č. 7997.

Církevní věci (Slovensko): * Přestoupení z jedné náboženské obce židovské do jiné náboženské obce židovské na Slov. není změnou náboženského vyznání podle § 5 zák. č. 96/25.
(Nález ze dne 4. června 1929 č. 9.441.)
Prejudikatura: Boh. A. 5250/25 (částečně jinak) a Boh. A. 7996/29.
Věc: Dr. Julius H. a spol. v P. (adv. Dr. Angelo Goldstein z Prahly) proti župnímu úřadu v Bratislavě stran vymáhání náboženské daně.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bez důvodná.
Důvody: Představenstvo autonomní žid. náboženské obce v P. zažádalo, aby okr. úřad v P. exekučně vymáhal na st-lích církevní daň na roky 1925 a 1926, která byla vyměřena na základě potvrzených stanov z 23. července 1926, jelikož reklamace byly podle stanov vyřízeny a st-lé přes opětované vyzvání daň nezaplatili.
Okr. úřad v P. rozhodnutím ze 14. prosince 1926 vzhledem k tomu, že zákonitost a pravoplatnost předepsané daně je prokázána, nařídil vymáhání její na základě bodu 3. § 9 zák. čl. 43:1895, § 10 zák. čl. 27:1907 a podle směrnic §§ 56—78 zák. čl. 44:1883 obsažených v zák. čl., § 47-65>§§ 47—65 zák. čl. 11:1909, a vyzval notáře v P., aby exekuci do 60 dnů provedl.
Proti tomuto rozhodnutí podali st-lé odvolání, v němž vytýkali, že nejsou členy uvedené náboženské obce, ze které vystoupili a založili novou náboženskou obec, jejíž stanovy již předložili ke schválení, že tudíž podle § 8 zák. č. 96/25 nejsou své dřívější obci náboženské ničím povinni, že ostatně proti stanovám náboženské obce byla podána stížnost k nss a že stanovy ty nejsou pravoplatný.
Župní úřad v Bratislavě nař. rozhodnutím odvolání zamítl z těchto důvodů: »Okr. úřad byl povinen vyhověti žádosti orth. náboženské obce v P. a nařídit! vymáhání dlužných cirk. daní cestou adm. exekuce ve smyslu předpisů, uvedených v rozhodnutí okr. úřadu, dále proto, poněvadž podle nař. uher. min. vyuč. z 21. ledna 1888 č. 1191 pres. členové vystupující z některé náboženské obce židovské, jsou povinni nésti všecka břemena náboženské obce po dobu pěti roků od vystoupení z obce. Kromě toho st-lé ani neprokázali, že pravoplatně vystoupili z dosavadní náboženské obce a že stanovy nové obce pod názvem Machzike Hadas byly schváleny. Naproti tomu byly stanovy autonomní žid. ortodoxní nábož. obce v P., jejímiž členy st-lé jsou dosud, schváleny výnosem referátu min. škol. v Bratislavě z 23. července 1926 a nemohl proto župní úřad uznati za správnou námitku proti pravoplatnosti těchto stanov. Ustanovení § 8 zák. č. 96/25 vztahuje se na vystoupení z církve anebo náboženské společnosti a nelze je rozšiřovati na vystoupení z náboženské obce.«
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí a provádějící blíže to, co st-lé uvedli již v odvolání, nss uvážil:
1 Podle zák. čl. 17:1867 a 42:1895 zná právní řád na Slov. platný jen jednotné náboženské vyznání židovské, třebas organisace židovstva v náboženských obcích děje se podle hledisek různých, a to jednak podle organisačního statutu kongresionalistického, jednak podle organisačního statutu ortodoxního, jednak podle státu quo ante. Totéž vyplývá zejména také z úvodu k nař. uher. min. kultu a vyuč. z 21. června 1888 č. 1191 pres. R. T. č. 114/1888.
Vystoupení z ortodoxní náboženské obce židovské (v P.) a založení nové náboženské obce židovské není tedy změnou náboženského vyznání podle § 5 zák. č. 96/25 a neplatí tu proto také ani stížností dovolávaný předpis § 8 téhož zák. o příspěvcích a plněních pro náboženskou společnost.
Naopak mohlo by v daném případě jiti jenom o vystoupení z jedné nábož. obce /ortodoxní) a o vstup do jiné nábož. obce žid., pro kteroužto věc však předpisy zák. č. 96/25 významu nemají. Že by byli st-lé nastoupili cestu založení nové nábož. společnosti ve smyslu § 7 a násl. zák. čl. 43:1895, není ve stížnosti tvrzeno. Platí tu tedy dosud ustanovení cit. min. nař. z roku 1888.
2 Za tohoto stavu věci neměl však nss ani příčiny zkoumati, zda st-lé skutečně — jak stížnost tvrdí — již pravoplatně vystoupili z dosavadní své náboženské obce (dnešní zúčastněné strany) ani zda pouhé stížností dovolávané předložení stanov nové obce ke schválení stačí samo o sobě ke vzniku nové obce; neboť i kdyby bylo lze dáti po této stránce stížnosti za pravdu, nebyli by tím st-lé zbaveni povinnosti platí ti dosavadní své obci náboženské příspěvky, poněvadž podle bodu 2 odst. 2 cit. min. nař. č. 1191/1888 »členové vystupující z některé žid. nábož. obce — buď za účelem připojení k druhé již trvající náboženské obci buď za účelem založení nové nábož. obce — jsou povinni, veškeré břemena opuštěné nábož. obce po dobu pěti let od vystoupení nésti v takovém rozsahu, jako by byli ještě jejími členy....« a poněvadž (ze spisů a ze stížnosti) je patrno, že ve sporném případě pětileté období ještě neuplynulo.
Pokud pak stížnost dovozuje neplatnost min. nař. z roku 1888 ze zák. č. 96/25, činí tak — jak patrno z vývodů ad 1 — bezdůvodně.
3 Dále vytýká stížnost, že předpis daní, o jichž vymáhání jde, je nezákonný, poněvadž stanovy, na jichž základě byly příslušné orgány nábož. obce zvoleny a daně byly předepsány, jsou neplatný. Avšak stanovy zúčastněné nábož. obce byly nesporně schváleny výnosem min. škol. (referátu v Bratislavě) z 23. července 1926, resp. 13. července 1926 a nabyly tedy aspoň formálně platnosti. Pouhé podání stížnosti na nss do tohoto výnosu však podle § 17 zák. o ss nemá v zápětí odklad provedení onoho výnosu; že by pak odkladný účinek podle § 17 zák. o ss oné stížnosti byl býval přiznán, stížnost netvrdí a žal. úřad to popírá. Podání oné stížnosti samo o sobě tedy nedotýká se formální platnosti nových stanov zúčastněné náboženské obce.
Stížnost ovšem dále tvrdí, že stanovy ty jsou materielně nezákonné a že proto nemohou býti platným základem vymáhání daně církevní; toto svoje tvrzení však stížnost odůvodňuje jen zcela povšechně tím, že prý »stanovy se protiví demokratickému duchu a základním zákonům čsí. republiky, totiž ústavní listině« a že proti schválení jich byla podána shora zmíněná stížnost na nss. V tom však nelze spatřovati dostatečnou konkretisaci po rozumu § 18 cit. zák. o ss.

Citace:

č. 7997. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 856-858.