Č. 7663.

Občanství státní. — Řízení správní: 1. Kdy je opční prohlášení podle čl. 3. rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 o Těšímsku atd. podáno včas? — 2. Má uvedené rozhodnutí povahu vnitrostátní normy? — 3. Je třeba připojiti k opčnímu prohlášení doklad o přislíbení dom. práva tuzemskou obcí?
(Nález ze dne 3. ledna 1929 č. 34416/28.)
Věc: Otto W. v Mor. Ostravě (adv. Dr. Rud. Altenstein z Mor. Ostravy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 15. března 1921 došlo k min. vnitra st-lovo podání, týkající se, jak min. vnitra věc samo označilo, st-lova státního občanství. Podání to bylo min-u vnitra zasláno min-em nár. obrany.
Min. vnitra zaslalo toto podání dne 17. března 1921 zem. vládě slez., jež je přípisem z 25. března 1921 vrátila st-li »k opatření žádosti ještě 6 Kč kolkem a připojení přislíbení některé obce na území čsl. republiky, jež je ochotna st-le do svazku obecního přijati, nabude-li státního občanství.
Podáním z 18. dubna 1922 zažádal st-l u min. vnitra o udělení čsl. státního občanství a uvedl v této žádosti, že dne 3. února 1921 optoval cestou velitelství v Mor. Ostravě u min. vnitra pro čsl. republiku a že zažádal zároveň o čsl. státní občanství, že však obdržel od slez. zem. vlády oznámení, že musí napřed žádati o zajištění dom. práva v Mor. Ostravě. Zajištění dom. práva v Mor. Ostravě bylo mu však odepřeno, při jednání o rekursu do tohoto odepření byla pak st-li u osp-é v Mor. Ostravě dána rada, aby se obrátil na min. vnitra o udělení čsl. stát. občanství a aby současně zažádal, aby mu min. vnitra poukázalo obec, která by jej měla přijmouti do dom. svazku.
Rozhodnutím z 9. března 1923 nevyhověla zsp v Brně, již byla žádost st-lova min-em vnitra postoupena, st-lově žádosti o udělení čsl. státního občanství a rozhodnutím ze 4. července 1924 zamítlo min. vnitra st-lovo odvolání; pokud se st-l v odvolání domáhal čsl. stát. občanství na základě opčního práva dle čl. 3 rozhodnuti konference velvyslanců, podotklo min. vnitra, že opční prohlášení bylo st-li vráceno k doplnění a nelze je projednati, dokud nebude zpět předloženo.
Odvolávaje se na toto rozhodnutí, oznámil st-l podáním z 9. září 1925, došlým k osp-é v Mor. Ostravě dne 11. září 1925, že předkládá znovu opční žádost, jež mu byla vrácena k doplnění, a že k ní připojuje žádaný kolek za 6 Kč a podotýká, že na základě usnesení čsl. polské delegace z 16. června 1922 není zapotřebí, aby optanti připojovali přislíbení některé obce, že je ochotna přijmouti je do obecního svazku, pročež požadovaného dokumentu o příslibu dom. práva nepřipojuje.
Připojená žádost je datována dnem 3. února 1921 a má tento obsah: »St—l prohlašuje, že optuje pro čsl. republiku, a kdyby nebylo již možno vyříditi opční žádost, prosí o udělení čsl. státního občanství, uváděje, že se narodil 30. prosince 1881 v D. u Třince, je svoboden a přísluší do Ustroně. Jelikož by nestačil se svou pensí nadporučíka, byl nucen přijmouti od 1. května 1915 místo v průmyslovém závodě v Mor. Ostravě. Protože nedošlo na Těšínsku k hlasování, nemohl odevzdati svého hlasu pro čsl. republiku, avšak je v každém případě ochoten pro čsl. republiku hlasovati. Od března 1919 patří jako nadporučík ve výslužbě do čsl. armády a výslužné je mu poukazováno voj. pens. likvidaturou v Praze. St-l žádá o splnění přednesené žádosti.«
Nař. rozhodnutím prohlásilo min. vnitra, že nemá příčiny učiniti nějaké opatření o st-lovu opčním prohlášení podle čl. 3 rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, které sice bylo podáno před 28. dubnem 1922, bylo však st-li vráceno k doplnění a jím v opise teprve dne 11. září 1925 znovu předloženo, takže k němu dlužno přihlížeti, jako by bylo podáno teprve dne 11. září 1925 a tedy po 28. dubnu 1922; dále bylo vysloveno, že min. vnitra nemá příčiny uznati st-le státním občanem čsl., poněvadž není právní normy, z níž by se mohl tímto prohlášením uplatněný nárok na čsl. státní občanství odvozovati. Ani uvedené rozhodnutí, — podle něhož osoby starší 18 let, získávající polskou státní příslušnost, měly míti možnost průběhem 1 roku počínajíc dnem, kdy toto rozhodnutí se stalo, t. j. dnem 28. července 1920, optovati pro čsl. státní občanství, — ani interní dohoda mezi republikou čsl. a republikou polskou, jíž byla prodloužena tato možnost optovati pro čsl. státní občanství do 28. dubna 1922, není zejména žádným ujednáním o podrobnostech k provedení úst. zák. č. 236/20 ve smyslu § 19 tohoto zák., poněvadž možnost opce podle rozhodnutí konference velvyslanců a tudíž ani lhůta opční, již tato dohoda prodlužuje, nejsou vůbec zákonem č. 236/20 upraveny. K tomu nehledíc, jde v daném případě pouze o mezinárodní závazek čsl. vlády, poskytnouti polským státním příslušníkům do 28. dubna 1922 toliko možnost získati čsl. státní občanství, což se také stalo. Po uplynutí této doby nelze proto ani z tohoto mezinárodního závazku odvozovati nárok na čsl. státní občanství.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Pokud jde předem o otázku, zda st-lovo opční prohlášení sluší pokládati za podané dnem 11. září 1925, či již dnem, kdy v březnu 1921 k žal. úřadu došlo, vytýká st-l jako nezákonnost, že nebylo hleděno k tomu, že při vrácení opčního prohlášení nebyla mu určena k doplnění lhůta, jak prý to nařizuje smlouva mezi republikou čsl. a polskou, uveřejněná pod č. 56 ve sbírce zák. a nař. z r. 1926, a stanovící v čl. 1 č. 3, že v případě formálních nedostatků opčních prohlášení mají úřady, nařizujíce doplnění takových prohlášení, určití k tomu přiměřenou lhůtu a doplněná prohlášení, podaná znovu v této lhůtě, považovati za podaná včas; st-l dovozuje, že proto jeho podání z r. 1925, když mu taková lhůta nebyla určena, nemělo býti považováno za nové prohlášení, nýbrž že mělo býti k němu hleděno, jako by bylo podáno již v r. 1921.
Námitku tuto vznáší stížnost neprávem. Z cit. ustanovení čsl.-polské smlouvy nemůže st-l pro sebe nic dovozovati, neboť ustanovení to má na mysli pouze taková opční prohlášení podaná v původní lhůtě, jež vykazujíce formální nedostatky, měla býti vrácena k doplnění po té, kdy zmíněná smlouva nabyla účinnosti, takže již nemohla býti doplněna v původní lhůtě, jež dle rozhodnutí konference velvyslanců byla pro opční prohlášení stanovena a později zvláštní dohodou mezi zúčastněnými vládami čsl. a polskou do 28. dubna 1922 prodloužena, kdežto o opčních prohlášeních, vrácených jako v případě st-lově ještě za běhu opční lhůty, nutno míti za to, že lhůta pro jich doplnění plynula sama sebou až do uplynutí samé lhůty opční, takže určení zvláštní lhůty pro doplnění bylo zcela zbytečné a kratší její určení, než do uplynutí samé lhůty opční, jevilo by se dokonce zásahem do subj. práv optantů.
Stížnost má ovšem ještě za to, že k opětnému podání opčního prohlášení má býti hleděno, jakoby bylo podáno již v r. 1921, též proto, že vrácení opčního prohlášení stalo se neprávem, poněvadž není normy, jež by ukládala optantům povinnost přiložiti k opčnímu prohlášení doklad o příslibu dom. práva v některé obci.
Nss-u netřeba řešiti otázku stížností nadhozenou, zda jest či není dle právního řádu povinností optantovou, předkládati s opčním prohlášením uvedený doklad, pokud se týče, zda jest či není předpokladem opčního práva příslib dom. práva v některé obci čsl. republiky a jak sluší co do doby uplatnění opčního práva pozírati na případy, kdy bylo znovu předloženo opční prohlášení vrácené straně, aby je doplnila náležitostmi, jichž jako dokladu výkon opčního práva dle právního řádu nevyžaduje; neboť původní opční prohlášení bylo st-li vráceno nejen proto, aby je doplnil dokladem o příslibu dom. práva v některé obci čsl. republiky, nýbrž i proto, aby je opatřil ještě 6 Kč kolkem. Stížnost pak tohoto posléze uvedeného požadavku vůbec se nedotýká a nedovozuje, že také vrácení prohlášení z tohoto důvodu jest v rozporu se zákonnými předpisy. Vždyť i kdyby mohlo býti uznáno za správné stanovisko stížnosti o požadavku příslibu dom. práva a také právní konsekvence, již z něho stížnost dovozuje v otázce doby uplatnění opčního práva, nemohlo by býti nař. rozhodnutí zrušeno, neboť zůstala by tu stále skutečnost, že opční prohlášení bylo straně vráceno k doplnění patřičným kolkem, kterou stížnost vůbec nerelevuje a nedává tedy nss-u příležitosti, aby také po této stránce posoudil, jaký vliv má na dobu uplatnění opčního práva skutečnost, že opční prohlášení bylo straně vráceno k doplnění patřičným kolkem:.
Za této procesní situace, když stížnost v otázce dosud řešené nevznáší jiných námitek než právě uvedené, musí tedy i nss vycházeti z předpokladu, z něhož vycházel žal. úřad, že ke st-lovu opčnímu prohlášení dlužno přihlížeti, jako by bylo podáno teprve dnem 11. září 1925; třeba pak řešiti otázku, zda opční prohlášení v této době podané sluší pokládati za podané včas či nikoliv, neboť také tuto otázku vznáší stížnost na spor, dovozujíc, že jednoroční lhůta pro výkon opčního práva dle čl. 3. rozhodnutí konference velvyslanců počala běžeti teprve dnem 11. února 1925, kdy rozhodnutí konference bylo ve sbírce zák. a nař. pod č. 20 publikováno, a jest proto pokládati st-lovo opční prohlášení za podané včas i tenkráte, kdyby byl správný názor žal. úřadu, že tvrzené právo opční bylo st-lem vykonáno teprve dnem 11. září 1925.
Otázkou, od kdy sluší počítati jednoroční lhůtu pro výkon opčního práva dle čl. 3. rozhodnutí konference velvyslanců, zabýval se nss již v dřívějších svých nál. a rozhodl ji, upustiv na základě usnesení svého odborného plena od původního názoru souhlasného se stanoviskem stížnosti, v nál. Boh. A 6991/27 v ten smysl, že lhůta ta počala dnem 28. července 1920. Na tomto názoru setrvává nss i v tomto případě.
Skončila tedy lhůta ta uplynutím 1 roku ode dne 28. července 1920, pokud se týče, když byla zvláštní dohodou mezi vládami čsl. a polskou prodloužena do dne 28. dubna 1922, tímto dnem, a lze pak za včas podaná pokládati jen ona opční prohlášení, jež byla podána do této právě uvedené lhůty, nikoliv prohlášení jako st-lovo, jež, jak nahoře uvedeno, sluší pokládati za podané teprve po této době.
Je-li tomu tak, pak nelze shledati nezákonnost ve výroku žal. úřadu, jenž vycházeje z téhož názoru, nevzal st-lova opčního prohlášení na vědomí a odmítl učiní ti o něm opatření, a jest pak stížnost, dovozující opak, bezdůvodná. Sluší ji proto zamítnouti, aniž se třeba zabývati ještě otázkou, zda jest v souhlase s právním řádem i názor žal. úřadu, že rozhodnutí konference velvyslanců, třeba bylo ve sbírce zák. a nař. publikováno, není právní normou, z níž by pro obor vnitrostátního práva mohla býti dovozována subj. práva jednotlivců.

Citace:

Č. 7663. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 159-162.