č. 8047.

Řízení před nss-em: * Přiznání odkladného účinku dle § 17 zák. o ss může býti zúčastněnou stranou naříkáno stížností k nss-u.
(Nález ze dne 20. června 1929 č. 12.534.)
Věc: Obec V. a Jan S. v U. proti ministerstvu zemědělství o odkladný účinek stížnosti.
Výrok: Stížnost obce V. se odmítá jako nepřípustná. K stížnosti Jana S. se nař. rozhodnutí zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Rozhodnutím ze 3. prosince 1926, vydaným podle § 2 les. zák. ze 3. prosince 1852 č. 250 ř. z., zamítlo min. zeměd. v cestě instanční žádost Františka K. v U. za povolení vyklučení lesních parcel č. kat v kat. obci V. — Podáním ze 16. května 1927 oznámil František K. u osp-é v T., že proti cit. rozhodnutí podal stížnost k nss a žádal, dovolávaje se § 17 zák. o ss, aby stížnosti přiznán byl odkladný účinek s tím, že není veř. zájmu, který by vyžadoval okamžitého vyhovění příkazu, kdežto jemu by vyhověním vzešla nenahraditelná škoda. — Min. zeměd. nař. rozhodnutím vyhovělo této žádosti a stížnosti přiznalo odkladný účinek podle § 17 zák. o ss, vycházejíc z úvahy, že veřejný zájem nevyžaduje neprodleného výkonu nař. rozhodnutí a že by strana výkonem tím utrpěla neodčinitelnou újmu v případě, že by její stížnost nebyla zamítnuta.
O stížnostech uvážil nss toto:
Zák. o ss ustanovil v § 17, že stížnost k nss podaná nemá odkladného účinku, že však st-1 může žádati za odklad u správního úřadu, který má odklad povoliti, nevyžaduje-li veř. zájem, aby rozhodnutí bylo neprodleně vykonáno, a vzešla-li by výkonem tím st-li nenahraditelná škoda. — Z tohoto znění zákona plyne, že správní úřad je povinen straně, jež podala stížnost k nss do rozhodnutí tohoto úřadu, povoliti žádaný odklad, jsou-li oba shora uvedené předpoklady splněny.
Žal. úřad shledal, že jsou v sporném případě dány oba předpoklady § 17 a stížnosti Františka K. odkladný účinek přiznal. Stěžující si obec V. brojí ve své stížnosti proti tomuto přiznání odkladného účinku, namítajíc, že zájem veř. skutečně toho vyžaduje, aby lesní plocha byla co nejdříve zalesněna. Než nss shledal stížnost obce V. nepřípustnou a to z toho důvodu, že obec ta v řízení správním nevystupovala jako účastná strana. Hájení pak veř. zájmů po rozumu § 17 cit. zák. je věcí příslušného správního úřadu, jest jeho dozorčím právem, na jehož výkon vzhledem k tomu, že tu nejde o ochranu subj. práv obce, nemá tato nároku. Nedostává se jí proto vzhledem k ustanovení § 2 zák. o ss potřebné legitimace ke stížnosti.
Jinak je však se stížností Jana S., jenž jako majitel sousedního lesa je legitimován po rozumu § 2 zák. o ss k podání stížnosti na nss.
Jan S. cítí se napadeným rozhodnutím ve svých subj. právech poškozen a namítá, že předpoklady § 17 zák. o ss pro přiznání odkladného účinku stížnosti K-ově tu dány nejsou, vytýkaje jmenovitě, že jest zřejmý rozpor mezi napadeným rozhodnutím a rozhodnutím ze 3. prosince 1926, pokud je v nich řeč o veř. zájmech.
Nss dal ve směru tom stížnosti za pravdu, shledav, že tu vytýkaný rozpor mezi zmíněnými rozhodnutími žal. úřadu skutečně je. Neboť, kdežto rozhodnutím ze 3. prosince 1926 vyslovil žal. úřad, že veřejný zájem vyžaduje neprodleného zalesnění určité části lesní plochy, která byla předmětem sporu, přiznal naproti tomu napadeným rozhodnutím stížnosti K-ově odkladný účinek, vycházeje z úvahy, že veřejný zájem nevyžaduje neprodleného výkonu, t. j. neprodleného zalesnění této části lesní plochy.
Pro tento zřejmý rozpor mezi oběma uvedenými rozhodnutími bylo napadené rozhodnutí zrušiti pro vady řízení.

Citace:

č. 8047. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 947-948.