č. 7972.

Zaměstnanci veřejní: 1 * Při komisionelních úkonech přísluší »příjezdné« ke každé stanici dráhy bez ohledu na to, jak jest stanice ta dopravně-technicky vypravena (tedy i k zastávkám). — 2 Příjezdné přísluší za okolností i k zastávce pouliční dráhy.
(Nález ze dne 24. května 1929 č. 3588.)
Věc: Václav H. a Dr. Josef C. v B. proti ministerstvu spravedlnosti (odb. r. Kar. Geissler) o příjezdné k stanovišti elektrických drah.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Proti likvidačnímu nálezu presidia vrch. zem. soudu v Brně ze 7. ledna 1926, jímž st-lům nebyl při určitých komisích přiznán nárok na příjezdné ke stanovištím pouliční dráhy, B.-B., slez. zem. drah a místní elektr. dráhy M.-K. mimo stanici E-ova jáma, podali tito rozklad resp. stížnost k min. sprav. Nař. rozhodnutím zamítlo min. sprav, tuto stížnost s poukazem na výnos z 12. března 1923 a bod 5 výn. z 22. června 1920.
O stížnosti uvážil nss toto:
Žal. úřad zamítl nárok na přiznání tak zvaného příjezdného, st-li všeobecně uplatněný, a to jedině z důvodu, že jednak ke stanovištím pouličních drah příjezdné vůbec nepřísluší, jednak že ostatní elektr. dráhy, o které zde jde, nemají nádraží, nýbrž pouze zastávky, vyjma stanici »E-ovu jámu«, a příjezdné lze přiznati jen k nádražím. Toto své rozhodnutí zbudoval žal. úřad na usnesení min. rady o prozatímní úpravě cest. požitků stát. zaměstnanců ze 4. června 1920, jež bylo podle výn. min. fin. z 15. června 1920 uveřejněno ve Věstníku min. sprav. z r. 1923 na str. 89 a násl., a na výkladu k tomuto usnesení, který jest obsažen ve výnosu min. sprav, z 12. března 1923, zaslaném mimo jiné také presidiu vrch. zem. soudu v Brně jako pokyn pro praktické použiti ustanovení bodu 6 (a 9) 2 oddílu zmíněného usnesení min. rady o příjezdném (odjezdném).
Pokud jde o Zem. dráhy slez. a o místní elektr. dráhu M.-K., stran nichž žal. úřad odepřel nárok na příjezdné z toho důvodu, že — mimo »E-ovu jámu« — nemají nádraží, resp. stanice, nýbrž jen zastávky, byl nss veden těmito úvahami:
Usnesením min. rady ze 4. června 1920 provedena byla prozatímně úprava cest. požitků stát. zaměstnanců. V odst. 2 bodu 1. bylo vysloveno, že vzdálenost, na níž vycházejíc z úředního místa náhrada cest. výloh nepřísluší, se stanoví jednotně 2 km. Pod č. 2 pak bylo stanoveno mezi jiným, že dosavadní předpisy a používání hromadných dopravních prostředků zůstávají nezměněny, a že o náhradě dopravného (za osobu i zavazadla) platí dosavadní předpisy (s výjimkou, která v daném případě nepadá na váhu). Pod bodem 6. pak bylo odškodné za jízdu k nádraží (přístavišti) nebo od nádraží (přístaviště) při služ. cestách drahou (lodí) stanoveno paušálně určitými obnosy podle tříd místního přídavku, a dále bylo stanoveno, že je-li stanice (přístaviště) od úředního místa nebo od místa komise vzdálena přes 2 km, přísluší místo příjezdného kilometrové (2 Kč za 1 km), pokud činí více než ono. Jinak poukáže se příjezdné.
Z tohoto usnesení plyne tedy, že dosavadní předpisy o náhradě dopravného za použití hromadných dopravních prostředků zůstávají v platnosti, a že odst. 2 č. 6 stanoví jenom paušální výši odškodného za jízdu k nádraží (přístavišti) při služ. cestách drahou (lodí), aniž by materielní předpoklady nároku na toto odškodné byly nově upravovány a aniž by bylo rozlišováno, o jakou dráhu se jedná. Dlužno tedy přihlédnouti i k dosavadním platným předpisům.
Podle výn. min. fin. z 10. března 1849 č. 158 ř. z. přísluší při služ. cestách, které zcela nebo z části se mohou vykonati po železnici, za trať na železnici ujetou na jízdném místo poštovného náhrada výloh za použití železnice dle tarifů dotyčné vozové třídy, vedle výloh za dopravu ke stanici (»für den Transport zum Stationsplatze und zurück«) a vedle náhrady za dopravu zavazadla a event. vlastního vozu. — Výnosem min. fin. z 8. března 1851 č. 62 ř. z. bylo s poukazem na výnosy z 10. března 1849 č. 158 ř. z. a z 26. prosince 1849 č. 7 ř. z. ex 1850 stanoveno, že při použití parolodi za trať parolodí projetou přísluší na jízdném místo poštovného jen náhrada výloh způsobených použitím parníku dle tarifu příslušné třídy vedle výloh za dopravu ke stanici a zpět a vedle náhrady za dopravu zavazadla a event. vlastního vozu. — Nař. min. vnitra, sprav. a fin. ze 3. července 1854 č. 169 ř. z. bylo v § 6 stanoveno jen tolik, že pokud úředníci při služ. cestách jsou povinni použiti železnice nebo parolodi, mají místo mílového a event. místo poštovného počítati poplatky připadající na použití železnice nebo parolodi. — Konečně nařízení min. fin. v dohodě se všemi min.-y ze 16. června 1887 č. 80 ř. z. bylo s poukazem na min. nař. z 10. března 1849 č. 158 ř. z., ze 3. července 1854 č. 169 ř. z. a z 23. dubna 1874 č. 47 ř. z. stanoveno, že ve všech případech, ve kterých státní úředníci atd. při komis, cestách mohou na celé trati nebo i na její části použiti parní tramvaje nebo elektr. dráhy, smějí na jízdném účtovati jen skutečně vzešlé výlohy za použití těchto dopravních prostředků dle tarifů pro příslušnou vozovou třídu. Nař. č. 80/1887 ř. z. poukazuje na min. nař. z 10. března 1849 č. 158 ř. z., z čehož je zřejmo, že doplňuje jenom tento dřívější předpis, resp. že se stává součástí úpravy v nař. z 10. března 1849 č. 158 ř. z. normované. Pak ovšem dlužno předpis tohoto nař. z r. 1849, podle něhož úředníkům na služ. cestách, pokud použijí železnice, přísluší jak náhrada jízdného po železnici, tak i náhrada výloh za dopravu ke stanici, vztahovati i na elektr. dráhy. Při tom ovšem platí i nadále zásada, že úředník není povinen konati služ. cesty pěšky, přesahuje-li vzdálenost místa úředního jednání od místa úřadu určitou vzdálenost (podle § 2 min. nař. č. 97/1876 — 3-8 km, podle usnesení min. rady ze 4. června 1920 — 2 km) a že úředník jest za okolností i povinen použiti elektr. dráhy, jestliže použití tohoto dopravního prostředku jest pro státní pokladnu méně nákladným.
Sluší-li tedy podle toho, co řečeno, ustanovení o náhradě výloh za dopravu ke stanici vztahovati i na dráhy elektrické, pak zbývá spornou jen otázka, zda náhrada taková přísluší jen za dopravu k nádražím či i za dopravu k zastávkám. Žal. úřad vychází z právního názoru, že náhrada taková přísluší jen za jízdu k nádražím, nikoli však i za jízdu k zastávkám. Nss však se s tímto právním názorem nemohl stotožniti. Min. nař. z 10. března 1849 č. 158 ř. z., které je podle toho, co svrchu řečeno, pro posouzení této otázky směrodatným, mluví o náhradě za dopravu ke stanici (»für den Transport zum Stationsplatze«). Míní se tím nade vši pochybnost ono místo, od kterého státní úředník — konaje služ. cestu — má možnost tuto cestu vykonati drahou, t. j. ono místo, kde do vlaku může vstoupiti, bez ohledu na to, zda místo ono je nádražím, či stanicí nebo konečně zastávkou.
Nss nemohl z té okolnosti, že cit. předpis mluví o »Stationsplatz«, usouditi, že předpis ten má na mysli jen »stanice« v užším slova smyslu. »Stationsplatz« značí každé místo, kde dráha zastavuje; nelze také nalézti rozumného důvodu, proč by okolnost, jakým způsobem stanice je vybavena po stránce dopravně-technické, měla míti význam pro otázku, sluší-li k ní přiznati příjezdné čili nic. Ani terminologie zákonodárství o železnicích nemluví pro výklad, jaký dotyčným předpisům dává žal. úřad, ježto na př. min. nař. z 25. ledna 1879 č. 19 ř. z. jednajíc v § 8 o počtu a poloze »stanic« (»Stationen«) používá v kontextu cit. §u i v dalších ustanoveních výrazů »Bahnhófe, Stationen, Haltestellen«, čímž dáno na jevo, že širší pojem »Stationen« zahrnuje jak »Bahnhofe« tak i »Stationen« a »Haltestellen«. 1 cit. již výnos min. fin. z 8. března 1851 č. 62 ř. z. jednaje o náhradě za povoz k přístavištím parolodí používá v originálním textu výrazů »Stationsplatz« (»stanoviště«), čímž mělo stejně jako v min. nař. z 10. března 1849 č. 158 ř. z. býti označeno ono místo, kde dotyčný dopravní prostředek (vlak, loď) zastavuje a kde tedy možno do něho vstoupiti nebo z něho vystoupiti bez ohledu na jeho označení a bez ohledu na význam jeho pro veřejnou dopravu resp. na rozsah jeho agend.
Z uvedeného plyne, že jediný důvod, o který žal. úřad stran jménováných drah své rozhodnutí opřel, nemá opory v zákoně. Pokud jde o příjezdné k stanici měst. elektr. dráhy B.-B., odepírá žal. úřad příjezdné proto, že jde o dráhu pouliční. V tom směru bylo uvážiti:
Shora cit. usnesení min. rady ze 4. června 1920 v bodě 2 2 výslovně zdůrazňuje, že »158/1849 ř. z.«, předpisy ty pak, jak svrchu vyloženo, přiznávají státnímu úředníku ke stanovišti těchto hromadných dopravních prostředků, pokud jich používání státnímu úředníku ukládají, vesměs nárok na »příjezdné«. Mezi takovéto hromadné dopravní prostředky zahrnuje cit. usnesení ve větě další, jež zní: »povinnost používati případně hromadných dopravních prostředků, vztahuje se i na ony z nich, jež nemají oddílů roztříděných dle jakosti (vlaky s vozy jen 3. třídy, pouliční dráhy, poštovní autobusy a pod.)«, také pouliční dráhy. V daném případě jest nesporno, že st-lé při své služ. cestě použili takovéhoto hromadného dopravního prostředku, pouliční dráhy; st-lé nevytýkají, že by nebyli bývali povinni této pouliční dráhy použiti a nemá tudíž nss podnětu zkoumati, zda tato povinnost skutečně tu byla, ani dále, zda toto ustanovení cit. usnesení jest ve shodě s platnými předpisy. Toto usnesení nemá předpisu, který by příjezdné ke stanicím pouličních drah odpíral, zejména tak nečiní v částce 2, 6, jež neobsahuje ustanovení, upravující nárok na příjezdné, nýbrž upravuje pouze sazby příjezdného.
Vychází-li se tedy z nesporného fakta, že v konkrétním případě šlo o hromadný dopravní prostředek, jehož st-lé použiti byli povinni, pak ovšem st-lům příslušelo podle předpisů svrchu citovaných, usnesením min. rady ze 4. června 1920 výslovně v platnosti zachovaných, příjezdné i ke stanici (zastávce) této pouliční dráhy. Odporuje tudíž nař. rozhodnutí i v této části zákonu.

Citace:

č. 7972. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 807-810.