Č. 7703.

Zaměstnanci veřejní: Lze úředníku obecního podniku na základě § 3 zák. č. 495/21 a § 19 zák. č. 394/22 odníti zvláštní remunerace, tantimety a výhodu bezplatného odběru plynu z měst. plynárny?
(Nález ze dne 22. ledna 1929 č. 1344.) Věc: Richard H. v B. (adv. Dr. Jindř. Fleischmann z Prahy) proti zemské správní komisi v Opavě o služební požitky.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud neuznává nárok st-lův na tantiémy, se zrušuje pro nezákonnost, pokud neuznává nárok na volný odběr plynu, se zrušuje pro vady řízení; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl r. 1909 ustanoven provisorním a po roce definitivním správcem provozu měst. parní dráhy, měst. plynárny a ostatních měst. podniků v B.
Výměrem z 30. dubna 1925 sdělil vl. komisař města B. všem zaměstnancům města B., že se s platností od 1. května 1925 zrušují všechny výhody poskytované měst. zaměstnancům, a to levnější cena za elektr. proud, za plyn, volná jízda členů rodiny atd.
St-lovu odvolání z toho podanému vyhověla zsk v Opavě nař. rozhodnutím jen potud, že st-li přiznala nárok na volnou jízdu na místní elektr. dráze a na dodávání elektr. proudu resp. plynu pro jeho služ. byt za režijní cenu, v ostatním však odvolání zamítla.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané nss uvážil:
1. Ve svém instančním odvolání domáhal se st-l předem toho, aby mu ponechány byly remunerace, jež mu až dosud byly vypláceny. — Podle spisů usneslo se měst. zastupitelstvo ve schůzi dne 10. února 1911, aby st-li, jenž byl v prvé řadě přijat k řízení měst. pouliční dráhy a plynárny, jenž však jest nucen největší část své práce věnovati správě ostatních měst. podniků, byla za minulý rok 1910 přiznána remunerace 300 K, od 1. ledna 1911 nadále měsíční remunerace 50 K. — Výměrem ze 16. prosince 1915 sdělil starosta města st-li, že se mu za techn. vrchní správu vodovodu vzhledem na obtíže, jež bylo při tom překonati, poukazuje za léta 1912—1914 dodatečně remunerace 400 K a že mu od 1. ledna 1915 bude poukazována tato remunerace obnosem 60 K čtvrtletně předem. — Dalším výměrem z 26. června 1917 sdělil starosta st-li toto: Nařizuji, že se Vám ode dneška za správu elektr. místní sítě přiznává dodatečně za r. 1916 odměna 20 K; za r. 1917 přiznává se Vám měsíčně 30 K. — Konečně usneseno ve schůzi správní komise města B. z 11. června 1924, že se st-li jako měst. správci stanoví pro rok 1920 remunerace 1000 Kč, a že se mu dosavadní remunerace za vedení místní elektr. sítě zvyšuje z 30 K na 60 Kč a za vedení vodovodu ze 60 K na 100 Kč měsíčně od 1. ledna 1921.
Odvolání st-lovo, pokud se jím domáhal ponechání těchto remunerad, žal. komise nař. rozhodnutím zamítla a výrok svůj odůvodnila poukazem na to, že další vyplácení remunerací těch byla obec oprávněna kdykoli zastaviti, poněvadž remunerace ty měly povahu dobrovolných plnění se strany obce, na něž st-l neměl právního nároku. Při tom vycházela žal. komise ze zjištění, že zdrojem požitků, práv a nároků st-lových jest dekret ze 16. listopadu 1918, daný st-li na základě usnesení měst. zastupitelstva z 15. listopadu 1918, jímž byly jeho dosavadní požitky platové, postupové poměry a drah. přídavky nově upraveny tak, že pro ně mají platiti toho kterého času platné předpisy pro zem. zaměstnance, že těmto zaměstnancům dle cit. předpisů nárok na nějakou remuneraci nepřísluší, že st-li ani původním dekretem z r. 1909 ani dekretem z r. 1918 zvláštní nějaký nárok na remunerace přiznán nebyl a konečně, že dobrovolnost poskytování zmíněných remuneraci vyplývá i ze znění oněch usnesení resp. přípisů, jimiž se st-l o udělení remunerací těch uvědomuje.
Ve stížnosti do rozhodnutí toho podané snaží se st-l dovoditi, že zmíněné remunerace spočívají na soukromoprávní úmluvě mezi vlastníkem podniku (městskou obcí) jako zaměstnavatelem a jím jako zaměstnancem o větších úkonech a že tedy nemají povahy dobrovolného plnění se strany obce.
Těmto vývodům nemohl nss přisvědčiti. Jak z ustanovovacího dekretu st-lova z r. 1909 plyne, byla mu jako služ. povinnost uložena správa všech podniků obecních, a to výslovně nejen tou dobou trvajících, nýbrž i takových, jež snad v budoucnosti budou založeny. Byl tedy st-l povinen všeliké takovéto podniky spravovati bez jakékoli zvláštní náhrady a měl za svou práci nárok jedině na ony požitky, jež mu v dekretu byly stanoveny. Na tomto stavu věci se ani v budoucnosti, zejména ani dekretem z 15. listopadu 1918 nic nezměnilo. Aby st-l mohl na základě svého služ. poměru jako měst. úředník dovozovati vůči obci nějaký nárok na zvláštní úplatu za mimořádné práce — jak on sám nárok na remunerace charakterisuje — musil by nárok ten býti založen nějakým aktem obce, kterým tato jako veřejnoprávní zaměstnavatel mu nárok takový přiznala; takového aktu v shora uvedených usneseních, jak žal. úřad správně soudí, shledávati nelze. Rovněž neplyne takový nárok st-li z dekretů z r. 1909 a 1918. A st-l sám ani žádného určitého jiného usnesení obce neuvádí, kterým by mu nárok na remunerace byl býval založen.
Má-li snad st-l za to, že vedle nároků plynoucích mu z jeho veřejno-právního služ. poměru má proti obci ještě nějaký zvláštní nárok soukromoprávní, musil by nárok ten uplatňovati pořadem práva soukromého.
V tomto bodu je tedy stížnost bezdůvodná.
2. Zamítnutí žádosti st-lovy o další ponechání tantiém z podniků jím spravovaných odůvodnil žal. úřad poukazem na ustanovení § 3 zák. č. 495/1921 a § 18 zák. č. 394/1922. Stížnost do této části nař. rozhodnutí shledal nss důvodnou.
Žal. úřad nezamítl v tomto bodě odvolání st-lovo z toho důvodu, že mu nárok na vyplácení tantiém vůbec nepříslušel, nýbrž, vycházeje zřejmě z předpokladu, že mu nárok ten až dosud příslušel, má za to, že zanikl na základě předpisů obou cit. zákonů. Podle těchto předpisů dlužno služ. požitky a právní nároky obecních úředníků, pokud přesahují míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků obdobných úředníků státních, redukovati od 1. ledna 1923 na míru těchto požitků, práv a nároků. Žal. úřad nepřiznal st-li nárok na tantiémy, poněvadž prý státnímu úředníku analogický nárok na tantiémy nepřísluší. Tento důvod není však správný. Chtěl-li tím žal. úařd říci, že v státní službě nárok na tantiémy vůbec se nevyskytuje, pak vycházel z mylného předpokladu, neboť jsou některé kategorie státních úředníků, jimž nárok na tantiémy přísluší (tak na př. úředníci státních dolů a hutí). Chtěl-li však tím vyjádřiti, že nároku takového nemá obdobný úředník státní, t. j. úředník stejné nebo rovnocenné kategorie ve smyslu § 52 služ. pragm., pak pochybil tím, že při srovnání přihlížel jen k roztřídění státních úředníků pro účely časového postupu dle § 52 služ. pragm., nevzal však zřetele na zvláštní funkci, již st-l ve službách obce měl, t. j. správu několika obecních podniků, s níž právě nárok na tantiémy, o který tu jde, byl spojen. Zák. č. 459/1921 a stejně i zák. č. 394/1922 nařizují redukovati služ. požitky a právní nároky autonomních zaměstnanců, pokud přesahují míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků zaměstnanců státních. Jde-li tedy o zvláštní druh požitků, jakým jsou nepochybně tantiémy, spojený s určitou specielní funkcí, dlužno za účelem srovnání vyhledati obdobného úředníka státního, u něhož se obdobná funkce a stejný druh požitků vyskytuje, a pouze pokud by tento druh požitků obdobných úředníků státních byl nějakou právní normou vymezen, bylo by možno dle této míry redukovati příslušný požitek úředníka samosprávného.
Ježto se žal. úřad při vyhledávání obdobného státního úředníka a při srovnání míry požitků jeho s požitky st-lovými dle toho neřídil, vycházeje zřejmě z mylného právního názoru, že postačí srovnání s úředníkem státním s hlediska § 52 služ. pragm., jest rozhodnutí jeho v tomto bodě nezákonné.
3. Také v posledním bodě bylo dáti stížnosti za pravdu. Dekretem z 30. dubna 1909 byl st-li přiznán nárok na bezplatný odběr plynu až do určitého maximálního množství. Žal. úřad redukoval tento nárok, vycházeje zřejmě z toho, že dekret z r. 1909 byl také v tomto směru změněn dekretem z 15. listopadu 1918, jímž upraveny služ. požitky st-lovy podle pravidel platrlých pro zaměstnance země slezské. Nss neshledal tento výklad správným. Dekretem z r. 1918 byly nově upraveny jen služné, postupové poměry a vál. drah. přídavky st-lovy, a byla zrušena jen »dotyčná« usnesení obecního zastupitelstva, tedy jen usnesení, která a pokud se týkala těchto předmětů, nyní nově upravených. Bylo tedy také jenom v tomto rozsahu zrušeno usnesení ze 14. dubna resp. dekret z 30. dubna 1909. Poněvadž nárok na bezplatný odběr plynu nespadá ani pod pojem služného ani postupových poměrů nebo drah. přídavků, zůstal nárok st-lův na tuto zvláštní výhodu dekretem z r. 1918 nedotčen. Opačný úsudek žal. úřadu nemá tedy opory ve spisech.

Citace:

Č. 7703. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 245-248.