Č. 7669.

Pozemková reforma. — Mimořádná opatření. — Řízení před nss-m (Slovensko): Proti schválení kupno-prodejní nebo nájemní smlouvy podle nařízení ministra pro Slov. z 12. ledna 1919 č. 11 Úr. Novin nejsou smluvní strany legitimovány k stížnosti na nss.
(Nález ze dne 4. ledna 1929 č. 35254/28.) Prejudikatura: Boh. A 1897/23 a 2716/23.
Věc: Desider a Elemér S. v P. proti exposituře ministerstva zemědělství v Bratislavě o schválení pronájemní smlouvy.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Na žádost Ludvíka a Gejzy B., statkářů v K., vyslovil žal. úřad v cestě instanční napadeným rozhodnutím, že schvaluje podle § 7 nař. min. pro Slov. z 12. ledna 1919 č. 11 Úradných Novin, smlouvu, jíž tito pronajímají pozemky ze záboru jim propuštěné Dezideru a Eleméru S. v P. a že povoluje vklad práva nájemního do knih pozemkových podle schválené smlouvy.
Proti tomuto výroku namítají st-lé, že byl vydán úřadem k tomu nekompetentním, poněvadž podle cit. nař. by byl k tomu příslušným jen ministr pro Slov., že však i určení příslušnosti tohoto min., jak je obsaženo v cit. nařízení, je nezákonné, poněvadž dle odst. 5 a 6 § 7 vylučuje právě ve věcech většího rozsahu veškeren instanční postup. Dále namítají, že udělen byl souhlas k právnímu úkonu, který nemá náležitostí smlouvy, a konečně, že žal. úřad překročil meze své působnosti tím, že povolil vklad práva nájemního do poz. knih.
O této stížnosti uvážil nss:
Pronájem nemovitosti na Slov. vyžaduje k své platnosti kromě dohody smluvních stran dle § 4 zák. č. 64/18, a nař. z 12. ledna 1919 č. 11 ještě schválení orgánem uvedeným v posléz cit. nařízení. Schválení to může býti odepřeno (§ 6 cit. nař.), odporuje-li právní jednání zahrnující pronájem všeobecným zájmům čsl. státu. Smluvní strany, dohodnuvše se jednou na uzavření smlouvy, mohou přirozeně dožadovati se jenom toho, aby jim toto schválení nebylo odepřeno. Byla-li smlouva, jako v daném případě, třeba jenom na žádost jedné ze smluvních stran, úřadem schválena, docílily obě smluvní strany toho, čeho v době uzavření smlouvy docíliti chtěly, totiž toho, že k jejich projevené vůli o uzavření právního jednání přistoupilo zákonem požadované schválení úřední.
Proto nejsou st-lé legitimováni, aby výrok takový brali stížností k nss v odpor. Na tom nemění nic okolnost tvrzená stížností, že mezi st-li a Ludvíkem a Gejzou B. k uzavření platné smlouvy vůbec nedošlo, neboť otázka, zdali smlouva je z důvodů soukromého práva platně uzavřena nebo ne, žal. úřadem řešena nebyla a řešena býti nemohla, ježto předmětem jeho rozhodnutí bylo jedině zkoumání, zda transakce neodporuje zájmům státním.
Ani výrok žal. úřadu, že »povoluje se vklad práva nájemního do poz. knih podle schválené smlouvy« není způsobilý, aby zasáhl do subj. práv st-lů, byť i adm. úřad nebyl — jak st-lé právem vytýkají — kompetentní povoliti vklad práva nájemního do poz. knih. Neboť výrok ten může vzhledem k tomu, že se povolení vkladu uděluje pro »smlouvu« a že k povolení vkladu do poz. knih je výhradně příslušný soud, znamenati jen tolik, že s hlediska žal. úřadu není námitek, aby taková smlouva byla předmětem vkladu. Otázce, je-li tu taková smlouva, která s hlediska práva soukromého je k tomu způsobilá čili nic, jak tvrdí stížnost a o čem by mohl rozhodovati jen řádný soud, výrok ten nijak neprejudikuje. Schválil-li tedy žal. úřad napadeným rozhodnutím svrchu zmíněnou pronájemní smlouvu, vyslovil tím toliko, že s hlediska zájmů státních není proti ní námitek a nezasáhl tudíž nijak do subj. práv st-lů (§ 2 o ss).

Citace:

Č. 7669. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 169-171.