Č. 7718.

Zaměstnanci veřejní: 1. Korporace uvedené v § 28 zák. č. 285/1924 mohou sice na základě zmocnění tam obsaženého přímo přikročiti ke konkrétním úsporným opatřením stran svých zaměstnanců, nemohou však nastupovati proti nim nuceným pensionováním podle § 13 cit. zák., pokud jim neposkytly předem možnost dobrovolného odchodu podle §§ 9—12 ve lhůtě jim k tomu samostatně určené. — 2. Z § 19 zák. č. 394/1924 neplyne zaměstnancům autonomním nárok, aby jejich požitky — jsou-li nižší nežli požitky obdobných zaměstnanců státních — byly zvýšeny na míru požitků zaměstnanců státních.
(Nález ze dne 29. ledna 1929 č. 1911.) Prejudikatura: Boh. A 4302/25 a 4523/25.
Věc: Elemer K. ve V. proti župnimu úřadu v Mukačevč o přeložení na trvalý odpočinek dle zák. č. 286/1924.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud odpírá st-li doplatek akt. požitků do 31. prosince 1925 a pokud stanoví odbytné 75% započítatelných požitků, se zrušuje pro nezákonnost. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ředitelství všeobecné veř. župní nemocnice v Berehově předložilo přípisem županskému úřadu v Mukačevč prostřednictvím župní účtárny, přidělené fin. ředitelství v Berehově, odpověď st-le, správce zmíněné nemocnice, na výpověď, která mu byla dána. Odpověď tato, adresovaná ředitelství nemocnice, zní: »K tamnímu přípisu dovoluji si sděliti, že přijímám výpověď ze služeb co správce župní nemocnice v Berehově za odbytné dle zák. č. 286/1924 (§ 9) a že se zříkám jakýchkoli dalších nároků vůči župě, pokud se týče pensí atd.«
Výnosem župního úřadu v Mukačevě z 12. srpna 1925 byl st-l vyrozuměn, že se berní úřad v Berehově poukazuje aby mu vyplatil jakožto odstupné při odchodu ze služby na základě zák. č. 286/24 (§ 13 odst. 5) vzhledem na jeho téměř 30letou služ. dobu 24645 Kč 60 h, výnosem pak z 24. srpna 1925 byl vyrozuměn, že se berní úřad poukazuje, aby počínajíc dnem 15. září 1925 zastavil mu výplatu veškerých jeho požitků na základě propuštění jeho ze služby ve smyslu zák. č. 286/1924 (§ 13 odst. 3) a aby eventuelní nedoplatky byly mu sraženy s poslední výplaty.
Podáním došlým na županský úřad v Mukačevě dne 18. prosince 1925 žádal st-l, dovolávaje se § 15 odst. 5 zák. č. 286/1924 a § 12 odst. 1 a 2 zák. čl. 65:1912, aby mu poukázány byly akt. služ. požitky za měsíc říjen, listopad a prosinec r. 1925 po 1369 Kč 24 h, celkem 4107 Kč 72 h. Požitky ty byly mu totiž koncem září 1925 zastaveny, ačkoli rozhodnutí žup. úřadu, jímž jeho odbytné bylo ustanoveno a poukázáno k výplatě, bylo mu teprve dne 1. prosince 1925 doručeno, tedy v době, kdy byly pro něho splatný již jeho akt. požitky i na měsíc prosinec. Dále má podle § 9 zák. č. 286/24 nárok na 24 měs. celý plat, tedy na 100%, a nikoli pouze na 75% dle § 13 odst. 5. § 13 mohlo by býti proti němu použito teprve tehdy, kdyby dříve ve smyslu § 28 bylo vyneseno rozhodnutí, že cit. zák. má býti použito i na zaměstnance župní veř. nemocnice. Konečně je odbytné mylně vypočítáno i z toho důvodu, že se tak stalo vzhledem na staré místní přídavky, ač město Berehovo patří od r. 1921 do místní třídy o jednu stupnici výší než dosud. Rozdíl mezi starými a novými místními přídavky obdrželi již všichni úředníci u jiných úřadů. Z toho důvodu patří mu netoliko vyšší odbytné, nýbrž i rozdíl místního přídavku na dobu od r. 1921 do konce roku 1925.
Žádosti té žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl. V prvním bodu uvádí, že sice nárok st-lův je podle ustanovení § 15 odst. 5 zák. č. 286/ 1924 v zásadě odůvoděný, přes to však ho neuznává, poněvadž včasné doručení pens. výměru bylo zdrženo opožděným předložením příslušných dokladů. V druhém bodu poukazuje žal. úřad na to, že st-l byl propuštěn ze služby podle § 13 odst. 3 cit. zák., a jedná se tudíž o nucený odchod ze služby, při čemž jsou směrodatná ustanovení § 13 odst. 5. Odbytné dalo by se stanovití ve 100% výši pouze v případě dobrovolného odchodu a byla-li žádost podána v zákonné lhůtě do 31. března 1925. Pokud se posléze týče žádaného doplatku na místní přídavek, nemá st-l na něj nároku, ježto ostatní zaměstnanci župní nemocnice ho také nedostali, a odvolání na jiné úřady státní je bezpodstatné, poněvadž podle § 19 zák. č. 394/22 jest parita požitková mezi zaměstnanci státními a autonomními nutná jen potud, pokud požitky zaměstnanců posléze uvedených by přesahovaly požitky zaměstnanců státních.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
ad 1. Přeložení st-le do výslužby stalo se na základě zák. č. 286/1924. Paragraf 15 odst. 5 tohoto zák. praví docela kategoricky, že služ. poměr se mění dnem doručení výměru. Ustanovení toto je toliko výrazem všeobecné zásady správního řízení, že výměr zakládající pro stranu určitou právní situaci stává se proti ní účinným teprve když jí byl doručen. Z jakého důvodu doručení výměru se zpozdilo, je docela lhostejno. Nemůže proto okolnost, že v daném případě doručení výměru z 12. srpna 1925 se protáhlo následkem toho, že nebyly dříve předloženy doklady potřebné pro výměru odbytného, vyloučiti použití předpisu § 15 odst. 5. Poněvadž cit. výměr doručen byl st-li až 1. prosince 1925, nastala změna jeho služ. poměru teprve během tohoto dne, a nelze mu tedy upírati nárok na akt. požitky dospělé až do 1. prosince 1925 inclusive. Je tedy v tomto prvním bodě nař. rozhodnutí nezákonným. Ad 2. Paragraf 28 zák. č. 286/1924 zmocňuje korporace tam uvedené, aby provedly úsporná opatření ohledně svých zaměstnanců podle obdoby tohoto zák. Ustanovení §§ 9—16, uvedená pod společným nadpisem »Snížení počtu zaměstnanců odchodem ze služby« tvoří jeden nedílný celek. Snížení počtu zaměstnanců má býti docíleno především poskytnutím možnosti dobrovolného odchodu, a teprve vedle toho nuceným odchodem dle § 13 a násl. Jsou-li korporace v § 28 uvedené zmocněny provésti úsporná opatření ohledně svých zaměstnanců toliko »podle obdoby tohoto zák.«, znamená to, že mohou také předpisů zák. o sníženi počtu zaměstnanců použiti jenom v celku, t. j., že musí — chtějí—li vůbec zmocnění onoho použiti — zaměstnancům svým poskytnouti také možnost dobrovolného odchodu podle §§ 9—12 zák. Opatření podle § 13 zák. nejsou arciť podmíněna tím, aby dotyčná korporace nejprve všeobecně se usnesla, že hodlá zmocněni daného jí §em 28 použiti; naopak může ta která korporace jíž na základě zmocnění právě uvedeného přímo nastupovati konkrétními opatřeními ve smyslu § 13. Pokud se však týče ustanovení §§ 9—12 o odchodu dobrovolném, vztahují se tato přímo pouze na zaměstnance státní, nikoli také na zaměstnance korporací uvedených v § 28 zák., stejně jako ustanovení § 15 odst. 1 o lhůtě k podávání žádostí za přeložení do výslužby platí jenom pro obor služby státní, nikoli pro obor služby autonomní.
Předpokládá tedy obdobné použití předpisů §§ 9—12 zák. u některé autonomní korporace, že tato korporace vyrozumí své zaměstnance, jichž se týče, o možnosti dobrovolného odchodu podle obdoby §§ 9—12, a že ve smyslu § 15 odst. 1 zák. stanoví jim lhůtu pro podání žádostí za přeložení do výslužby.
V daném případě nebyl st-l o možnosti dobrovolného odchodu podle §§ 9—12 zák. č. 286/24 vyrozuměn a nebyla mu dána možnost do určité lhůty podati dobrovolně žádost za přeložení do výslužby. První sdělení o tom, že jeho zaměstnavatel hodlá přikročiti k restrikci podle zák. č. 286/24, stalo se výpovědí pod č. 21/pres./25. Nebyla-li však st-li nejprve poskytnuta možnost dobrovolného odchodu dle §§ 9—12 zák., a jestliže st-l, přijímaje zmíněnou výpověď, kterou za daného stavu nelze hodnotiti jinak, nežli takové sdělení zaměstnavatele o možnosti dobrovolného odchodu, nad to výslovně ve své odpovědi si vyhradil odbytné podle § 9 cit. zák., nelze mu právem výhodu dobrovolného odchodu a tudíž ani vyměření odbytného podle § 9 cit. zák. odepříti. Je tedy nař. rozhodnutí i v druhém bodě nezákonným.
Ad 3. St-l netvrdí, že by mu nárok na doplatek zvýšeného místního přídavku a na zápočet tohoto přídavku do základny pro výměru odbytného příslušel na základě nějakého generálního nebo specielního usnesení jeho zaměstnavatele, nýbrž vyvozuje svůj nárok jedině z § 19 zák. č. 394/22. V tomto směru nemá však pravdu, neboť tento předpis nařizuje pouze redukovati požitky, práva a nároky zaměstnanců autonomních na míru požitků, práv a nároků zaměstnanců státních, nedává však těmto nároku, aby požitky jejich, jsou-li nižší nežli požitky obdobných zaměstnanců státních, na tuto míru byly zvýšeny (srov. Boh. A 4302/25, 4523/25). V tomto bodě je tedy stížnost bezdůvodná.

Citace:

Č. 7718. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 274-277.