Č. 7709.

Vojenské věci (Slovensko): O povinnosti obce opatřiti a udržovati kasárny, nemocnice a ošetřovny pro vojsko.
(Nález ze dne 24. ledna 1929 č. 1199.)
Věc: Město S. (adv. Dr. Lad. Rédeky z Košic) proti ministerstvu národní obrany o opravu kasáren.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: 1. Na základě výroku smíšené komise ze 6. února 1926 nařídil župní úřad v Košicích rozhodnutím z 25. května 1926 podle čl. 9 prov. nař. č. 4279/95 pres. H. M. k § 35 zák. čl. 36: 1879 stěžujícímu si městu, aby do 31. října 1926 provedlo svým nákladem opravy v měst. budovách kasáren Jana Jiskry z Brandýsa a posádkové ošetřovny v S., blíže označené v protokolu smíšené komise ze 6. února 1926 podle připojeného stav. návrhu. Župní úřad vyslovil dále, že bude eventuelně musiti zmocniti voj. správu, aby tylo opravy provedla na nebezpečí a náklad obce, resp. odstranila zjištěné nedostatky, jestliže město jich neprovede v uvedené lhůtě vůbec nebo ne úplně. Konečně upozornil župni úřad na následky uvedené v § 33 zák. čl. 39: 1895, jež by nastaly, kdyby kasárenské budovy byly tak zanedbány, že by jich buď zcela neb z části nemohlo býti použito pro ubytování vojska. V důvodech tohoto rozhodnutí se uvádí, že stěžující si město, jako majitel zmíněných kasáren, nevyhovělo svojí udržovací povinnosti ve smyslu cit. zák. přes to, že již od roku 1922 bylo k tomu několikráte vyzváno, že zástupci města při komis, řízení dne 6. února 1926 uznali svoji zákonnou povinnost a též potřebu oprav a že nyní stav budov je takový, že se stává jich další používání nebezpečným, jestliže s urychlením nebude přikročeno k opravám.
Mno v dohodě s min. vnitra nař. rozhodnutím z 15. listopadu 1926 zamítlo odvolání stěžujícího si města proti uvedenému rozhodnutí žup. úřadu v Košicích, poukázavši na důvody tohoto rozhodnutí a dodavši: Po vypršení záruky dané podle § 33 zák. čl. 36: 1879 zůstává obec nadále ubytovatelem tak dlouho, dokud voj. správa kasáren používá, takže trvá i její povinnost, udržovati kasárny podle § 35 cit. zák. Neplní-li této svojí povinnosti, má místo řízení podle bodu 9 prov. nař. k cit. § 35. Povinnosti obce jakožto ubytovatele a majitele kasáren se končí teprve tehdy, jestliže voj. správa se vzdá kasáren podle § 5 zák. čl. 39: 1895 a obci je vrátí. Nemůže proto obec bez souhlasu voj. správy zbaviti se této povinnosti svým prohlášením.
2. Župní úřad v Košicích zmocnil rozhodnutím z 11. listopadu 1926 na základě odst. 9 prov. nař. čís. 4275/1895 H. M. k § 35 zák. čl. 36: 1879, resp. 39: 1895 voj. správu, aby opravy v měst. kasárnech v S. v rozsahu, jak bylo marně uloženo městu rozhodnutím župního úřadu z 25. května 1926, provedla na nebezpečí a náklad města. V důvodech se uvádí, že město odepřelo splniti svoji zákonitou povinnost přes to, že podle zjištění smíšené komise jest provedení oprav z důvodů zdrav, bez odkladu nutné.
Dalším nař. rozhodnutím ze 7. dubna 1927, vydaným v dohodě s min. vnitra, zamítlo mno odvolání proti uvedenému rozhodnutí župního úřadu z důvodů tohoto rozhodnutí. K námitkám uplatňovaným v odvolání bylo odkázáno na důvody v rozhodnutí žal. úřadu z 15. listopadu 1926 a bylo podotčeno, že finanční stav města nic nemění na právní povinnosti města, aby kasárny udržovalo a opravovalo, ale že okolnosti městem uvedené mohou rozhodovati jen o skutečné možnosti města, aby splnilo svoje závazky, ke kterým samozřejmě bude nutno přihlédnouti při řešení otázky refundace výloh vzešlých voj. správě.
3. Župní úřad v Košicích zmocnil rozhodnutím z 12. září 1927 na základě § 9 prov. nař. č. 4275/1895 H. M. k § 35 zák. čl. 36:1879, resp. 39:1895 voj. správu, aby práce v dodatečném stav. návrhu přesně uvedené zároveň se započtenými generálními opravami provedla v rámci původního rozpočtu na nebezpečí a náklad města S. V důvodech se uvádí: Poněvadž výrokem smíšené komise z 9. září 1927 bylo zjištěno, že tyto dodatečné opravy existovaly již v době usnesení prvé smíšené komise dne 6. února 1926, avšak nemohly býti jako oku skryté zjištěny a v uvedeném stav. návrhu specifikovány a že jde v tom případě o tak zvané vícepráce v rámci původního rozpočtu a nikoliv o práce nové, bylo nutno vydati toto rozhodnutí, a to tím spíše, že těmito dodatečnými, naprosto nutnými pracemi, vyžadujícími nákladu 71200 Kč se původní rozpočet nepřekročí, ba vůbec ani nevyčerpá, neboť oférním řízením dosáhlo se snížení původního rozpočtu z částky 626000 Kč na 515000 Kč.
Mno zamítlo v dohodě s min. vnitra dalším nař. rozhodnutím ze 14. listopadu 1927 odvolání podané z uvedeného rozhodnutí župního úřadu v Košicích, poukázavši na jeho důvody a na důvody svého rozhodnutí ze 7. dubna 1927.
O stížnostech podaných na uvedená tři rozhodnutí mno uvážil nss toto:
Ad 1. Udržování objektů odevzdaných voj. eráru k účelu ubytování vojska náleží podle § 35 zák. čl. 36: 1879 tomu, kdo tyto objekty opatřil. Kasárny i dům pro choré v S. byly v letech 1891 až 1892 opatřeny a odevzdány voj. eráru městem S. Město hájí však ve stížnosti názor, že je nemůže stihati povinnost stanovená v § 35 cit. zák., poněvadž při opatření těchto kasáren v letech 1891 a 1892, resp. při odevzdání těchto objektů voj. správě vzal vojenský erár na sebe povinnost platiti městu po dobu 25 let náhradu za ubytování vojska podle předpisů ubytovacího zákona a uplynutím této doby pominula i povinnost města udržovati kasárny v dobrém stavu. Závazku voj. eráru, převzatému při odevzdání kasáren, dává stížnost charakter smlouvy uzavřené mezi městem a erárem o užívání kasáren na dobu 25 let.
Tento názor stížnosti není správný; na zmíněný závazek voj. eráru nelze pohlížeti jako na smlouvu, nýbrž nutno jej se zřetelem na ustanovení § 33 zák. čl. 36: 1879 pokládati za jednostranný závazek přímo ze zák. plynoucí, že při zřízení oněch kasáren obcí se zaručuje po dobu 25 let platiti náhradu podle ubytovacích předpisů i pro případ, kdyby kasáren se nepoužívalo po celou dobu 25 let k účelům, pro něž byly postaveny. Tím, že voj. erár takovou záruku převzal, nejsou nijak dotčeny ostatní právní vztahy mezi obcí a voj. erárem trvající; není nic změněno na právu voj. eráru používati kasáren (viz § 4 zák. čl. 39: 1895, stejně jako § 5 zák. čl. 36: 1879), neboť toto právo zaniká jen v případech vypočtených v § 5 zák. čl. 39: 1895. Že by některý z těchto případů nastal, toho ani stížnost netvrdí. Převzetím zmíněné záruky voj. erárem není také nikterak dotčena povinnost uložená v § 35 zák. čl. 36: 1879 opatřiteli kasáren, tedy v konkrétním případě stěžující si obci, aby chovala věci (stavení, částky stavení atd.), jež odevzdala voj. správě k užíváni, v takovém stavu, aby se jich mohlo užívati.
To, co bylo řečeno, platí stejně o voj. ošetřovnách, neboť podle § 5 zák. čl. 36: 1879, resp. podle § 4 zák. čl.39:1895 platí ustanovení, vztahující se ke kasárnám, také o voj. ošetřovnách a nemocnicích.
Podle toho bylo stěžující si město povinno udržovati kasárny a ošetřovnu, které dalo voj. správě k disposici roku 1891 a 1892, i po uplynutí 25 let, na které mu byla dána záruka osazení kasáren. Nedostojí-li opatřitel své povinnosti udržovati stavbu v dobrém stavu přes to, že byl k tomu vyzván, má býti podle bodu 9 prov. nař. č. 4275/ 1895 k § 35 smíšenou komisí zjištěno a stanoveno, kterých opatření je potřebí. Na základě výroku této komise má politický úřad uložiti opatřiteli, aby stavba byla uvedena do dobrého stavu. Postupoval tedy žal. úřad ve shodě se zákonem, potvrdil-li prvým svým rozhodnutím výrok župního úřadu z 25. května 1925, kterým bylo stěžujícímu si městu na základě výroku smíšené komise uloženo, aby shledané závady odstranilo do 31. října 1926. ---
Ad 2. Proti rozhodnutí žal. úřadu ze 7. dubna 1927 brojí stížnost námitkou, že bod 9 prov. nař. č. 4275/1895 § 35 zák. čl. 36: 1879 se vztahuje jen na případy smluvního poměru mezi obcí a voj. erárem, takového smluvního poměru však v konkrétním případě není. Tuto námitku vzneslo stěžující si město již v řízení správním a žal. úřad ji vyřídil poukazem na důvody svého rozhodnutí z 15. listopadu 1926, tedy meritorně.
Již shora sub 1. bylo dovoženo, že, převezme-li voj. erár závazek podle § 33 ubytov. zák., nevzniká tím smluvní poměr mezi voj. erárem a obcí, která dala voj. eráru kasárny k disposici, a že obec jest povinna i po zániku onoho závazku udržovati kasárny v dobrém stavu. Nemohl se proto dotknouti nějakých práv stěžujícího si města výrok žal. úřadu, kterým mu taková povinnost byla uložena. Slušelo proto zmíněnou námitku stížnosti zamítnouti jako bezdůvodnou, aniž bylo třeba zkoumati, zdali v tom stadiu řízení, kdy šlo již o zmocnění voj. správy, aby provedla opravu kasáren na náklad města, bylo na místě obírati se meritorně otázkou, zdali obec jest povinna tyto opravy provésti, když o této povinnosti byl vydán výrok již v rozhodnutí z 15. listopadu 1926.
K námitce, že nebylo přihlédnuto k fin. situaci města, sluší poukázati na to, že fin. situace obce jest podle zák. úplně irelevantní pro její povinnost udržovati kasárny podle § 35 ubytov. zák. Nelze proto shledati nezákonnost ve výroku žal. úřadu, že fin. situace města nic nemění na právní povinnosti města, aby kasárny udržovalo a opravovalo.
Ad 3. ---
Stížnost brojí i proti tomuto rozhodnutí jednak námitkou, že mezi obcí a erárem není smluvního poměru a nelze proto použiti bodu 9 nař. č. 4275/1895, jednak výtkou, že uložené opravy jsou toho rázu, že město není povinno podle zák. je provésti, ani kdyby nebylo k vojenské správě ve smluvním poměru.
Bezdůvodnost prvé výtky byla prokázána již shora.
Pokud jde o druhou námitku sluší uvésti, že žal. úřad, poukázav na důvody rozhodnutí 1. stolice, vyslovil, že povinnost nésti náklad dotyčných oprav stihá obec proto, že jde o závady »oku skryté«, které tu byly již v době, kdy se konala první smíšená komise, a že jde jen o vícepráce, jež budou provedeny v rámci původního rozpočtu. Proti tomuto odůvodnění nař. rozhodnutí nemá stížnost žádných bodů stížních, které by popíraly, že by zmíněné opravy nemohly býti pokládány za takové, jež jest obec podle zákona povinna nésti a které by jí tedy nemohly býti uloženy. —

Citace:

Č. 7709. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 259-262.