Č. 7826.

Řízení správní. — Pozemková reforma. (Slovensko): K výkladu ustanovení § 10 zák. čl. 20 : 1901 o předpokladech obnovy řízení a o aplikaci ustanovení těch na řízení ve věcech pozemkové reformy.

(Nález ze dne 23. března 1929 č. 865.)
Věc: Jan Karel P. jako opatrovník Aloise P., Gejzy P. a Josefa P. ml. (adv. Dr. Moř. Katona z Bratislavy) proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. pres. v. v. Rud. Výšin) o zábor majetku zemřelého Jana P.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. výměrem zamítl stpú žádost Jana Karla P. jako opatrovníka Aloise P., Gézy P. a Josefa P. ml. za obnovu řízení a uznání, že testament Jana P. byl ještě dne 24. dubna 1919 v platnosti, že dne 24. dubna 1919 neexistovalo mezi dědici spoluvlastnictví a že na základě zvláštních majetkových souborů připadnuvších dle testamentu svěřenským čekatelům, přísluší jim, resp. jejich dědicům, ohledně každého majetkového souboru nárok dle § 11 záb. zák.
V důvodech tohoto rozhodnutí dospěl žal. úřad k závěru, že:
1. jak opatřením čj. 60 773/24, tak i výnos. čj. 74973/24 bylo pravoplatně rozhodnuto, že všecky nemovitosti po Janu P. tvoří jeden soubor, který patří nerozděleně všem jeho dědicům, jež s hlediska záb., resp. náhr. zákona považovati je za spoluvlastníky, a že tudíž nevyhovuje žádosti, pokud lze v ní spatřovati uplatnění nároků, o nichž dosud nebylo pravoplatně rozhodnuto; i že
2. žádosti, pokud obsahuje nárok na obnovu řízení, vyhověti nelze, ježto až na pravoplatné rozhodnutí ve věci hlavní, nejsou tu splněny předpoklady § 10 zák. čl. 20:1901 pro provedení obnovy předepsané, to jest předpoklad, že a) strana po pravoplatném rozhodnutí získá rozhodující důkaz, mající vliv na meritum věci, a b) že strana nemohla bez vlastní viny tohoto důkazu použíti po dobu hlavního řízení.
Stpú buduje na faktu, že spor o pozůstalost Jana P. ukončen byl dědickou dohodou z 29. června 1918; z obsahu jejího a všeho, co po dohodě té následovalo, zejména i pravoplatného odevzdání pozůstalosti, usoudil stpú, že nelze považovati za rozhodující okolnost, jakou žádá zákon pro obnovu řízení, že Jan Karel P. jako patrovník Aloise P. a Josef P. jako opatrovník Josefa a Gejzy P., dohody nepodepsali jejich jménem, i že sirotčí úřad v Bratislavě výrokem z 20. června 1925 prohlásil, že zrušuje omylem dané schválení dohody proto, že opatrovníci shora uvedení jménem svých opatrovanců dohody nepodepsali ani souhlas k ní nedali. Důvodem pro obnovu mohlo by býti odstranění pozůstalostního řízení a zrušení odevzdacích výroků. To se nestalo a nebylo ani o to u pozůstalostního soudu žádáno, jak st-lé k vyzvání úřadu sdělili. Dále dospěl žal. úřad k závěru, že k platnosti dohody ani podpisů opatrovníků nebylo zapotřebí. Vycházeje z názoru, že pro posouzení otázky, kdy strana nabyla tvrzeného nového důkazu, není rozhodnou doba, kdy se žadatelé dozvěděli o okolnosti, z níž dovozují neplatnost dědické dohody, usoudil stpú, že všichni účastníci, tedy i opatrovníci, byli obeznámeni s veškerými podrobnostmi smlouvy, a věděli, nebo aspoň při náležité opatrnosti věděti mohli, že dědická dohoda nevykazovala veškeré náležitosti formální. V dalším pak stpú podrobně odůvodnil, proč má za to, že st-lé měli možnost, okolnost onu v řízení správním uplatniti ještě před tím, než bylo o záboru rozhodnuto.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
I. Jak patrno z doslovu žádosti, jež byla podnětem k vydání nař. rozhodnutí, st-lé — dovolávajíce se obnovy řízení podle § 10 zák. čl. 20: 1901 — zaujímají stanovisko, že otázka, o kterou jde, zda totiž nemovitá pozůstalost po Janu P. tvoří soubor jeden nebo více samostatných souborů, nebyla dosud žal. úřadem pravoplatně a pro všecky účastníky závazně vyřešena. Dle toho obsahuje ono podání, jak také z písemné stížnosti vychází, petit dvojí, a to předně žádost, aby žal. úřad onu otázku, dosud prý spornou, způsobem autoritativním vyřešil, jakož i petit eventuelní, bude-li uznáno, že k rozhodnutí tomu již došlo, aby povolil obnovu řízení ob noviter reperta. — Tak také posoudil povahu onoho podání žal. úřad a zabýval se proto předem otázkou, zda věc ta byla či nebyla již pravoplatně vyřešena. V tom směru dospěl pak ke kladné odpovědi dovolav se svých předchozích výroků a to z 28. května 1924 č. 60 773 a z 30. srpna 1924 č. 74 973.
Tímto posléze zmíněným výměrem č. 74 973 prohlásil žal. úřad, že nemovitosti patřící do pozůstalostí po Janu P., dne 2. června 1908 zemřevším, náleží spoluvlastnicky dědicům a že považuje je za jednu záborovou jednotku z důvodů, jež uvedl již ve svém podání z 28. května 1924 č. 60 773, kde skutečně podrobně a přesně uvedl jak skutková zjištění, z nichž řeše onu otázku vycházel, tak i právní vývody, jak na základě onoho skutkového stavu ke zmíněnému závěru dospěl. Jak ze správních spisů a zejména z podání z 30. ledna 1925 č. 6155 vychází, dal pak žal. úřad svůj výrok č. 74 973 doručiti všem účastníkům, což ostatně st-lé výslovně připouštějí. Rovněž nesporno jest, že do výroku toho někteří z účastníků podali stížnosti k nss, které byly však uznány bezdůvodnými.
Ale pak nemůže býti vůbec pochybnosti o tom, že ve výroku č. 74 973/24 spatřovati jest pravoplatné rozhodnutí o oné otázce a není nss-u třeba ještě zkoumati, zda a pokud rozhodnutí takové bylo shledávati i ve výrokru č. 60 773/24, jehož povahu ostatně žal. úřad béře sám v pochybnost, prohlašuje je nikoli za rozhodnutí v pravém slova smyslu, nýbrž toliko za opatření podle § 16 záb. zák. Je-li však výrok č. 74 973/24 pravoplatným rozhodnutím oné sporné otázky, mohl se žal. úřad právem dovolati jeho pravomoci a neodporuje spisům ani zákonu, když nevyhověv petitu st-li v první řadě položenému, zabýval se pak již petitem eventuelním, totiž o obnovu řízení. Pokud bylo by ze stížnosti vůbec souditi, že st-lé odporují i tomuto postupu žal. úřadu, byla by stížnost zřejmě bezdůvodnou. Brojí-li st-lé ve své nynější stížnosti proti správnosti a zákonitosti obou zmíněných výroků žal. úřadu č. 60 773 a 74 973/24, jsou dotčené vývody stížnosti nepřípustné podle § 14 zák. o ss.
II. Žádost o obnovu řízení opřeli st-lé o předpis § 10 zák. čl. 20: 1901, dle něhož o obnovu žádati lze tehdy, nabude-li strana po pravoplatném rozhodnutí hlavní věci důkazu pro meritum věci rozhodného, jehož v hlavním řízení beze své viny nemohla použíti.
Jako takový nový »důkaz« uvedli st-lé usnesení sirotčího úřadu v Bratislavě z 20. června 1925, kterým onen úřad zjistil, že dohoda uzavřená mezi dědici po Janu P. dne 29. června 1918, o kterou žal. úřad své předchozí rozhodnutí č. 74 973 (ve spojení s výrokem č. 60 773) opřel, nebyla všemi stranami platně podepsána, ježto stěžující si nyní osoby, tehdy nesporně ještě nezletilé, nebyly náležitě zastoupeny a že proto sirotčí úřad zrušuje schválení, jehož se svého času dohodě té sirotčí stolicí dostalo.
Z toho ve spojení s ostatním obsahem žádosti za obnovu vychází, že st-lé uplatňují jako důvod obnovy jednak skutkové okolnosti, že totiž dotčená dohoda nebyla náležitě podepsána a že nedostalo se jí potřebného sirotčího schválení a jednak nový důkaz o tomto svém tvrzení, jejž spatřují právě v onom nyní produkovaném usnesení sirotčího úřadu. — Posouzeno, s tohoto hlediska jevilo by se ono podání skutečně jako žádost o obnovu podle § 10 ct. zák. čl. 20: 1901.
Pokud jde o onen »nový důkaz«, připouštěla by ovšem konstrukce žádosti té, zejména ve spojení s doslovem stížnosti, výklad, že šlo by o novám causam supervenientem, pokud by totiž bylo lze míti za to, že st-lé v onom usnesení sirotčího úřadu spatřují důkaz o tom, že dotčená dohoda z roku 1918 pozbyla platnosti a účinnosti právě tím, že schválení sirotčí stolicí druhdy dané bylo nyní dodatečně odvoláno. Leč tento rozdíl v kvalifikaci onoho podání nemá v daném sporu významu, kdyžtě v obou případech vyžadovalo by se rovnou měrou, že ono novum je rozhodným pro meritum věci, jak o tom bude dále ještě mluveno.
Podle doslovu nař. rozhodnutí zamítl žal. úřad žádost za obnovu řízení z důvodu, že 1. tvrzená nyní okolnost, že dotčená dohoda nebyla všemi stranami náležitě podepsána, neodpovídá pravdě; 2. že i kdyby tomu tak bylo, šlo by o okolnost nerozhodnou, protože dohoda ta podpisu nynějších st-lů vůbec nevyžadovala, poněvadž nebyli smluvními stranami, nýbrž pouhými interesenty; 3. že nejde o okolnost, již by nebyli již tehdy znali a již by nebyli mohli beze své viny přivésti k platnosti již ve správním řízení v hlavní věci a 4. že tvrzená neplatnost oné dohody není sama o sobě rozhodnou pro meritum věci.
Nss přezkoumávaje oprávněnost těchto důvodů dospěl k následujícím závěrům: Ad 1. Že st-lé — tehdy nezletilí, oné dohody nepodepsali, není sporno, že pak dohoda nebyla náležitě podepsána ani opatrovníky, k jejich zastoupení tehdy oprávněnými a povolanými, zjištěno je právě usnesením sirotčího úřadu, k žádosti za obnovu přiloženým, a vydaným na základě spisů, zejména i spisů opatrovnických. Že by jménem oněch nezletilců jejich oprávnění opatrovníci byli dohodu tu výslovně jako takoví a v této své vlastnosti podepsali, žal. úřad netvrdí, snaže se toliko dovoditi to nepřímo z jiných okolností, což však nemůže zvrátiti správnost zjištění vysloveného sirotčím úřadem na základě úředních aktů. Nenalézá tudíž tento důvod žal. úřadu opory ve spisech.
Ad 2. Jak vychází jasně z doslovu dotčené dohody, šlo při tom o vzdání se, případně i nabytí práv jednotlivými osobami tam uvedenými, zejména i nynějšími st-li. Měli tedy i oni postavení strany a nikoli pouhých interesentů, jak za to má žal. úřad. Podle §§ 113 a 114 zák. zák. 20: 1877, podle něhož k právním jednáním v § 113 uvedeným, jakým nesporně jest i dohoda mající za účel odstraniti spor o platnost testamentu a upraviti smírem dědické poměry, je pod následky neplatnosti toho kterého právního jednání třeba nejen, aby nezletilí byli zastoupeni poručníkem, případně opatrovníkem, nýbrž též, aby ono právní jednání bylo schváleno poručenským úřadem. Názor, že by v daném případě schválení takového třeba nebylo, vyvrací doslov dohody samé, jež — jak žal. úřad sám doznává — v odst. 1. uvádí i shora jmenované opatrovance výslovně mezi stranami dohodu uzavřevšími a podle odst. 31. založena je na předpokladu, že dohoda byla sirotčí stolicí župy bratislavské usnesením ze 7. února 1918 již předběžně schválena. Na věci nemění nic okolnost, že sirotčí úřad toto schválení odůvodnil tehdy tím, že pokládá dohodu za výhodnou pro opatrovance proto, že jsou vlastně čekateli pozůstalostního jmění v dohodě uvedeného.
Z toho vychází, že důvod uvedený úřadem pod č. 2. odporuje zákonu.
Ad 3. Dle vlastního tvrzení žal. úřadu vydáno bylo rozhodnutí č. 74 973/24 (právě tak, jako výměr č. 60 773/24) z úřední moci bez předchozího jednání. Ale pak zřejmá jest bezdůvodnost výtky žal. úřadem proti žádosti za obnovu vznesené, že st-lé onu okolnost neplatnost dohody následkem nedostatku podpisu stran mohli uplatniti již ve správním řízení. Jak patrno z předpisu § 10 zák. čl. 20: 1901, vyloučena je obnova tehdy, mohla-li strana tu kterou okolnost uplatniti již ve hlavním řízení, tedy v řízení před správním úřadem a to v řízení, na jehož základě vydáno bylo rozhodnutí, k jehož odstranění právě žádost za obnovu směřuje. Nebylo-li však řízení, jehož by strana byla účastna, vůbec provedeno, a nebyla-li jí tedy vůbec poskytnuta příležitost a možnost, aby okolnosti po jejím názoru k hájení jejích práv potřebné uvedla, nelze jí logicky a právem vytýkati, že okolností těch již ve správním řízení neuplatnila, ač mohla tak učiniti, a jest pak naprosto lhostejnou otázka, zda strana již tehdy o okolnosti té věděla čili nic; právě tak nerozhodnou je otázka, zda strana samozřejmě opět táž strana, jež se nyní obnovy řízení domáhá mohla či nemohla uplatniti okolnost tu ve sporu jiném, kde příležitost k tomu byla jí snad poskytnuta. Neodpovídá tudíž ani důvod pod č. 3 uvedený spisům ani zákonu, aniž lze přiznati důvodnost námitce uvedené v nař. rozhodnutí, že strany mohly a měly tvrzené nyní neplatnosti dohody použíti aspoň ve svých stížnostech do rozhodnutí č. 74 973/24 k nss-u podaných, kdyžtě dle doslovu předpisu § 10 zák. čl. 20: 1901 rozhodno je toliko, zda strana mohla domnělého nyní nova použíti ve hlavním řízení, na jehož základě konečné pravoplatné rozhodnutí bylo vydáno, k řízení tomu však řízení před nss nenáleží, nehledí-li se ani k ustanovení § 5 zák. o ss, podle něhož není přípustno uváděti před tímto tribunálem novoty.
Ad 4. Tento svůj důvod opírá žal. úřad o úvahu, že domnělá neplatnost svrchu zmíněné dohody z 29. června 1918 není faktem pro meritum věci rozhodným, ježto takovou rozhodnou novotou byla by prý nikoli neplatnost oné dohody sama o sobě, nýbrž teprve zrušení pozůstalostního řízení a odevzdacích usnesení na jejím základě vydaných.
Řeše otázku jednotnosti zabraného nemovitého majetku, patřícího do pozůstalosti po Janu P. (č. 74 973/24 ve spojeni s č. 60 773/24), nezabýval se žal. úřad vůbec posledním pořízením zůstavitelovým, položiv svým úvahám za základ toliko onu dědickou dohodu z 29. června 1918, z níž dovodil, že i po této dohodě nemovitý majetek po Janu P. zůstal ve spoluvlastnictví všech dědiců; dále dospěl stpú k závěru, že tento majetek, ježto pozdější reálné rozdělení stalo se již za účinnosti záb. zákona a nemá tudíž podle § 7 záb. zák. právních účinků proti státu, tvoří jediný soubor zabraného majetku podle § 2 téhož zák. — Založil tudíž žal. úřad svůj výrok o záboru oné majetnosti a jednotnosti souboru jedině na zmíněné dědické dohodě, ponechav naprosto stranou otázku, jaké účinky mělo by snad na svrchu zmíněné otázky pozůstalostní řízení a odevzdací listiny na základě řízení toho a na podkladě oné dědické dohody vydané, jejíchž účinků proti státu neuznal.
Již proto nemůže žal. úřad, maje nyní posouditi, zda a jaký vliv měla by snad ať již původní neplatnost oné dohody, ať dodatečné odvolání opatrovnického schválení dohody té, právem tvrditi, že ona tvrzená neplatnost by sama o sobě nestačila k novému přezkoumání otázky jednotnosti souboru, dovolávati se na právní moc soudních výroků, jimiž pozůstalost ta byla odevzdána a odpírati již proto žádosti st-lů, aby cestou obnovy dotčenou otázku jednotnosti či rozčlenění zabrané majetnosti posoudil podle testamentu bez ohledu na onu dohodu, o níž své předešlé rozhodnutí výhradně opřel.
Za vylíčeného právě stavu a při stanovisku žal. úřadem při jeho rozhodnutí č. 74 973/24 zastávaném, padl by tvrzenou neplatností dědické dohody — je-li zde skutečně — skutkový i právní základ onoho rozhodnutí a nelze tudíž důvodně tvrditi, že by ona novota nemohla býti rozhodnou pro meritum věci, jak to cit. předpis § 10 zák. čl. 20: 1901 předpokládá. Opačný závěr žal. úřadu vtělený v důvod č. 4 není tudíž v souhlasu s dosavadním řízením a se spisy, a trpí nař. rozhodnutí v tomto bodu podstatnou vadou.
Ale pak netřeba se nss-u zabývati vůbec otázkou žal. úřadem v nař. rozhodnutí obšírně na přetřes uvedenou, jsou-li či nejsou-li skutečně s odevzdací listinou podle práva na Slov. platného spojeny právní účinky a důsledky žal. úřadem tvrzené. Otázkou konečného meritorního výsledku řízení za obnovu nemohl se pak nss obírati, nemaje kompetence instanční.
Trpí tudíž nař. rozhodnutí jak podstatnou vadností tak i nezákonitostí, pročež bylo je v tomto bodu, pokud totiž jde o obnovu řízení, zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Zrušení to vztahuje se ovšem i na tu část nař. rozhodnutí, kterým žal. úřad zamítl meritorní návrh strany, aby uznáno bylo, že testament Jana P. byl ještě dne 24. dubna 1919 v platnosti, že dne 24. dubna 1919 neexistovalo mezi dědici spoluvlastnictví a že na základě zvláštních majetkových souborů, připadnuvších dle testamentu svěřenským čekatelům, náleží těmto, případně jejich dědicům, ohledně každého majetkového souboru nárok dle § 11 záb. zák., neboť toto zamítnutí neopřel žal. úřad o důvody věcné, nýbrž vyslovil je toliko jako důsledek zamítnutí žádosti za obnovu, spojiv takto s negativním judicium rescindens — a toliko vzhledem k jeho zápornému výsledku — zároveň judicium rescissorium, které tudíž padá, jakmile judicium rescindens bylo odstraněno.

Citace:

č. 7826. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 483-488.