č. 7977.

Vojenské věci. — Policejní právo trestní: * Promlčení přestupku) opominutí předepsaného hlášení k odvodu podle § 32 bodu 1 bran. zák. č. 193/20 počíná marným uplynutím lhůty, pro toto hlášení stanovené.
(Nález ze dne 27. května 1929 č. 6702/28.)
Věc: Otto F. v P. proti zemské správě politické v Praze o přestupek branného zákona.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem magistrátu hl. m. Prahy z 15. února 1927 byl st-1 uznán vinným přestupkem § 32 bodu 1 branného zák., jehož se dopustil tím, že se nehlásil v měsíci říjnu 1925 k odvodu na rok 1926, a byl odsouzen k pokutě 20 Kč, pro případ) nedobytnosti k 12 hodin, vězení. Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání podanému proti uvedenému trestnímu nálezu, vysloviv, že skutková povaha přestupku přičítaného st-li za vinu jest prokázána konaným šetřením a vlastním doznáním st-le z 23. června 1926. K námitce o promlčení přestupku podotkl žal. úřad, že protokolárním výslechem st-le z 23. června 1926 bylo trestní řízení včas zahájeno, ježto do té doby trvala ohlašovací povinnost st-le podle § 135 odst. 3 branných předpisů a nemohlo tudíž promlčení vůbec počíti a že až do vydání trest. nálezu nebylo zahájené trestní řízení pravoplatně zastaveno, takže námitka o promlčení jest bezdůvodná.
Stížnost podaná na toto rozhodnutí dovozuje, že ustanovení § 135 bodu 3 branných předpisů, podle něhož promlčení přestupku opominutí předepsaného hlášení nemůže nastati, pokud povinnost hlášení trvá, resp. pokud se přestupek opominutí hlášení opakuje, odporuje § 54 bran. zák., podle něhož promlčení počíná dnem spáchaného činu. Branný zákon zmocnil sice vládu, aby brannými předpisy stanovila blíže, kdy osoby odvodem povinné jsou povinny se hlásiti (§32 1. věta), nedal však vládě možnost, aby měnila ustanovení o promlčení trestnosti trestních činů. Při přestupcích spáchaných opominutím sluší pokládati za počátečný den promlčení lhůty den, který následuje po lhůtě, stanovené pro činnost, jejíž opominutí jest trestné. Dnem tím může býti jen 1. listopad roku, v němž byl branec povinen se hlásiti k soupisu, kterýmžto dnem také nastala trestnost jeho pro opominutí hlášení. Když tedy st-1 opomipul se hlásiti k odvodnímu soupisu v roce 1925 jako příslušník 2 odv. třídy, nastalo promlčení tohoto přestupku podle názoru stížnosti již dnem 30. dubna 1926.
Nss uvážil o této stížnosti toto:
Podle § 32 bodu 1 bran. zák. č. 193/20 jsou povinny hlásiti se podle zvláštních; ustanovení k soupisu odvodnímu osoby odvodem povinné v roce předcházejícím odvodu. Těmito zvláštními ustanoveními jsou branné předpisy, vydané vl. nař. č. 269/21, jež ustanovují v § 15 bodu 1, že každý odvodem povinný, jenž přísluší k některé z odv. tříd povolaných k nejbližšímu odvodu, musí se v měsíci říjnu předcházejícího roku přihlásiti ústně nebo písemně u obecního úřadu místa trvalého bydliště k odvodnímu soupisu. Osoby, které se podle těchto ustanovení hlásiti opominou a toto opominutí dostatečně neospravedlní, budou podle § 40 bran. zák. potrestány pro přestupek.
Podle toho záleží skutková podstata přestupku § 32 bodu 1 bran. zák. č. 193/20 v tom, že osoba povinná odvodem se nepřihlásí k odv. soupisu v měsíci říjnu roku předcházejícího nejbližšímu odvodu. Uplyne-li poslední den této lhůty, aniž přihláška k odv. soupisu byla učiněna, jest přestupek spáchán. Ježto podle § 54 bran. zák. promlčení naznačeného přestupku počíná okamžikem spáchání činu a promlčecí doba jest 6 měsíců, promlčuje se naznačený přestupek uplynutím dne 30. dubna roku následujícího po spáchání činu.
Z toho plyne pro konkrétní spor, že čin přičítaný st-li za vinu byl spáchán dne 31. října 1925 a že promlčení tohoto přestupku nastalo dnem 30. dubna 1926, neboť ve lhůtě promlčecí nebyl proti st-li jako obviněnému předsevzat žádný akt kompetentního úřadu.
Neprávem dovozuje žal. úřad z § 135 bodu 3 branných předpisů č. 269/21, podle něhož promlčení přestupku opominutí předepsaného hlášení nemůže nastati, pokud povinnost hlášení trvá, resp. pokud se přestupek opominutí hlášení opakuje, že protokolárním výslechem st-le z 23. června 1926 bylo trestní řízení zahájeno včas, ježto do té doby trvala st-lova povinnost ohlašovací; neboť cit. ustanovení branných předpisů na konkrétní případ použiti nelze. Ze znění tohoto ustanovení je zřejmo, že má na mysli jen promlčení přestupku opominutí povinného hlášení, který jest deliktem trvacím. Deliktem trvacím je takový delikt, při němž se skutková povaha delikt ten tvořící po dobu trvání jeho stále vtěluje, t. j. stav, který deliktem takovým byl způsoben, musí obsahovati v sobě stále se opakující a obnovující podstatné znaky deliktu samého. Tomu však tak není při přestupku § 32 bodu 1 bran. zák., který žádného déle trvajícího protiprávního stavu nezakládá, nýbrž jest dokonán již tím, že přihláška k soupisu nebyla učiněna v předepsané lhůtě. Ve stavu, který tímto opominutím nastal, nijak se neopakují a neobnovují podstatné znaky přestupku § 32 bodu 1 bran. zák. a nemůže proto býti řeči o tom, že tento přestupek má povahu deliktu trvacího. Nelze proto posuzovati promlčení tohoto přestupku podle § 135 bodu 3 bran. předpisů, nýbrž jedině podle § 54 bran. zák., podle něhož — jak bylo shora uvedeno — počíná marným uplynutím lhůty pro předepsané hlášení stanovené.

Citace:

č. 7977. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 818-819.