Č. 7839.

Stavební právo (Čechy): I. Povinnost stavebníka zříditi chodník (§ 92 stav. ř.) nelze rozšiřovati na případy, kde v době novostavby domu veřejná komunikace, při níž má chodník býti zřízen, ani fakticky ani právně neexistovala. — II. Pouhé usnesení městské rádi, aby dotčená komunikace byla do plánu polohy pojata, tu nestačí.
(Nález ze dne 27. března 1929 č. 6279.)
Věc: Městská obec Liberec (mag. řed. Dr. Otto Ringlhaan) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúč. stranu Karla N. v L. adv. Dr. Jiří Pichler z Liberce) stran zřízení chodníku.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká zřízení chodníku v ulici K. podél parcel koupených v roce 1905 od Františka C., zrušuje se pro vady řízení, jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 10. září 1925 uložila měst. rada v L. Karlu N., aby podél své zahrady při domě čp. ... v ulici Gerharta H. a v ulici K. zřídil chodník ze žulových ploten s okrajovými kameny a rigolem. Příkaz ten potvrdilo v cestě rekursní i měst. zastupitelstvo, avšak zsv k rekursu Karla N. nař. výměrem rozhodnutí obou stolic zrušil a to v podstatě z toho důvodu, poněvadž povinnost ke zřízení chodníku dle § 92 stav. řádu předpokládá, že jde o novostavbu při existující již ulici, kterýžto předpoklad splněn nebyl, ježto v době, kdy dům čp. ... se stavěl, ulice, v nichž zřízení chodníku se nařizuje, právně ještě neexistovaly, byvše stanoveny teprve později plánem polohy z r. 1893 a parcelačním usnesením měst. rady v L. z 31. července 1899.
O stížnosti městské obce L. do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto: — — —
Poněvadž právní situace, ze které obec odvozuje své nároky na plnění této povinnosti, je u obou chodníků jak po stránce materielně právní tak po stránce procesní různá, slušelo též o stížnosti ohledně každého z těchto chodníků uvažovati samostatně. Pokud jde o chodník v ulici Gerharta H., popřel žal. úřad, odvolávaje se na ustanovení § 92 stav. řádu, povinnost zúčastněné strany k jeho zřízení. St-lka staví své námitky rovněž na cit. předpisu, snaží se však právě z něho dovodit, že zúčastněná strana ke zřízená uvedeného chodníku povinna jest.
Bylo proto vyšetřiti především smysl a dosah cit. právní normy. Dle § 92 stav. řádu je při každé novostavbě domu stavebník povinen zříditi na straně domu proti veř. prostranství neb ulici chodník. Zákon váže tedy dotčenou povinnost stavebníkovu na zcela určité skutkové předpoklady, z nichž jedním je zřízení novostavby domu (a contr. pouhé přestavby, nástavby atd.), druhým pak situování novostavby té při veř. prostranství. Dle ustálené judikatury nemá příkaz stav. úřadu směřující ke zřízení předepsaného chodníku povahu pravé podmínky stav. konsensu, nýbrž může existovati zcela samostaně a může býti vydán kdykoliv, třeba bez jakéhokoliv formálního spojení se stav. konsensem, jsou-li jen splněny skutkové předpoklady, na něž zákon vznik dotčené povinnosti stavebníkovy váže. Jedním z těchto zákonných předpokladů je, jak výše uvedeno, aby šlo o stavbu při veř. prostranství neb ulici. Tento předpoklad není splněn, jde-li o novostavbu domu na staveništi, které v době stavby nepřiléhá k veř. prostranství neb ulici, nýbrž dotýká se ploch, které v té době nejsou ještě věnovány pro veř. komunikaci. Povinností stavebníkovu ke zřízení chodníku má totiž dle intence zákona do jisté míry býti vyvážena výhoda, která vzchází stavebníku z toho, že staveniště, na němž staví nový dům, přiléhá k veř. komunikaci. Kde tomu tak není, a kde v době, když dům se staví, není přilehlé komunikace veřejné, není také povinnosti stavebníkovy podle § 92 stav. řádu (srv. Budw. A. 6652/1909).
K existenci veř. komunikace se ovšem nevyžaduje nezbytně, aby dotčená plocha byla již i technicky za veř. komunikaci upravena a tomuto účelu také odevzdána, nýbrž podle ustálené judikatury nutno pro obor stav. práva pokládati určitou komunikaci za existentní již tehdy, existuje-li aspoň právně, t. j. jde-li o plochu, která platným aktem pro veř. komunikaci byla určena, třeba tomuto účelu fakticky ještě nesloužila. Nad tuto krajní přípustnou hranici extensivního výkladu § 92 stav. řádu však jíti nelze, a není možno proto povinnost stavebníkovu ke zřízení chodníku rozšiřovali i na ty případy, kde v době novostavby domu dotčená komunikace ani fakticky ani právně neexistovala, ježto o určení jejím k tomuto účelu nebylo ještě s právním účinkem rozhodnuto.
V daném případě není sporu o tom, že plocha nynější ulice Gerharta H. v době novostavby domu č. ... nesloužila ještě fakticky za veř. komunikaci. Náhledy obou stran různí se jen v tom, od které doby počítati jest trvání právní existence dotčené ulice. Vzhledem k ustanovením stav. řádu o plánu polohy (§§ 2 a 5) a o plánu rozdělovacím a upravovacím (§§ 10, 13 a 15) nutno ulici v těchto plánech projektovanou pokládati za právně existentní teprve od té doby, kdy plán polohy nebo plán rozdělovací a upravovací, dle kterého ona ulice se má zříditi, vejde v právní účinnost, což nastává tím okamžikem, kdy předepsané zákonné řízení o těchto plánech bylo skončeno. Dokud se tak nestalo, a dokud tyto plány jsou ještě ve stadiu projednávání, jde o pouhé návrhy, které mohou se více nebo méně blížiti konečnému vyřízení, avšak až do skončení úředního řízení o nich zůstávají nicméně pouhými návrhy. Může proto zejména polohový plán založiti právní existenci určité komunikace teprve tehdy, když byl pravoplatně příslušným úřadem potvrzen (§ 4 stav. řádu).
Neprávem proto dovolává se st-lka pro povinnost zúčastněné strany ke zřízení chodníku v ulici Gerhardta H. toho, že již při stav. řízení ohledně povolení domu č. p. ... výslovně bylo konstatováno, že dle návrhu regulačního plánu zamýšlí se přes zahradu náležející k uvedenému domu vésti spojovací ulici (nynější ulici Gerharta H.), neboť okolnost tato dle toho, co svrchu uvedeno, nestačí, aby zmíněné spojovací ulici mohla býti přiznána právní existence již v době stav. řízení. Podle obsahu správních spisů byl dotčený plán polohy, v němž zřízení oné spojovací ulice bylo projektováno, schváleni teprve usnesením zv-u z 25. října 1893, tedy mnohem později, než byla skončena novostavba svrchu uvedeného domu, jež podle spisů byla již v roce 1890 úřadem kolaudována. Nelze proto uznati, že nynější ulice Gerharta H. právně existovala již v době novostavby řečeného domu.
Při veř. ústním líčení uvedl zástupce stížnosti, že již v době, kdy dům se stavěl, bylo zde usnesení měst. rady o zřízení uvedené spojovací ulice. Poněvadž však dle písemné stížnosti usnesení ono, třeba tu již bylo, směřovalo pouze k tomu, aby do návrhu plánu polohy ulice tato byla pojata, platí i o tomto usnesení, co svrchu bylo uvedeno o účincích pouhého návrhu. Netřeba proto zabývati se otázkou, zdali by právní existence určité komunikace byla dána, jestliže obecní orgán k tomu příslušný bez jakékoliv spojitosti s návrhem: plánu polohy usnesl se na zřízení komunikace, neboť pojavši spojovací ulici do plánu polohy projevila měst. rada jen úmysl dosáhnouti zřízení této ulice cestou řízení předepsaného stav. řádem pro plán polohy. Že ani sdělení tohoto úmyslu zúčastněné straně při stav. komisi nemůže založiti právní existenci dotčené ulice, je podle hořejších vývodů nepochybno. Bylo proto stížnost, pokud uvádí na spor zřízení chodníku v ulici Gerharta H., zamítnouti jako bezdůvodnou.
Pokud jde o chodník v ulici K., naříká stížnost v odpor vzaté rozhodnutí pouze potud, pokud se týká chodníku při pozemcích přikoupených zúčastněnou stranou v roce 1905, a uvádí v souhlase se svými vývody v řízení správním, že zúčastněná strana již podle podmínky obsažené v parcelačním povolení uděleném jejímu předchůdci, je povinna zříditi podél těchto pozemků předepsaný chodník, a to tím spíše, kdyžtě řečená podmínka pojata byla i do kupní smlouvy těchto pozemků se týkající. Má tedy stěžující si obec za to, že — pokud jde o přikoupené pozemky, je zúčastněná strana podle parcelačního povolení povinna zříditi chodník bez ohledu na to, existovala-li ona ulice již v době stavby domu.
K tomu jest poznamenati, že žal. úřad zrušil celé rozhodnutí nižší stolice, tedy i onu jeho část, jež týká se chodníku v ulici K., a poznamenal v důvodech svého rozhodnutí ohledně této části, že zřídila-li zúčastněná strana fakticky v této ulici provisorní chodník, nelze z okolnosti té vyvozovati povinnost její ke zřízení předepsaného chodníku podle § 92 stav. řádu. Tím však nebylo vyřízeno tvrzení obce, že zúčastněná strana je již dle závazku založeného parcelačním povolením a převzatého kupní smlouvou povinna uvedenou část chodníku zříditi. Poněvadž žal. úřad tento argument obce vůbec pominul mlčením a z rozhodnutí jeho není patrno, zdali vůbec, a jakým způsobem dotčené ustanovení parcelačního povolení právně posoudil, nemohl ani nss nař. rozhodnutí, pokud této části ulice K. se týká, přezkoumati, a musil pro tuto procesní vadu nař. rozhodnutí v tomto bodě zrušiti dle zák. o ss.

Citace:

č. 7839. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 522-524.