Č. 7814.

Jazykové právo. — Justiční správa: Stálí přísežní tlumočníci nejsou orgány republiky ve smyslu § 2 jaz. zák. Opačný předpis čl. 2 odst. 3 vlád. nař. č. 17/26 není kryt zákonem.
(Nález ze dne 18. března 1929 č. 3 890/28.)
Věc: Dr. Oto F. v K. V. proti ministerstvu spravedlnosti (min. rada Dr. Jar. Voska) o výmaz ze seznamu soudních tlumočníků. Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: St-l, který byl dekretem presidia vrch. zem. soudu v Praze z 28. května 1920 ustanoven soudním tlumočníkem jazyka francouzského a anglického pro překlady do němčiny a naopak, byl výnosem téhož presidia z 25. července 1926 vyzván, aby se podrobil zkoušce ze státního jazyka. Když to odepřel, dovolávaje se toho, že není orgánem republiky ve smyslu jaz. zákona, vyslovil týž úřad rozhodnutím z 23. srpna 1926, opíraje se o ustanovení čl. 2 odst. 3 jaz. nař., že st-l orgánem republiky je a nařídil na základě čl. 67 odst. 2 cit. nař. jeho výmaz ze seznamu soudních tlumočníků. Toto rozhodnutí potvrdilo min. sprav. z důvodů v něm uvedených.
Stížnost namítá, že nař. rozhodnutí je nezákonné proto, poněvadž ustanovení jaz. nařízení, na jejichž základě rozhodnutí bylo vydáno, jsou v rozporu s jaz. zákonem a proto neplatná. Po názoru stížnosti lze »orgánem republiky« ve smyslu § 1 jaz. zák. rozuměti pouze instituce státem zřízené a vydržované a vrchnostenskou mocí nadané. Soudně ustanovený tlumočník jest však pouze znalcem pro překlady do cizí řeči nebo z ní, a jeho povolání je výdělečné. Proto jaz. nař. v čl. 2 tlumočníky neprávem prohlásilo za orgány republiky. Neplatnost ustanovení čl. 67, na jehož základě byl st-l své funkce zbaven, dovozuje stížnost tvrzením, že zmocnění dané moci výkonné v § 8 odst. 4 jaz. zák., podle něhož nařízení k provedení zákona má obsahovati také předpisy potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné jeho provádění, nesahá tak daleko, aby na jeho základě mohly být nařizovací cestou stanoveny trestní normy.
Ježto odvodní spis, podaný žal. úřadem, namítá, že stížnost je nepřípustná, musel se nss vypořádati nejprve s touto otázkou. Odvodní spis tvrdí, že nikdo nemá nároku, aby byl. ustanoven soudním tlumočníkem, ani aby byl v seznamu tlumočníků ponechán, vyjde-li na jevo, že podmínky pro to stanovené nejsou splněny; poněvadž pak u st-le podmínky jaz. nař. pro tlumočníky předepsané splněny nejsou, a on svým ustanovením za tlumočníka žádných subj. práv nenabyl, nebylo nař. rozhodnutím zasaženo do takovýchto jeho práv a stížnost je podle § 2 o ss nepřípustná.
Tomuto mínění nelze přisvědčiti. Podle dvor. dekretu z 22. prosince 1835 č. 109 sb. zák. soudních ustanoveni jsou stálí přísežní tlumočníci za tím účelem, aby strany mohly dostáti povinnosti tamtéž uložené, že totiž mají předkládati listiny, které nejsou sepsány v řeči soudu nebo v některé zemské řeči a kterých u soudů má být použito, s ověřenými překlady do některé z těchto řečí; překlady takovými tlumočníky zhotovené pokládají se u úřadů — s výhradou připuštění protidůkazu znalci — za správné. Překlady obstarávají tlumočnici stranám za úplatu (srov. též §§ 290 a 292 cís. pat. z 9. srpna 1854 ř. z. č. 208). Podle § 123 min. nař. z 5. května 1897 č. 112 ř. z. (jednací řád pro soudy 1. a 2. stolice) přibírají se také tito tlumočníci k soudnímu jednání, jehož se účastní osoby neznalé jazyka, v němž se věc projednává, a to rovněž za úplatu (odst. 4 cit. §), leč že by byli ustanoveni za plat (odst. 5 cit. §). Z toho je vidět, že stálí přísežní tlumočníci svým ustanovením nabývají oprávnění stranám za plat obstarávati jisté úkony. Odnětím tlumočník pozbude tohoto oprávnění, tvořícího proň zdroj příjmů. Leží na bíledni, že takové opatření se svými škodlivými účinky je újmou na subj. právu postiženého a že tudíž opačné tvrzení žal. úřadu je mylné. Otázka, jsou-li u st-le dány za účinnosti jaz. nařízení předpoklady pro to, aby mohl i nadále podržeti a vykonávati funkci tlumočníka, je předmětem merita sporu na nss vzneseného.
Bylo tedy nss-u vejiti na zkoumání námitek stížností uplatňovaných a zabývati se především otázkou, poskytuje-li jaz. zákon, k jehož zevrubnějšímu provedení bylo vydáno jaz. nařízení, potřebný zákonný podklad pro ustanovení čl. 2 odst. 3 jaz. nařízení, pokud jím byli tlumočníci prohlášeni za orgány republiky po rozumu jaz. zákona. Při tom mohl nss s ohledem na to, že v daném případě jde o stálého přísežného tlumočníka, ponechati stranou otázku, vztahuje-li se cit. ustanovení čl. 2 odst. 3 týkající se tlumočníků vůbec, tedy bez jakéhokoli omezení, také na ony tlumočníky, kteří podle cit. dvor. dekretu, § 283 cis. pat. č. 208/1854 ř. z. i § 123 nař. 112/1897 ř. z. bývají jen od případu k případu soudem povoláni a zvlášť do přísahy bráni.
Jazykový zákon stanoví v § 1, že jazyk čsl. je státním oficielním jazykem republiky, v němž se zásadně děje úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky, a v § 2, kdy a kterak soudy, úřady a orgány republiky výjimečně úřadují i v jazyku jiném. Pojem »orgán republiky« nedefinuje ani zákon, ani jaz. nařízení; toto v čl. 2. odst. 3. jen exemplifikativně (slovo »zejména«) uvádí, že jimi jsou i tlumočníci; další ustanovení obsažená v čl. 60. a násl. platí o nich jen jako důsledek, připínající se k předpisu čl. 2. odst. 3. 1
Na základě uvedených positivních a negativních momentů ze zákona se podávajících dojde se k závěru, že výrazem »orgány republiky« rozumí jaz. zákon trvalé státní instituce jako takové, jež jsou rozdílné od soudů, úřadů, ústavů a podniků republiky a které jsou stejně jako soudy a úřady vybaveny určitou místní a věcnou kompetencí. Jednotlivec — fysická osoba — je »orgánem republiky« jen tehdy, soustředí-li se v jeho osobě veškeré výkony funkce, svěřené orgánu (jako instituci) v okrsku mu přikázaném.
Naproti tomu nelze — jak se domnívá stížnost — charakterisovati pojem »orgánu republiky« požadavkem, aby byl nadán státní mocí vrchnostenskou. Stížnost dospívá k tomuto závěru úsudkem, že o úřadování, které zákon i u orgánů republiky předpokládá, lze mluviti jen při institucích státní vrchnostenskou mocí nadaných. Že tento názor není správný, ukazuje § 1 jaz. zákona, jenž praví, že v jazyku čsl. děje se úřadování nejen soudů, úřadů a orgánů, nýbrž i ústavů a podniků republiky, tedy i takových institucí, které nevykonávají vrchnostenskou moc státní; mimo to tento požadavek nepřihléhá ani na všecky úřady, jak plyne z § 90 úst. listiny, podle něhož náleží do oboru moci nařizovací zřizovati a organisovati státní úřady obstarávající jen správu hospodářskou bez jakékoli výsostné pravomoci.
Posuzuje-li se s právního hlediska prve vytčeného otázka, spadají-li tlumočníci (stálí přísežní tlumočníci) pod pojem »orgánů republiky ve smyslu zákona«, padne hned do očí, že tlumočníkům se naprosto nedostává jakékoli kompetence k jednání za stát. Podle předpisů prve uvedených je podstatným jejich účelem, aby za plat sloužili potřebám stran, u soudů a úřadů jednajících; pro ně opatřují překlady listin z cizího jazyka do onoho, v němž je strany mají předložiti, a pro ně jsou činni, když jsou přibrání k jednání, umožňujíce jim svou intervencí, aby došli slyšení. A i když tam, kde nejde o záležitosti stran, opatřují potřebné překlady pro soudy neb úřady — ať již z cizího jazyka nebo do něho — (§ 291 cís. pat. č. 208/1854 ř. z.) a takto slouží výhradně potřebě státní správy, nejde o úkony, které by spočívaly na nějaké tlumočníkům přikázané kompetenci. Předpokládáť kompetence možnost, aby činitel jí nadaný na venek samostatně jednal a vystupoval, a tohoto znaku postrádá pouhé obstarávání překladů pro soudy a úřady od těchto požadované a tlumočníkem prestované na základě jeho odborné znalosti. Že pak okolnost, že stálí přízežní tlumočníci jsou soudní správou ustanovováni (jmenováni), nemá významu pro posouzení sporné otázky, podává se z toho, že forma, kterou se tlumočníci povolávají k vykonávání své činnosti, nemá vlivu na povahu této činnosti samé. A stejně pro otázku kompetence nic neplyne ze skutečnosti, že pro soudy a úřady překlady přísežných tlumočníků platí za správné, a to tím méně, když je protidůkaz znalci připuštěn.
Z těchto úvah jde, že čl. 2 odst. 3 jaz. nař., prohlašující tlumočníky za »orgány republiky po rozumu jaz. zák.«, dává pojmu tomuto význam, pro který tento zákon neposkytuje opory, že tím překračuje meze, které nařízení pro zevrubnější provedení jaz. zákona jsou vytčeny v jeho § 8 odst. 1 a v § 55 úst. listiny, a že je neplatný.
Nejsou-li pak tlumočníky »orgány republiky« po rozumu jaz. zákona, pak nelze na ně použiti ustanovení čl. 60 a násl. cit. nař., nelze od nich požadovati, aby se podrobili zkoušce ze státního jazyka a nelze je zbaviti podle čl. 67 odst. 2 druhé věty jejich funkce;, resp. oprávnění, odepřou-li zkoušku tu vykonati. Nař. rozhodnutí, které tak učinilo, je proto nezákonné, a bylo je z uvedených důvodů zrušiti. Aby se nss ještě zabýval námitkou stížnosti, že ustanovení čl. 67 jaz. nař. je samo o sobě neplatné, nebylo třeba, když použití tohoto předpisu na st-le je vyloučeno tím, že nepatří jako tlumočník k »orgánům«, o nichž tento předpis jedná.

Následuje argumentace stejná jako v nál. Boh. A. 7813/29 na str. 297 a sl.

Citace:

č. 7814. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 458-461.