č. 7994.

Pojištění nemocenské. — Církevní věci: 1 Podléhá evangelický farář nemocenskému pojištění podle zák. č. 33/1888 ve znění zák. č. 268/19 a 689/20? — 2 Evangelická farní obec není »obcí« ve smyslu § 3 cit. zák.
(Nález ze dne 4. června 1929 č. 24.172/27.)
Věc: Německá evangelická farní obec v Ž. proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění faráře.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okr. nemoc. pokladna v Ž. oznámila podáním z 10. prosince 1924 osp-é tamtéž, že něm. evang. farní obec v Ž. po léta má ve svých službách faráře Viléma Z., podléhajícího nemoc, pojistné povinnosti, aniž jej dosud k pokladně přihlásila. Na vyzvání osp-é vyjádřila se zmíněná farní obec přípisem z 19. srpna 1925 v ten rozum, že neuznává pojistné povinnosti svého faráře, poněvadž podle § 3 nemoc. zák. zaměstnanci obcí, ustanovení s pevným platem, jsou z obligatorního nemoc, pojištění vyňati.
Min. soc. péče vyslovilo nař. rozhodnutím v pořadu instančním, že farář něm. evang. farní obce v Ž. Vilém Z. podléhá povinnému nemocenskému pojištění podle § 1 zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z. ve znění novely z 15. května 1919 č. 268 Sb. a odůvodnilo rozhodnutí své takto: »Podle § 3 nemoc. zák. nevztahuje se pojistná povinnost, stanovená v § 1 nemoc. zák., ke zřízencům, kteří jsou ustanoveni se stálým služným ve službě státu, země, župy, okresu, municipálního města, obce
44* neb veř. fondu, pokud zřízenci ti mají v případě onemocnění proti svému zaměstnavateli nárok na služné aspoň po dobu jednoho roku. O pojistné nemoc, povinnosti jmenovaného faráře bude možno rozhodnouti, jakmile bude stanoveno, zda je ve službách některé z místních korporací v § 3 nemoc. zák. jmenovaných či ve službách veř. fondu, ježto ostatní náležitosti tohoto paragrafu jsou splněny.. Jmenovaný jest zřízencem evang. farní obce v Ž. Podle min. nař. z 15. prosince 1891 č. 4 ř. z. ex 1892 jakož i podle vyhlášky min. škol. z 20. prosince 1922 č. 79 Sb. z r. 1923, jímž publikována základní ustanovení Něm. evang. církve, státem nově uznané, a podle vyhlášky téhož min. ze 7. srpna 1924 č. 209 Sb. o novém církevním zřízení Něm. evang. církve, jejímž duchovním jmenovaný Vilém Z. jest, dlužno evang. farní obcí, tvořící základ pro úpravu vnějších právních poměrů Něm. evang. církve, dříve církve evangelické, rozuměti souhrn všech příslušníků evang. náboženství, kteří v určitém obvodě mají své bydliště. Vzhledem k slovnému znění a uspořádání § 3 nemoc. zák. nelze považovati evang. farní obec podle toho, co bylo výše řečeno, za obec v § 3 míněnou, ježto, zařadil-li zákonodárce slovo »obec« ihned za slova stát, země atd., jimiž lze rozuměti teritoriální korporace politické povahy, nelze tímto slovem rozuměti jinou obec, než obec vytčenou v dosavadních obecních zřízeních. Veř. fondem pak ve smyslu platného právního řádu rozumí se samostatný souhrn jmění, věnovaného určitému účelu. Tvoří tedy toto jmění samostatný subjekt bez ohledu na osoby, jež je zastupují. Ježto pak jmění náboženské obce jest pouze prostředkem k dosažení účelu, jejž obec sleduje vzhledem k svému církevnímu zřízení, není samostatným právním subjektem, jak toho vyžaduje povaha fondu. Není-li však evang. farní obec fondem vůbec, netřeba se zabývati ani otázkou, byla-li by veř. fondem ve smyslu § 3 nemoc. zák. Farář Vilém Z. není pak ve službách obce ani fondu, tím méně fondu veřejného, v § 3 nemoc. zák. uvedených, nýbrž ve službách zmíněného již souhrnu osob, jest ustanoven jeho zákonitými zástupci a koná službu pro něj. Není tu tedy předpokladu pro zproštění povinnosti pojistné podle cit. § 3 nemoc. zák. a bylo-li proto rozhodnuto, že jmenovaný nemoc. pojištění ve smyslu § 1 nemoc. zák. podléhá, jest rozhodnutí to ve shodě se zákonem.«
O stížnosti, vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost, uvážil nss toto:
Stížnost uplatňuje především, že farář stěžující si farní obce jest duchovním představeným farní obce a ve smyslu státních zákonů příslušným duchovním správcem pro všecky příslušníky svého obvodu (§ 81 vyhlášky min. škol. ze 7. srpna 1924 č. 209 Sb.), iest v úřad svůj povoláván — volen — nikoli ustanovován (§115 tamtéž) a může býti sesazen jen pravoplatným církevním rozsudkem trestním, (§ 119 tamtéž), není proto v poměru pracovním, služebním nebo učňovském ve smyslu § 1 zák. o nemoc. pojištění dělníků č. 268/19. Není tu však dle náhledu stížnosti splněn ani předpoklad § 4 cit. zák., poněvadž evang. farní obec nelze považovati za podnik nebo hospodářství čili za zařízení výdělečné. Námitky tohoto obsahu nebyly ve správním řízení vůbec uplatňovány. Stěžující si strana během řízení správního ve smyslu shora cit. vyjádření neodporovala stanovisku pokladny, že farář Z. je ke stěžující si obci ve služ. poměru podle § 1 nemoc. zák., nýbrž reklamovala pro něho jedině osvobození od pojistné povinnosti přiznané § 3 nemoc. zák. zaměstnancům obcí, nebránila se také nijak proti zjištění úřadu I. stolice, že farář evang. farní obce jest zaměstnancem veřejnoprávní právnické osoby. Cit. námitkami staví tedy stížnost nárok stěžující si strany na zcela nový skutkový i právní základ, jímž se žal. úřad vzhledem ke stanovisku, jež stěžující si strana v řízení zaujala, nezabýval a ani zabývati nemusil. Nemůže proto vzhledem k předpisu § 5 zák. o ss nss k námitkám těm přihlédnouti.
Pokud pak stížnost námitku nezákonnosti nař. rozhodnutí opírá o právní názor, že něm. evang. obec v Ž. jest obcí ve smyslu § 3 nemoc. zák., jest stížnost bezdůvodná.
Dovolaný § 3 nemoc. zák. ve znění novely z 22. prosince 1920 č. 689 Sb. zní: »689/1920 sb.«
Kdežto žal. úřad jest názoru, že slovem »obec« § 3 rozuměti lze jen obec vytčenou v dosavadních obecních zřízeních a tedy nikoli evang. farní obec jakožto souhrn všech příslušníků evang. náboženství v určitém obvodě, snaží se stížnost dovoditi, že zákon klade hlavní důraz na pojem »veřejnoprávní korporace«, jejichž zřízence, ustanovené s pevným platem, třídí od zaměstnanců ostatních. Pojem »obec« třeba dle názoru stížnosti vykládati ve smyslu širším než činí úřad a shrnouti pod pojem ten i jiné obce nežli obce territoriální povahy politické, zejména tedy i obce školní, silniční, církevní. Stížnosti nelze přisvědčiti.
Podle interpretačního pravidla daného § 6 o. z. o. přichází při výkladu normy především v úvahu vlastní význam slov v jejich spojitosti, a teprve, když touto cestou nelze dosíci žádoucího výsledku, jest přistoupiti k výkladu logickému po případě sáhnouti k analogii.
Zákon nevolil v § 3 výrazu hromadného »veřejnoprávní korporace«, nýbrž vypočetl taxativně ony zaměstnavatele veřejnoprávní povahy, jejichž zaměstnance mínil od nuceného nemoc, pojištění osvoboditi. Již proto nelze tuto zákonnou exempci vztáhnouti na zřízence jiných korporací než právě těch, jež zákon jmenovitě stanovil. Že pak zákon výrazem »obec« mínil jen territoriální korporaci politické povahy, t. j. obec, vytčenou v obecních zřízeních, jak žal. úřad usoudil, plyne nejen z běžného významu výrazu »obec«, kterýžto výraz, je-li použit bez přídavku, znamená v běžné mluvě vždy obec dle ob. zřízení, nýbrž i ze spojitosti slov, ježto slovo obec jest v § 3 zařáděno mezi veřejnoprávní korporace vesměs politického rázu. Je-li tomu tak, pak vyslovilo nař. rozhodnutí ve shodě se zákonem, že stěžující si farní obec nelze uznati za obec ve smyslu cit. § 3.
Na tom nemůže měniti nic, i kdyby min. soc. péče — jak stížnost tvrdí — bylo samo dříve zastávalo názor, že všichni zřízenci všech správních korporací, jež obstarávají úkony veř. správy, spadají pod předpis § 3, i když zde výslovně nejsou uvedeni, poněvadž praxe zákonu odporující by nemohla založiti nárok na to, aby kogentní předpisy zákona nebyly prováděny. Pokud stížnost míní, že její výklad § 3 dochází potvrzení zákonem č. 221/25, jenž v § 1 odst. 2 pojištění duchovních vyhrožuje zvláštnímu vl. nař., což by prý nemělo smyslu, kdyby duchovní již ze zák. byli pojištěni, stačí poznamenati, že cit. ustanovení mohlo by snad míti význam pro výklad zákona právě platného, t. j. zák. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří z 9. října 1924 č. 221 Sb., nikoli však pro výklad dřívějšího nemoc, zák., právě citovaným zákonem zrušeného, podle něhož tento spor byl řešen.

Citace:

č. 7994. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 849-852.