Č. 7804.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Vyhlášením konkursu nezaniká oprávnění nemocenské pojišťovny předepsati pojistné ve smyslu § 161 zák. č. 221/1924 Sb.
(Nález ze dne 12. března 1929 č. 4 992.)
Věc: JUDr. Markus B., jako správce konkursní podstaty firmy M. H. a M. v Mukačevě proti župnímu úřadu v Mukačevě o nemocenské pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Okr. nemoc. pojišťovna v Mukačevě předepsala firmě ... tamtéž za její 3 zaměstnance pojistné příspěvky až do dne 22. února 1927, kdy došly u ní odhlášky z 19. února 1927, podané Drem M. B. jako správcem konkursní podstaty jmenované firmy. Jako den výstupu ze zaměstnání byl v odhláškách těch uveden den 6. října 1926. Stížnosti správce konkursní podstaty z dotčeného výměru podané, v níž bylo namítáno, že na firmu uvalen byl dne 30. prosince 1926 konkurs, že pojistné proto nelze jí vyměřiti a že pojišťovna svou pohledávku musí ohlásiti u konkursního soudu, nevyhověl měst. notářský úřad v Mukačevě z toho důvodu, že podle § 160 zák. č. 221/24 pojistné jest platiti až do skutečného odhlášení, vyjímajíc případy uvedené v tomto §, kde plat. povinnost přestává i v případě neodhlášení. Uvalení konkursu není však podle cit. zák. důvodem osvobozujícím od placení pojistného, nebyl-li pojištěnec odhlášen. Otázka soudního uplatnění pojistného v konkursu firmy nepřichází v úvahu při adm. stanovení plat. povinnosti. Další stížnosti žal. úřadu nař. rozhodnutím nevyhověl z důvodů uvedených v rozhodnutí v odpor vzatém.
O stížnosti nss uvážil:
Nezákonnost nař. rozhodnutí spatřuje stížnost především v tom, že okr. nemoc. pojišťovna v Mukačevě po vyhlášení konkursu na firmu nebyla již oprávněna předepsati této firmě pojistné příspěvky, nýbrž bylo prý její povinností, aby svou pohledávku pojistného podle předpisů konkursního řádu přihlásila ke konkursní podstatě a žádala za její vřadění do příslušné třídy konkursních věřitelů. St-l vychází při tom zřejmě z právního názoru, že vyhlášením konkursu zaniká oprávnění nemoc, pojišťovny vyměřovati pojistné, příslušející jí podle § 161 zák. č. 221/1924. Názor tento jest však mylný.
Právní účinky uvalení konkursu na jmění určité osoby ustanoveny jsou v zákoně konkursním (zák. čl. 17: 1881) a jsou uvedeny zejména v §§ 1, 2, 12 a 126 tohoto zák., jichž stížnost se také dovolává. Avšak ani z těchto ustanovení ani ze žádného jiného předpisu cit. zák. nelze dovoditi, že by vyhlášení konkursu na jmění osoby, jejíž zaměstnanci podléhají pojištění podle zák. č. 221/24, mělo za následek zánik práva nemocenské pojišťovny vyměřovati pojistné, jí v § 161 tohoto zák. přiznaného, ani že by právo to vyhlášením konkursu, jež v podstatě jest jen zahájením generální exekuce na jmění úpadcovo, zaniklo nebo přešlo snad na konk. soud, rozhodující o přihláškách pohledávek v řízení konk. učiněných. Zejména nevyplývá takový účinek konkursu z předpisů § 8 a 10 cit. konk. zák. o přerušení sporů, proti úpadci v době vyhlášení konkursu zahájených, poněvadž předpisy ty týkají se toliko sporů soudních, jimiž se uplatňují nároky soukromoprávní. Oprávnění vyměřiti pojistné ve smyslu § 161 zák. č. 221/24 jest však nepochybně povahy veřejnoprávní, které vyhlášením konkursu zůstává nedotčeno. Konkurs nemá vlivu na právo vyměřiti pojistné, nýbrž jen na jeho vymáhání, potud totiž, že po vyhlášení konkursu nelze pojistné příspěvky vymáhati samostatnou exekucí, nýbrž uplatňovati nárok na ně jen přihláškou v řízení konkursním, kdež pojistné má stejné přednostní právo jako nedoplatky daní a veř. dávek (§ 173 zák. č. 221/24). Stížnost vytýká dále jako nezákonnost, že pojistné příspěvky byly vyměřeny firmě za dobu, kdy ona již následkem soudního zakročení od 8. října 1926 přestala existovati a neměla již zaměstnanců. Námitkou touto projevuje st-l právní názor, jakoby soudní exekucí, případně zahájením konkursu firma ... pozbyla své právní existence, zanikl tím pracovní, služ. a učňovský poměr k jejím zaměstnancům, a takto i předpoklad pro její povinnost platiti za ně pojistné příspěvky. Názor tento jest naprosto mylný.
Provedením exekuce, stejně jako vyhlášením konkursu jako exekuce
generální, odnímá se úpadci pouze disposiční právo nad věcmi do konkursní podstaty náležejícími, právní osobnost jeho však nezaniká. Zaměstnavatelský poměr úpadcův k jeho zaměstnancům trvá i po vyhlášení konkursu, pokud jde o povinnost platiti pojistné podle § 160 lit. b) zák. č. 221/1924, i když fakticky byl přerušen, alespoň fiktivně až clo té doby, kdy zaměstnanec u příslušné nemoc, pojišťovny byl náležitě odhlášen. Paragraf 160 cit. zák. ustanovuje totiž v odst. 1., že pojistné jest platiti po dobu, po kterou pojištěnec a) vykonává práce nebo služby povinně pojištěné, b) nebyl odhlášen (§ 17), ačkoliv byl přerušen poměr, zakládající pojistnou povinnost, c) má nárok na mzdu, i když nevykonává prací nebo služeb povinně pojištěných nebo ze zaměstnání vystoupil. V případech odst. 1 písm. b) a c) není podle 2. odst. téhož § povinnosti platiti pojistné, nastal-li v osobě pojištěncově pojistný případ, nebo byl-li pojištěnec přihlášen k pojištění jiným zaměstnavatelem. Z ustanovení těchto plyne jasně, že zaměstnavatel jest povinen platiti pojistné za své býv. zaměstnance i tehdy, když poměr zakládající pojistnou povinnost byl přerušen, a to tak dlouho, pokud zamětnavatel nesplnil odhlašovací povinnosti jemu v § 17 cit. zák. uložené. Povinnost zaměstnavatelova, platiti pojistné, nezaniká tedy již pouhým přerušením zaměstnavatelského poměru, nýbrž zánik její podmíněn jest ještě předpokladem dalším, totiž řádnou odhláškou předepsanou v § 17. Pokud se tak nestalo, trvá řečená povinnost dále až do odhlášky.
S-l namítá ovšem také, že v daném případě zaměstnanci, o něž
jde, působí u jiné firmy, byli k pojištění přihlášení a že pojistné za ně
bylo by vyměřeno dvakráte. Tvrdí tedy, že nastala výjimka z ustanovení
§ 160 odst. 1 lit. b), ve 2. odstavci téhož § uvedená.
Námitku tuto vznesl st-l také již ve svém odvolání k župnímu úřadu a konkretisoval ji tím, že oni bývalí zaměstnanci firmy vstoupili po krátkém přetržení do služeb firmy Eugen H. Žal. úřad k této námitce v nař. rozhodnutí stanoviska nezaujal a odvolal se v něm jen na důvody rozhodnutí měst. notář. úřadu v Mukačevě, který však neměl příčiny námitkou tou se zabývati, ježto v odvolání u něho podaném obsažena nebyla. V řečeném nedostatku nař. rozhodnutí shledal nss podstatnou vadu řízení.

Citace:

č. 7804. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 435-437.