Č. 7672.

Řízení správní. — Řízení před nss-em: 1. V řízení správním požaduje se zásadné, aby rozhodnutí bylo straně doručeno do vlastních rukou; jinaké doručení (náhradní) je přípustné jen tam, kde nějaká norma právní to dovoluje. — 2. Do výroku úřadu, kterým se straně sděluje, že její podání nemůže býti vyřízeno, dokud nss nerozhodne o pendentní stížnosti ve věci souvislé a nevrátí spisy, není přípustná stížnost na nss. — 3. Není v moci nss-u, aby přidržoval správní úřad k tomu, aby o podání strany rozhodl. Zaměstnanci veřejní: 4. Zaměstnanci restringovanému podle zák. č. 286/24 po vydání zák. č. 103/26, jemuž vyrozumění podle § 13 odst. 3 zák. č. 286/24 nebylo doručeno do vlastních rukou do 7. července 1926, nutno odpočivné požitky vyměřiti podle sazeb zák. č. 103/1926.
(Nález ze dne 8. ledna 1929 č. 35195/28.)
Prejudikatura: ad 1.: Boh. A. 539/20, 5798/26.
Věc: Rudolf S. v Praze (adv. Dr. Lad. Wopršálek z Prahy) proti ministerstvu národní obrany stran přeložení do výslužby, výměry výslužného a odkladu rozhodnutí o požitkovém nároku.
Výrok: Rozhodnutí z 15. července 1926, pokud se týká výměry v ý služného, se zrušuje pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná. Stížnost do výnosu z 15. června 1927 se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: 1. Výnosem z 21. června 1926 vydalo žal. min. st-li návěští ve smyslu § 13 odst. 3 zák. č. 286/24 se sdělením, že je mu volno v nepřekročitelné lhůtě 8denní ohlásiti písemně dobrovolný odchod z činné služby, s čímž jsou spojeny výhody stanovené v § 13 uvedeného zák. Poněvadž tento výnos nemohl býti st-li, jenž byl na dovolené, osobně do vlastních rukou doručen, bylo jeho doručení zařízeno dne 28. června 1926 podle analogie předpisu § 106 ci. řádu soudního uložením u měst. úřadovny v S.
Nař. rozhodnutím z 15. července 1926 přeložilo mno st-le do výslužby a vyměřilo mu odpočivné požitky.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: —
Stížnost brojí proti výměře výslužného, namítajíc, že zaopatř. požitky neměly býti st-li vyměřeny podle služ. platů, jichž dosud požíval, nýbrž podle služ. platů stanovených zák. č. 103/26 a to proto, že nař. rozhodnutí mu bylo doručeno až 20. července 1926, kdežto vyrozumění ve smyslu § 215 odst. 4 zák. č. 103/1926 se vůbec nestalo, takže tímto ustanovením zákonným nebyl st-l z působnosti zák. č. 103/1926 vyloučen. Tuto námitku shledal nss důvodnou.
Paragraf 13 zák. č. 286/1924 mluví v odst. 2 pouze o přeložení do výslužby s příslušným výslužným. Tím má zákon na mysli, — jak jde ostatně i z ustanovení § 10 odst. 2 — zřejmě výslužné, jež by zaměstnanci příslušelo při pensionování podle jinak platných předpisů, t. j. podle započítatelné služ. doby a podle pens. základny, která příslušela zaměstnanci v den přeložení do výslužby a která se rovná poslednímu služnému a příplatkům do pense započítatelným (§ 6 zák. o voj. zaopatř. požitcích č. 76/22).
Služ. platy stát. zaměstnanců incl. voj. gážistů byly s účinkem ode dne 1. ledna 1926 nově upraveny zákonem č. 103/26, jenž byl vyhlášen dne 7. července 1926. Paragraf 215 odst. 4 cit. zák. stanoví, že předpisy jeho se nevztahují na zaměstnance, kteří byli podle § 13 zák. č. 286/1924 přeloženi do trvalé výslužby nebo propuštěni, jestliže byli nejdéle do vyhlášení zákona písemně vyrozuměni podle ustanovení 3. odst. § 13 zák. č. 286/1924, a že se služ. a platové poměry těchto zaměstnanců řídí předpisy platnými do dne účinnosti zákona.
Vyrozumění st-le podle 3. odst. § 13 zák. č. 286/1924 se stalo výnosem z 21. června 1926. Vyměřuje již po vyhlášení zák. č. 103/26 st-li zaopatřovací požitky, použil žal. úřad ustanovení cit. § 215 odst. 4, shledávaje v tom, že právě uvedený výnos byl po marných pokusech o doručení do vlastní ruky st-lovy uložen pro něho dne 28. června 1926, tedy ještě před vyhlášením zák. č. 103/1926 u měst. úřadu podle analogie předpisů civ. řádu soud. o doručování žalob, ono doručení, jaké požaduje § 13 odst. 3 zák. č. 286/1924, na nějž v tomto směru § 215 odst. 4 zák. č. 103/1926 odkazuje.
Tento právní názor neshledal nss správným, vycházeje z názoru, že v řízení správním zásadně dlužno požadovati doručení do vlastních rukou strany a že toto doručení může býti účinně nahraženo jiným způsobem doručovacím jen tam, kde to nějaká norma právní připouští (srovn. Boh. A 539/20, 5798/26 a jiné). Pro případy, jakým jest případ daný, není takové normy, naopak § 13 odst. 3 zák. č. 286/24, stanově, že jest zaměstnance o zamýšleném dání do trvalé výslužby písemně vyrozuměti na datované potvrzení, nasvědčuje tomu, že měl na mysli doručení do vlastní ruky zaměstnance. Proto nelze výnos z 21. června 1926 považovati za doručený dnem 28. června 1926, a poněvadž ve správních spisech není dokladu o tom, že by byl výnos ten býval doručen k vlastním, rukám st-le do vyhlášení zák. č. 103/1926, t. j. do 7. července 1926, a st-l doručení takové popírá, nelze právem považovati výnos onen za doručený do dne 7. července 1926.
Vyměřil-li žal. úřad přes to st-li zaopatř. požitky podle předpisů platných před účinností zák. č. 103/26, nejednal v souhlasu se zákonem i bylo nař. rozhodnutí v tomto směru zrušiti dle § 7 zák. o ss, ve směrech ostatních však stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
2. K žádosti st-lově, aby mu — nehledě k pendentnímu sporu o přiznání zaopatř. požitků dle zák. č. 103/1926 — byly poukázány zaopatř. požitky dle 3. plat. stupně 6. hodn. třídy místo přiznaného stupně druhého, dále úroky a náhrada kolkovného, sdělilo žal. min. st-li výnosem z 15. června 1927 naříkaným stížností druhou, že tuto žádost nemůže vyříditi dříve, pokud nss nerozhodne o stížnosti podané do výnosu z 15. července 1926 a pokud nevrátí příslušné spisy, bez nichž nelze o žádosti té jednati.
Stížnost namítá, že žal. úřad měl pro posouzení st-lova nároku dostatečný podklad v zápise v hlavním kmenovém listě, takže nebylo třeba vyřízení odkládati, a tvrdí, že tímto odkladem meritorního vyřízení bylo porušeno st-lovo subj. právo.
Nss shledal stížnost nepřípustnou, neboť výnosem jí nař. neodepřel žal. úřad st-li rozhodnouti o vzneseném jeho nároku požitkovém, nýbrž sdělil mu pouze, že tou dobou rozhodovati nemůže, nemaje spisů. Podobným sdělením nemůže však býti zasaženo do subj. práv strany a proto není sdělení takové rozhodnutím neb opatřením dle § 2 zák. o ss. Shledává-li st-l porušení svého subj. práva v materielní újmě, kterou trpí odkladem rozhodování, sluší uvésti, že nss je dle cit. § 2 zák. o ss příslušným toliko přezkoumávati rozhodnutí a opatření již vydaná, že však není v jeho moci, aby přidržoval správní úřad k tomu, aby rozhodnutí nějaké vydal.

Citace:

č. 8003. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 870-872.