší požitky, protože přijetí takových požitků není obohacením podle o. z. o. a poněvadž zaměstnanec, který vyšší požitky přijal a zkonsumoval, musí býti považován za poctivého nabyvatele dle § 326 o. z. o. Tím namítá st-l ohledně veškerých částek, které mu byly k náhradě předepsány, že je přijal bona fide a že proto není povinen je vraceti. Než námitku tohoto dosahu a v této všeobecnosti neuplatnil st-l v rekursu. V něm namítal bonam fidem pouze proti výroku o náhradě cest. přídavku, ale z důvodu jiného, jak bylo již shora ad 1 uvedeno a hodnoceno. Jest tedy stížnost v této své části nepřípustná dle § 5 zák. o ss.

Příslušné odstavce uvedeného nálezu znějí takto: Vycházejíc z názoru, že služební poměr, z kterého vzešly přeplatky, na st-li požadované, byl poměrem soukromoprávním, namítá stížnost, že žal. úřad nemohl náhradu přeplatků těch uložiti st-li způsobem autoritativním, nejsa příslušným rozhodovati o nárocích, vzešlých z poměru soukromoprávního. — Stížnost se mýlí. Nesporno jest, že st-l byl důstojníkem čsl. legií v Itálii, jenž v r. 1919 ustanoven byl min.-em války čsl. republiky v Paříži předsedou kontrolní komise státního dluhu čsl. republiky v Itálii, jenž dle statutu kontrolní komise, schválené min.-em války ze 13. února 1919 v osobních a disc. záležitostech podléhal voj. úřadům čsl. legace v Římě, a že přeplatky, jichž náhrada byla st-li uložena, vznikly v době, kdy st-l právě zmíněnou funkci vykonával, a to jednak na platech příslušejících mu jako legionářskému důstojníku, jednak na platech povolených mu pro výkon zmíněné funkce předpisy kontrolní komise. Třeba st-l, vykonávaje funkci předsedy kontrolní komise, ve výkonu této funkce podléhal snad disposicím úřadu a orgánů, odlišných od úřadů a orgánů, jimž podřízen byl jako legionářský důstojník, přece základem jeho služ. poměru ke státu čsl. byl jeho poměr legionářského důstojníka, jemuž jako takovému výkon funkce předsedy kontrolní komise byl svěřen, neboť funkce předsedy kontrolní komise byla jen přidělením legionářského důstojníka ke službě specielní. Nebyl tedy tím, že čsl. min. války přidělilo st-le k výkonu funkce předsedy kontrolní komise, založen pro st-le in radíce nový služ. poměr, a netřeba pak ovšem zabývati se otázkou, jakého charakteru jest služ. poměr předsedy kontrolní komise sám o sobě, když u st-le šlo tu jen o výkon specielní funkce, nýbrž jedině otázkou charakteru služ. poměru legionářského důstojníka. Vzhledem k okolnosti, že přeplatky, požadované na st-li, vznikly v roce 1920, tudíž již po dni 28. října 1918, možno ponechati mimo úvahu otázku, jakého charakteru byl služ. poměr st-lův jako legionářského důstojníka k Národní radě v Paříži do dne 28. října 1918, neboť vzhledem k této skutečnosti možno se omeziti na zkoumání otázky, jakého charakteru byl služ. poměr legionářských důstojníků po dni 28. října 1918 ke státu čsl. Dnem 28. října 1918 staly se však čsl. legionářské formace, které do té doby byly součástmi spojeneckých vojsk dohodových, útvary branné moci čsl. státu, tvoříce jeho vojsko zahraniční, jak patrno jest zejména z ustanovení § 1 zák. č. 282/19, dále § 1 a 2 zák. č. 462/19, § 6 B a § 12 č. 2 zák. č. 195/20 a konečně i z nadpisu k § 81 a tohoto paragrafu samého zák. č. 76/22. Stal se tedy st-l dnem 28. října 1918, jsa příslušníkem čsl. legií v Itálii, důstojníkem branné moci čsl. státu, byl tedy služ. poměr jeho od té doby služ. poměrem vojenským, tudíž služ. poměrem veřejnoprávním.*)

Citace:

Č. 7673. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 180-185.