Č. 7818.

Živnostenské právo: Stavitel je v místě nevyňatém oprávněn, provésti stavbu dřevěné kůlny svým vlastním pomocným personálem.
(Nález ze dne 19. března 1929 č. 5653.)
Věc: Rupert J. v B. (adv. Dr. Jindř. Fleischmann z Prahy) proti ministerstvu obchodu (za zúč. stranu adv. Dr. Ant. Brázda z Prahy) stran rozsahu živnostenského oprávnění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zsp v Brně výnosem z 8. prosnce 1926 rozhodla na základě 2. odst. § 36 živn. ř., že st-l překročil rozsah svého oprávnění k provozování živnosti stavitelské tím, že provedl stavbu dřevěné kůlny pro správu velkostatku ve V. — — — — —
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. obch. odvolání st-lovu. — —
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí je založeno na právním názoru, že stavitel není oprávněn prováděti takové stavby, jež v podstatě záležejí v konstrukci dřevěné a při nichž práce zednické ustupují do pozadí.
Nesprávnost tohoto názoru dovodil nss v nál. Boh. A. 6909/27, v němž vyslovil právní zásadu, že stavitel je dle § 2 zák. o stav. živnostech z roku 1893 oprávněn i k provádění takových staveb vysokých, jež v podstatě záležejí v konstrukci dřevěné.
Dle § 2 odst. 1 cit. zák. jest stavitel oprávněn říditi a vlastním pomocným personálem prováděti stavby vysoké a jiné příbuzné stavby spojením prací různých stav. živnosti. V nevyňatých místech není podroben omezení, které je ve 2. odst. § 1 stanoveno pro místa vyňatá, t. j. on nemusí práce, které spadají v obor tesařských, kamenických a studnařských mistrů, zadati oprávněným živnostníkům. Tím je rozsah !3
oprávnění stavitele v nevyňatých místech tak vymezen, že mu na základě jeho živn. oprávnění přísluší právo při provádění pozemních staveb a jiných příbuzných staveb vykonati také práce, které spadají v obor tesařských, kamenických a studnařských mistrů. Provádění tesařských prací v nevyňatých místech je tudíž dle zák. výronem vlastního oprávnění stavitele a nevykonává stavitel, prováděje tyto práce úkony »jiné živnosti« ve smyslu 1. odst. § 37 žvn. řádu, totiž živnosti, k jejímuž provozování by na základě svého živn. oprávnění oprávněn nebyl. Názor tenito jest potvrzen materialiemi k zák. o stav. živnostech. V § 2 druhého vl. návrhu tohoto zák. (příl. 85 k stenogr. prot. posl. sněm. o 10. zasedání) byl rozsah oprávnění stavitele takto vymezen: »Stavitel je oprávněn stavby pozemní a jiné příbuzné stavby říditi a prováděti. Při provádění staveb má k oněm pracím, které spadají do oboru tesařských, kamenických a studnařských mistrů ... užívati živnostníků k příslušným pracím oprávněných«. V důvodové zprávě se praví, že v dřívějším návrhu zák. (příloha 721 k stenogr. prot. posl. sněmovny o 9. zasedání) stavitelům přiznané, příliš daleko sahající oprávnění »říditi a prováděti pozemní stavby a jiné stavby spojením všech k tomu potřebných prací živnostenských ve všech místech« se omezuje potud, že staviteli se toliko přiznává právo prováděti vlastním personálem práce spadající do řemesla zednického a že omezení ohledně prací spadajících do zmíněných oborů má důvod v tom, že stavitel zpravidla jest vyučen živnosti zednické, kdežto živnosti mistra tesařského, kamenického a studnařského vyučen není a byl v těchto právě jmenovaných živnostech jen mimochodem činný, takže přes jeho vyšší odborné vzdělání jest mu oduznati způsobilost učně a pomocníky dotčených živností řádně vycvičiti. Dle toho stály obě vládní předlohy na stanovisku, že povšechně znějící oprávnění stavitele prováděti stavbu dává mu právo konati práce ostatních stav. živností, tedy také živnosti mistra tesařského a držeti učně této živnosti. Živn. výbor (příloha 671 k stenogr. protokolům posl. sněm. o 10. zasedání) shledal v pozdější vládní předloze obsažené omezení rozsahu oprávnění stavitelů příliš dalekosáhlým a ponechal je pouze pro vyňatá místa. Tuto zásadu převzala vláda do třetí předlohy (příloha 121 k stenlogr. protokolům posl. sněmovny o 9. zasedání) a zásada ta je obsažena v zák. č. 193/ 1893 ř. z. Z toho všeho je patrno, že intencí zákona bylo, když jde o provádění pozemních a jiných staveb, které vyžadují spojení prací různých stav. živností, vybaviti živnost stavitelskou tam, kde jí byl přiznán rozšířený rozsah oprávnění, totiž v nevyňatých místech, všemi právy, která příslušejí jednotlivě ostatním stav. živnostem. Poukaz živn. úřadů na ustanoveni § 37 žvn. řádu jest proto nemístný.
Vycházeje z nesprávného právního názoru, že oprávnění stavitele, prováděti v nevyňatých místech vlastním personálem práce živnosti mistra tesařského, kamenického a studnařského, je konáním úkonů »jiné živnosti« ve smyslu 1. odst. § 37 živn. řádu, dospěl žal. úřad k nesprávnému úsudku, že vlastním oborem stavitele je konání prací zednických a že práce spadající do oboru ostatních živností stav. může stavitel v místech nevyňatých provésti jen tenkráte, když při pozemní neb příbuzné stavbě jde v podstatě o práce zednické. V daném případě jest mimo spor, že st-l má oprávnění k provozování živnosti stavitelské, že jde o místo nevyňaté a o provedení stavby pozemní nebo příbuzné, která byla zřízena ze dřeva na betonových základech. Dle toho, co bylo řečeno, byl st-l na základě svého oprávnění k provozování živnosti stavitelské, ježto šlo o místo nevyňaté, oprávněn provésti stavbu dřevěné kůlny pro správu velkostatku ve V. svým vlastním pomocným personálem. — Nař. rozhodnutí, jímž bylo vysloveno, že k tomu oprávněn nebyl, příčí se zákonu.

Citace:

č. 7818. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 470-472.