Č. 7699.

Šlechtictví. — Popisné věci: Je trestno, užívá-li kdo šlechtického přídomku jako rodinného jména? a kterým úřadům přísluší tu rozhodovati?
(Nález ze dne 19. ledna 1929 č. 502.)
Věc: Jan W. ve St. proti ministerstvu vnitra stran neoprávněného užívání jména.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Praze nevyhověla rozhodnutím z 10. dubna 1922 žádosti Jana W. o povolení změny jména »W.« na »H.«. Tento výnos byl doručen st-li dne 5. května 1922, odvolání proti němu podáno nebylo.
Rozsudkem okr. soudu ve V. z 9. srpna 1922 byl st-l uznán vinným přestupkem § 6 č. 1 zák. z 10. dubna 1920 č. 243 Sb., jehož se dopustil tím, že podepsal dne 5. května 1922 zpáteční lístek jménem Hans W.-H. a dne 8. června 1922 obdržecí lístek jménem H., a byl odsouzen k pokutě 50 Kč, v případě nedobyínosti k 24 hodinám vězení..— Rozsudkem kraj. soudu v Chebu jako odvolacího ze 4. října 1922 byl st-l pro uvedený přestupek osvobozen.
Výměrem osp-é v Ch. ze 6. prosince 1922 bylo st-li užívání jména »H.« zakázáno s odůvodněním, že zákonem z 10. prosince 1918 č. 61 Sb. bylo odstraněno šlechtictví, takže býv. šlechtici nesmějí užívati svého rodinného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví a že podle § 6 zák. z 10. dubna 1920 č. 243 Sb. jest trestným každý, kdo úmyslně a veřejně užívá šlechtického titulu a kdo takovým způsobem hledí naznačiti býv. svoje šlechtictví. Současně bylo vysloveno, že při zjištěných přestupcích tohoto zákazu bude proti st-li zakročeno podle min. nař. z 30. září 1857 č. 198 ř. z. Tento zákaz byl potvrzen zsp-ou v Praze, avšak zrušen rozhodnutím min. vnitra ze 13. listopadu 1923 jako nezákonný, ježto politický úřad nemůže vysloviti podle min. nař. z 30. září 1857 č. 198 ř. z. zákaz užívati jména tvořícího býv. šlechtický predikát a při této příležitosti dovolávati se ustanovení zák. č. 61/18 resp. § 6 zák. č. 243/20, neboť podle posléze zmíněného zákonného ustanovení povolány jsou v hist. zemích českých jedině soudy, aby stíhaly přestupky spáchané užíváním šlecht, titulů a nemůže tudíž polit, úřad dovolávati se tohoto zákonného ustanovení.
Nálezem osp-é v Ch. z 9. ledna 1925 byl st-l uznán vinným přestupkem výnosu zsp-é v Praze z 10. dubna 1922, jehož se dopustil tím, že podepsal podání došlé jmenované osp-é dne 4. ledna 1952 jménem »Hans W.-H.«, ačkoli užívání jména »H.« cit. výnosem zsp-é nebylo povoleno, a byl odsouzen k pokutě 50 Kč, v případě nedobytnosti k pětidennímu vězení.
Rozhodnutím ze 14. února 1925 nevyhověla zsp odvolání podanému z tohoto trestního nálezu, změnivši právní podklad k výroku o vine z těchto důvodů: Výnosem zsp-é z 10. dubna 1922 nebylo st-li uděleno žádané povolení ke změně jména »W.« na »H.«, bez něhož podle dekr. dv. kanceláře z 5. června 1826 č. 36 Sb. z. pol. změna jména nastati nesmí. Vzhledem k těmto předpisům jeví se užívání jména H. býti činem protizákonným, pročež jmenovanému podle min. nař. z 30. září 1857 č. 198 ř. z. byla právem udělena pokuta.
Naříkaným rozhodnutím bylo odvolání st-le zamítnuto z těchto důvodů: »Důsledkem zák. č. 61/18 přísluší st-li rodinné jméno »W.«. Užíval-li však st-l v době po vydání cit. zák. jména Jan W.-H., změnil tím samovolně své rodinné jméno, poněvadž připojení nového jména ke jménu rodinnému sluší pokládati za změnu rodinného jména. Změna rodinného jména jest však přípustná pouze na základě povolení zsp-é. Jak ze spisů jednacích plyne, byla pravoplatným rozhodnutím zsp-é z 10. dubna 1922 žádost st-lova za změnu rodinného jména zamítnuta. Tím, že st-l přes to užíval rodinného jména W.-H., dopustil se přestupku dekr. dv. kanceláře z 5. června 1826 č. 36 Sb. z. pol., dle jehož obsahu jest užívání nepříslušných jmen rodinných činem nezákonným, pročež jest odsouzení st-le na základě min. nař. z 30. září 1857 č. 198 ř. z. zákonem odůvodněno.
Stížnost podaná na toto rozhodnutí upírá politickým úřadům pravomoc rozhodovati v konkrétní věci, ježto rozhodnutím min. vnitra z 13. listopadu 1923 bylo prý pravoplatně vysloveno, že používání jména H. podléhá zákonu o odstranění šlechtictví č. 243/20, a že tedy jedině soudy jsou povolány stíhati neoprávněné používání šlechtických titulů.
Vznášejíc tuto námitku, přehlíží stížnost pravý obsah rozhodnutí ministerstva vnitra z 13. listopadu 1923. Tímto rozhodnutím byl zrušen zákaz používati jména H., tvořícího býv. šlecht, predikát proto, že tento zákaz se opíral o zák. č. 61/1918 a č. 243/20, podle nichž jsou v hist. zemích povolány jedině soudy, aby stíhaly přestupky spáchané užíváním šlecht, titulu, a nemohou tedy polit, úřady na základě těchto zák. ustanovení zakázati používání býv. šlecht, predikátu a pohroziti trestem pro případ, že by zákaz nebyl dodržen. Je tedy pravým obsahem rozhodnutí min. vnitra, že polit, úřady nejsou povolány zakročovati trestně pro přestupky zák. č. 61/1918 a č. 243/1920 a nemohou tedy ani vydávati zákaz opírající se o tato zákonná ustanovení, nelze v něm však spatřovati výrok, že užívání jména H. spadá vždy pod ustanovení zák. č. 243/1920. Nemohlo proto toto rozhodnutí brániti polit, úřadu, aby proti st-li zakročil trestně, shledal-li, že používání jména H. zakládá skutkovou podstatu přestupku stihatelného úřady politickými.
Bezdůvodně upírá stížnost polit, úřadům zakročiti v konkrétní věci proto, že o používání jména H. rozhodly již soudy, neboť tyto se obíraly pouze otázkou, zakládá-li používání tohoto jména st-lem skutkovou podstatu přestupku stihatelného podle § 6 zák. č. 243/1920, tedy šlo-li o úmyslné a veř. užívání šlechtictví, nebo o úmyslné a veř. naznačování býv. šlechtictví. Dospěly-li soudy v této otázce k odpovědi záporné, nebylo překážky, aby úřady politické přípustnost používání jména H. posoudily podle dv. dekr. z 5. června 1826 a min. nař. z 30. září 1857. Konečně namítá stížnost, že, jak jest prokázáno soudními rozsudky — jest st-l znám pode jménem H. a nepoužívá proto tohoto jména neoprávněně. I tato námitka jest bezdůvodná, neboť změna rodného jména jest — jak správně vyslovil žal. úřad v nař. rozhodnutí - přípustná jen na základě povolení zsp-é. Pokud st-l takového povolení nedosáhl, nemůže své rodné jméno změniti a nesmí tedy ani používati jména, pod kterým je sice v okolí znám, jež mu však podle zák. nepřísluší.
Z toho, že používání jména H. bylo dovoleno st-lovým bratrům, nemůže stížnost dovozovati, že také st-l, kterému takové povolení bylo odepřeno, užívá tohoto jména oprávněně, neboť z této skutečnosti plyne právě pravý opak.

Citace:

Č. 7699. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 239-241.