Č. 7816.

Jazykové právo. — Justiční práva: Notář, pokud nevystupuje jen jako zástupce strany, jest orgánem republiky ve smyslu § 1 jaz. zák.
(Nález ze dne 18. března 1929 č. 5 463.) Věc: Dr. Adolf K. v D. (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okr. soud v D. vyzval st-le, notáře tamtéž, aby seznam posledních pořízení, předložený jím ve smyslu vl. nař. z 9. dubna 1926 č. 50 Sb. a sepsaný jazykem německým, předložil v jazyce státním nebo sdělil, z jakého důvodu nechce jaz. zákonu a nařízení vyhověti. Proti této výzvě podal st-l dohlédací stížnosti, jež byly v postupu instančním presidiem kraj. soudu v L. a vrch. zem. soudu v Praze, jakož i ministerstvem sprav. nař. rozhodnutím zamítnuty.
O stížnosti nss uvážil: — — — —
Stížnost namítá, že notář není orgánem republiky ve smyslu jaz. zák. a že čl. 96 jaz. nař., pokud jest v něm ustanovena 15denní lhůta k podání jazykové stížnosti, není kryt zákonem.
Druhá z uvedených námitek byla vznesena v souvislosti s výkladem, jaký dal žal. úřad ustanovení čl. 21 odst. 2 jaz. nař. Po této stránce vytýká stížnost, že žal. úřad vyslovil neprávem, že st-l jest v příčině uplatňování svých jaz. práv, pokud jde o rozhodnutí, která mu byla vydána jen v jazyce státním, prekludován proto, že nepostupoval podle čl. 21 odst. 2 jaz. nař. a zmeškal-li lhůtu tam ustanovenou, že nemůže se dodatečně domáhati nápravy. Při tomto svém výroku vycházel žal. úřad zřejmě z názoru, že pro vznik jazykového sporu jest nezbytným předpokladem, aby strana postupovala podle čl. 21 jaz. nař. Názor tento nelze však uznati správným.
Pro vznik jazykového sporu postup strany podle čl. 21 jaz. nař. nezbytným předpokladem není, ježto ustanovení toto ponechává jí na vůli (arg. slovo »může«), aby před podáním jazykové stížnosti zvolila tuto cestu (srov. nál. Boh. A. 7428/28). Nepoužila-li strana této cesty, nemůže to míti pro ni za následek, že by s uplatněním svých tvrzených jaz. práv jazykovou stížností byla prekludována. Pokud stížnost v této souvislosti namítá, že 15denní lhůta k jaz. stížnosti, normovaná v čl. 96 jaz. nař., není kryta jaz. zákonem a jest proto vzhledem k § 55 úst. listiny nezákonná a protiústavní, míjí se námitka tato cíle, ježto nař. rozhodnutí pro svůj uvedený výrok tohoto předpisu jaz. nař. se vůbec nedovolává.
Zabývaje se otázkou, lze-li notáře subsumovati pod pojem »orgánu republiky« ve smyslu § 1 odst. 2 bodu 1 jaz. zák., vycházel nss z těchto úvah:
Nař. rozhodnutí, ukládající st-li povinnost, aby předložil seznam posledních pořízení, sepsaný v jazyce čsl., opřeno jest jednak o ustanovení čl. 2 odst. 3 vl. nař. č. 17/26, které prohlašuje notáře za orgány republiky po rozumu jaz. zák., jednak o úvahu, že seznam posledních pořízení, který st-l okr. soudu v D. předložil podle vl. nař. z 9. dubna 1926 č. 50 Sb., byl jím předložen nikoli jako soukromou osobou, nýbrž ve funkci notáře. Proti tomu namítá stížnost materielní neplatnost jaz. nařízení z té příčiny, že čl. 2 odst. 3., prohlašující notáře za orgány republiky, porušuje ústavní listinu jednak v § 55, neboť překročuje meze jaz. zákona, k jehož provedení bylo jaz. nař. vydáno, jednak v § 128, který zaručuje státním občanům čsl. republiky, že mohou v mezích všeobecných zákonů volně užívati ve stycích soukromých a obchodních jakéhokoli jazyka, a namítá konečně, že jaz. nařízení odporuje jaz. zákonu, ježto notáři nejsou podle něho' orgány republiky.
Posouzení těchto námitek závisí na výkladu pojmu »orgán republiky po rozumu jaz. zákona« a na zodpovědění otázky, lze-li s hlediska tohoto zákona uznati notáře za orgán republiky. Pojem »orgány republiky« v jaz. zákoně výslovně vymezen není. Jeho výkladem a právním významem zabýval se nss již v nál. Boh. A. 7813/29. V nál. tomto, opřeném o usnesení odborného plena z 10. prosince 1928, podle něhož »orgány republiky« ve smyslu § 1 odst. 2 bodu 1 jaz. zák. jsou jen trvalé články státního ústrojí (instituce či zařízení), vyslovil a zevrubně odůvodnil nss právní názor, že »orgány republiky« ve smyslu objektivním rozuměti dlužno trvalé státní instituce, rozdílné od soudů, úřadů, ústavů a podniků republiky, vybavené stejně jako soudy a úřady místní a věcnou kompentencí. Při tomto právním názoru setrvává nss také v daném případě,
Vzhledem k tomu nelze uznati důvodnou námitku stížnosti, která shledává podstatné znaky pojmu orgánů republiky v tom, že musí to býti právnické osoby, nadané státní mocí vrchnostenskou (impériem). Pro takovéto pojmové znaky orgánů republiky není možno v jaz. zák. nalézti žádné opory. Vždyť úřady ve smyslu § 1 a 2 jaz. zák. jsou také úřady uvedené v § 90 úst. listiny, t. j. úřady bez jakékoli výsostné právomoci, jak nss vyslovil již v nál. Boh. A. 6783/27, takže tím méně lze požadavek impéria klásti při orgánech republiky.
Instituce notářů upravena jest v historických zemích notářským řádem z 25. července 1871 č. 75 ř. z., který v čl. 2. úvoz. zák. zachovává výslovně v platnosti předpisy o použití notářů jako soudních komisařů, obsažené v 13. hlavě notář. řádu z 21. května 1855 č. 94 ř. z., případně ze 7. února 1858 č. 23 ř. z., jakož i nařízení ze 7. května 1860 č. 120 ř. z., vydané na základě nejvyššího zmocnění ze 4. května 1860. Podle těchto zákonů jsou notáři ustanovováni státem a jmenováni min. sprav. (§§ 1 a 10 zák. č. 75/71) na určité systemisované úřední místo. Počet notářských míst a úřední sídla notářů ustanovuje rovněž min., který rozhoduje také o rozmnožení, příp. zmenšení jich (§ 9 cit. zák.). Každý notář vzat jest před nastoupením úřadu do přísahy a musí míti pečeť se státním znakem (§§ 15 a 13 cit. zák.). Působnost notáře vztahuje se na obvod sborového soudu 1. stolice, pro který jest ustanoven, případně v jehož obvodě jest jeho úřední sídlo (§§ 8 a 31 cit. zák.). K úřední působnosti notáře náleží sepisovati notářské listiny o právních projevech a právních jednáních (notářské akty), poslední pořízení, mající moc soudních testamentů, listinná osvědčení o skutečnostech a prohlášeních (§§ 52 — 90 cit. zák.), dále přijímati listiny a cenné věci do úschovy (§ 104 a násl. cit. zák.), konečně vykonávati soudní příkazy jemu udělené, zejména také projednávati pozůstalosti, čili obstarávati úkony soudního komisaře (§ 183 — 186 not. řádu č. 94/1855). Kromě této v povšechných rysech naznačené vlastní notářské působnosti (sr. § 1 zák. č. 75/71) jest notářům také dovoleno, aby na žádost stran sepisovali podání a soukromé listiny ve věcech nesporných a podávali je u všech úřadů a pokud to platné zákony připouštějí, vystupovali i jako procesní zmocněnci stran v občanských záležitostech (§§ 5 a 40 zák. č. 75/71 a § 42/2 civ. ř. soud.).
Notáři mohou býti také obhájci ve věcech trestních.
Z vylíčeného celkového oboru působnosti notáře vyplývá, že v jeho činnosti dlužno rozeznávati funkce dvojí povahy. Jedna z nich záleží v podstatě ve výkonu povolání přísežného zástupce stran, oprávněného k úkonům, které notářský řád mu dovoluje. V této příčině má notář stejné postavení jako každý jiný autorisovaný zástupce stran, což § 5 notářského řádu v odst. 2 výslovně zdůrazňuje slovy: »Notáři mají stejně jako jiní přísežní zmocněnci opatřovati tato jednání ... (t. j. jednání v odst. 1. téhož paragrafu uvedená) «. V odst. 4. ustanovuje pak, že odměna za úkony ty má býti určena podle zákonných ustanovení o smlouvě námezdní. V této své činnosti vystupuje tedy notář jen jako zástupce stran, jeho poměr k nim jest povahy soukromoprávní, a jeho styk se stranami není proto podroben po stránce jazykové žádnému omezení, neboť jako státní občan může v mezích všeobecných zákonů ve stycích těch volně užívati jakéhokoli jazyka (§ 128 úst. listiny). Pokud pak jde o jeho styk se soudy, úřady a orgány republiky ve vlastním jméně jako osoby soukromé, příslušejí mu tatáž práva jazyková, jaká poskytuje jaz. zákon jinému občanu. Vystupuje-li jako zástupce strany, má stejná práva jazyková jako strana jím zastupovaná (Boh. A 786/21, 787/21, 1877/23, 6783/27).
Druhý obor působnosti notáře spočívá v tom, že vykonává jednak jisté funkce, které mu zákon výslovně přikazuje a které žádná jiná osoba než právě jen notář, případně ani žádný soud či úřad platně vykonati nemůže, jednak že jsou notářům zákonem samým přikázány nebo soudy svěřeny úkony, jež obstarávají místo nich, případně za ně. K funkcím prvního druhu náleží zejména sepisovati notářské akty o smlouvách a právních jednáních v § 1 pod písm. a) až c) zák. z 25. července 1871 č. 76 ř. z., nebo v jiných zákonech uvedených (sr. na př. § 4 zák. ze 6. března 1906 č. 58 ř. z. o společnostech s ruč. obmez.). Jejich platnost podmíněna jest tím, že sepsány byly notářem v určité formě, t. j. ve formě notářského aktu, jehož náležitosti v cit. notářských řádech zevrubně jsou stanoveny. Uznává-li právní řád zmíněné smlouvy a právní jednání za platné jen tehdy, když sepsány byly určitou, k tomu po zákoně povolanou osobou, které funkce tato výlučně byla svěřena tak, že nikým jiným platně opatřena býti nemůže, vyplývá z toho správnost úsudku, že nositel této funkce, státní správou pro ni zřízený a na určité systemisované úřední místo s určitým místním obvodem působnosti trvale ustanovený (notář), včleňuje se takto s určitou místní a věcnou kompetencí do státního ústrojí a stává se tak jeho součástí, a to součástí nezbytnou, poněvadž bez jeho součinnosti právní život ve shora uvedených oborech smluv a právních jednání platně vyvíjeti by se nemohl. Notářským spisům, které vykazují určité předepsané náležitosti, propůjčuje platný not. řád. (§ 3 zák. č. 75/71) vykonatelnost a spisy takové uznávají se výslovně za tituly exekuční (§ 1 č. 17 exek. řádu). Tím staví se na roveň rozhodnutím soudů a úřadů, které v § 1 cit. exek. řádu jsou jako exekuční tituly uvedeny a přiznává se jim stejná vlastnost, totiž stejná exekuční schopnost jako těmto listinám. Okolnost tato nasvědčuje rovněž správnosti úsudku, že platný právní řád uznává notáře za trvalou instituci s takovým oborem působnosti, kterým stává se článkem ve státním organismu (§ 1 osnovy nového notářského řádu označuje notáře výslovně jako »orgány státní správy«).
Vedle tohoto oboru působnosti obstarává notář rovněž jako podstatnou část své úřední činnosti t. zv. soudní komisařství. V té příčině nutno poukázati k tomu, že podle min. nař. ze 7. května 1860 č. 120 ř. z. musí býti (arg. slovo »buďtež«) notářům v místech, kde jest sborový soud první stolce, svěřeny úkony v nesporném řízení, uvedené v § 183 řádu z 21.v května 1855 č. 94 ř. z., podle § 184 téhož zákona jako soudním komisařům. V okresích mimo sídlo sborového soudu první stolice mohou tyto úkony podle uvážení soudu, hledíc k ustanovení § 185 zák. č. 55/94, býti přiděleny notářům jako soudním komisařům. Z ustanovení těchto vyplývá, že notář vykonává v případech soudního komisařství tytéž funkce jako soudy buď přímo podle zák. místo nich, nebo na jejich poukaz za ně. Takto přenáší se naň příslušnost soudů v určitých oborech soudnictví. Jestliže soudnictví jest součástí státního organismu a jestliže přikázané mu obory jest povinen místo soudů nebo za ně vykonávati notář, pak nutno dospěti k úsudku, že notáře v těchto jeho funkcích třeba pokládati za trvalou součást státního organismu čili za orgáni republiky. Jako výkonné orgány soudní v řízení exekučním, určené k provedení exekučních úkonů, uvádí § 17 jur. normy nejen zvláštní výkonné úředníky a soudní zřízence, nýbrž i jiné orgány zákonem k tomu povolané, a § 24 exek. řádu výslovně ustanovuje, že výkon jednotlivých důležitých nebo nesnadných exekučních úkonů může býti svěřen notářům, kteří stávají se takto soudními výkonnými orgány exekučními a obstarávají pak část agendy soudní. I tento obor jejich působnosti, ve kterém notáři jsou povinni dbáti předpisů platných pro soudy (§ 186 zák. č. 94/1855), vykazuje takové znaky, jež opravňují k závěru, že notáři jsou trvalým organickým článkem v souboru institucí, které tvoří státní ústrojí, tedy jeho součástí. V souvislosti s vylíčenou právní povahou instituce notářské, pokud jde o jazykové znalosti notářů, ustanovuje § 6 lit. e) zák. č. 75/71, že k dosažení místa notářského se vyžaduje, aby uchazeč měl pro místo, na které chce býti jmenován, potřebnou znalost zemských jazyků.
Dozor nad úřední činností notářů náleží vedle notářských komor presidentům sborových soudů 1. a 2. stolice (§ 153 zák. č. 75/71) a v příčině disc. řízení proti notářům platí podle § 161 téhož zák. předpisy dané pro disc. řízení proti úředníkům soudcovským.
Jesliže podle předcházejících vývodů notáře lze subsumovati pod pojem orgánů republiky ve smyslu § 1 odst. 2 jaz. zák. a jaz. nař., provádějíc zevrubněji podle § 8 odst. 1 jaz. zák. tento zákon, v čl. 2 odst. 3 prohlašuje, že orgány republiky po rozumu jaz. zák. jsou notáři, vyplývá z toho závěr, že toto ustanovení jaz. nař. jest ve shodě se zákonem. Žal. úřad právem tedy nař. rozhodnutí o ně opřel.
Jde již jen o to, zda v konkrétním případě vystupoval st-l jako notář ve funkci orgánu republiky. V daném případě předložil st-l okr. soudu v D. seznam soukromých testamentů, převzatých do úschovy podle § 104 zák. č. 75/1871 a v předkládací zprávě uvedl, že seznam ten předkládá podle vl. nař. z 9. dubna 1926 č. 50 Sb. Z toho usoudil žal. J0
úřad, že vzhledem k tomu a k § 1 tohoto nař., které vztahuje se jen na notáře jako takové, nikoli na případy, kde notáři nevystupují ve funkci notářské, šlo pouze o poslední pořízení, převzatá st-lem jako notářem podle předpisů not. řádu, nikoli o poslední pořízení, při nichž jest notář jakkoli zúčastněn jako soukromá osoba, jako soukromý důvěrník stran. Proti tomuto právnímu názoru stížnost námitek nevznáší a nepopírá zejména, že st-l řečený seznam testamentů předložil ve své funkci jako notář. Předložení seznamu toho byl úkon, náležející k jeho úřední činnosti notářské ve smyslu not. řádu (§ 104) čili byl součástí jeho úřadování jako orgánu republiky podle § 1 odst. 2 č. 1 jaz. zák., které podle tohoto zákonného ustanovení děje se jazykem státním.
Bylo-li tedy nař. rozhodnutím st-li uloženo, aby onen seznam v tomto jazyce sepsal, nelze v tom shledá ti nezákonnost a slušelo se proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 7816. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 463-468.