Č. 7705.

Pojištění nemocenské. — Advokacie: Kandidát advokacie, zaměstnaný v advokátní kanceláři, podléhá nemocenskému pojištění podle § 2 odst. 1 zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb.
(Nález ze dně 23. ledna 1929 č. 983.)
Prejudikatura: Boh. A 7145/28.
Věc: Dr. Alfred L. a Dr. Siegfrid B., advokáti v O., proti zemské správě politické v Brně stran nemocenského pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Plat. výměrem okr. nemoc, pojišťovny v O. bylo st-lům, kteří mají v O. společnou adv. kancelář, předepsána za příspěvkové období od 1. října 1926 do 16. února 1927 na pojistném nemoc, pojištění za adv. koncipienta Dra Artura M. 286 Kč 20 h.
Odvolání st-lú bylo magistrátním sborem hl. m. O. postupem instancí nař. rozhodnutím zamítnuto. ----
O stížnosti nss uvážil: ---
Na sporu jest otázka, zdali Dr. M. ve svém zaměstnání adv. koncipienta podléhal nemoc, pojistné povinnosti podle § 2 odst. 1 zák. č. 221/24. Žal. úřad zodpověděl tuto otázku kladně a to právem.
Dle § 2 odst. 1 cit. zák. je pojistné povinnosti pro případ nemoci, invalidity a stáří podroben, kdo vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učebního a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. — Smluvený prac. a služ. poměr není však v podstatě nic jiného než poměr, jenž jest založen na smlouvě služební ve smyslu § 1151 o. z. o., dle něhož vzniká služ. smlouva, zaváže-li se někdo konati jinému po nějakou dobu služby. Nezbytným požadavkem takové smlouvy jest tedy vzájemný souhlas, pozůstávající v tom, že jedna osoba — zaměstnanec — projevuje ochotu k určité práci a druhá osoba — zaměstnavatel — tuto pohotovost přijímá a s ní disponuje, ať již souhlasný projev vůle se stal výslovně nebo skutky konkludentními.
Stížnost existenci takovéto služ. smlouvy popírá. Není tu dle jejího názoru nezbytného pojmového znaku smlouvy, t. j. volného projevu vůle kontrahentů, kdyžtě činnost adv. koncipienta u advokáta jest činností nucenou, zákonem č. 40/22 obligatorně předepsaným stadiem přípravným pro dosažení práva vykonávati advokacii. Stížnost tu směsuje projev vůle s motivem tohoto projevu. Motiv činnosti výdělečné bývá zpravidla rázu nutkavého, práce neb služby se konají zpravidla, aby si pracující opatřil nutnou výživu aneb nutné předpoklady pro budoucí samostatné povolání. Tento motiv jest pro posouzení povahy právního postavení osoby pracující bezvýznamný, ježto zákon nebéře zřetele na motiv, jenž vedl k uzavření smlouvy služební.
Dr. M. se smluvně zavázal konati st-lům práce adv. koncipienta od 1. října 1926 celodenně s pevným měsíčním platem 1200 Kč. Byl tedy mezi nimi založen smluvní poměr, mající veškeré pojmové znaky hořejší definice prac. a služ. poměru, jak jej má na mysli cit. § 2 odst. 1 zák. č. 221/24. Ježto pak není namítáno, že by Dr. M. konal st-lům práce jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně, jsou dány veškeré předpoklady pojistné povinnosti dle cit. právního předpisu.
Žal. úřad vyslovil, že Dr. M. jest povinně pojištěn toliko pro případ nemoci, vzav zřetel na § 6 bod c) zák. č. 22T/24, dle něhož vyloučeni jsou z pojištění pro případ invalidity a stáří kandidáti advokacie. Stížnost hledí z analogie tohoto předpisu dovoditi, že kandidáti advokacie jsou vyloučeni i z povinného pojištění nemocenského, ježto prý účel zákona jest tu týž, t. j. vyloučiti z pojištění osoby, jejichž činnost jest jen průpravou k svobodnému povolání advokáta.
Účel těchto druhů pojištění jest podstatně různý; právě z okolnosti, že § 6 zák., jenž stanoví taxativně případy vyloučení zaměstnanců z pojistné povinnosti invalidní a starobní, jmenuje pod bodem c) také kandiáty advokacie, kdežto § 5, jenž vypočítává případy osvobození od pojistné povinnosti nemocenské, adv. koncipienty nejmenuje, plyne nutný závěr, že zákon kandidáty advokacie považuje za zaměstnance zásadně pojistné povinnosti podle § 2 podrobené, ježto by jinak neměl důvodu je z invalidního a starobního pojištění zvláště vylučovati a že je chtěl vyňati jen z pojistné povinnosti invalidní a starobní, nikoli však také z nemoc, pojištění.
Stížnost vytýká ještě, že žal. úřad se neřídil dobrým zdáním adv. komory ze 6. května 1925 a že neodůvodnil, proč tak neučinil. Výtka tato jest bezdůvodná.
Ono dobré zdání nemůže býti posuzováno jako důkaz znalecký o okolnostech skutkových, k jichž zjištění, po případě hodnocení je třeba odborných vědomostí, nýbrž jde o posudek o otázce právní, totiž o tom, zdali dle platného právního stavu lze adv. koncipienty považovali za kancelářské zaměstnance advokátovy. Kompetentním pro posouzení sporu po stránce právní jest však jedině úřad správní uvedený v § 239 cit. zák., který při svém posuzování konkrétního případu po této stránce není nijak omezen.

Citace:

Č. 7752. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 335-337.