Č. 7803.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva obecní. — Řízení správní: Vládní nařízení ze 14. srpna 1920 č. 483 Sb., pokud ustanovuje, že o stížnosti do výroku obce o propuštění obecního zřízence podle § 10 zák. č. 16/20 Sb. rozhoduje zemský samosprávný úřad, není kryto zákonem a jest proto neplatné.
(Nález ze dne 11. března 1929 č. 24 719/26.)
Věc: Oec města P. proti zemskému správnímu výboru v Praze o disciplinární nález.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody : Josef Š., městský zdravotní zřízenec v P., byl rozsudkem okr. soudu v P. z 27. ledna 1925 pro přestupek proti bezpečnosti těla dle § 411 tr. zák. odsouzen do vězení na jeden týden, kterýžto rozsudek nabyl moci práva. Trest byl vysloven bezpodmínečně. Po zavedení disc. řízení uznala jej disc. komise zřízenecká podle § 127 zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. vinným porušením povinností jemu podle služ. řádu příslušejících a potrestala jej dle § 93 téhož zák. zmenšením služebních požitků o 25% na dva roky. — Užší správní komise, resp. správní komise města P. neschválila však tento návrh, nýbrž rozhodla se uznati jej vinným porušením služ. povinností a v důsledku toho podle ustanovení § 26 odst. g) služ. a pens. řádu pro zřízence obce P., jejích podniků a ústavů z 29. dubna 1921 a § 93 lit. a) zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. propustiti jej ze služeb obce bez nároku na výslužné. — K odvolání Josefa Š., změnil žal. úřad nař. rozhodnutím k návrhu vrch. disc. komise usnesení správní komise města P. v ten smysl, že Josefu Š. se ukládá dle § 93 lit. a) zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. trest zmenšení služného o 25% na dva roky.
O stížnosti městskou obcí P. do tohoto rozhodnutí podané nss uvážil: Josef Š. je městským zdravotním zřízencem města P., na něhož se vztahuje zákon ze 17. prosince 1919 č. 16 Sb. ex 1920. Dle § 10 tohoto zák. může trvale ustanovený zřízenec býti propuštěn usnesením obecního zastupitelstva toliko na základě provedeného disc. řízení podle obdoby služ. pragmatiky pro státní zřízence, o čemž bližší ustanovení budou vydána zvláštním vlád. nařízením. Tímto nařízením jest vl. nař. ze 14. srpna 1920 č. 483 Sb., jež zavádí pro disc. řízení dvě stolice a v § 8 posl. odst. stanoví, že vrch. disc. komise v případech, že disc. čin zřízencův je takový, že má za následek propuštění ze služby, činí návrh zemskému samosprávnému úřadu, jenž rozhoduje o stížnosti s konečnou platností.
Nss musel se nejprve zabývati otázkou, zda toto ustanovení prov. nař. č. 483/20 je kryto zákonem, neboť na zodpovědění této otázky závisí i odpověď na otázku další, zda totiž žal. úřad, jenž svoji kompetenci k rozhodování v disc. záležitostech obecních zřízenců může čerpati jedině z cit. ustanovení, byl k vydání nař. rozhodnutí příslušným. V uvedeném směru byl nss — opíraje se o usnesení svého odb. plena ze 14. ledna 1929 — vedeni těmito úvahami:
Zákon č. 16/20 jeví se podle svého § 1 jako zákon, kterým se doplňují a mění ustanovení obecního zřízení v Čech., na Mor. a ve Slez., pokud se týkají obecních zřízenců. Z toho jde, že služ. poměry obecních zřízenců zůstávají i nadále zásadně upraveny obecním zřízením — §§ 32 a 53 česk. ob. zř. —, pokud jeho ustanovení nebyla změněna zákonem č. 16/20, a že předpisy tohoto zák. dlužno vykládati v duchu obecního zřízení. Pokud se týče otázky dnes sporné, stanoví obecní zřízení české, že přísluší 1) systemisovati místa obecních zřízenců a upravovati jejich služ. poměry obecnímu zastupitelstvu, 2) jmenovati zřízence starostovi, pokud si obecní zastupitelstvo jmenování jich nevyhradilo, 3) vykonávati disc. moc nad nimi a suspendovati je starostovi, 4) propouštěti je obecnímu zastupitelstvu.
Podle jakých pravidel má se nad nimi moc disc. vykonávati, v obecním zřízení českém stanoveno není. Vzhledem k zásadní autonomii obce je věcí obce (obecního zastupitelstva), aby na základě své organisační moci, uznané také v § 32 ob. zř., řízení disc. upravila sama, šetříc arciť všeobecně uznaných zásad řízení správního.
Zákon č. 16/1920 Sb. obsahuje pod nadpisem »Jak se zřízenci ustanovují« v §§ 6—9 předpisy o ustanovení zřízenců, v § 10 pod nadpisem »Jak se zřízenci propouštějí« předpis o propouštění zřízenců, v dalších §§ 11 a násl. pak úpravu poměrů hmotných. Paragraf 10, jehož znění bylo shora uvedeno, upravuje podle svého nadpisu a doslovu tedy toliko otázku propuštění zřízence ze služby a stanoví 1) ve shodě s ustanovením § 53 česk. ob. zř., že propustiti zřízence je příslušno toliko obecní zastupitelstvo, nikoliv jiný orgán obce, 2) že obecní zastupitelstvo může tak učiniti jen cestou disc., 3) a to na základě řízení, jež upraviti sluší vl. nařízením podle obdoby služ. pragmatiky.
Nss nemusel se v daném případě zabývati otázkou, zda zmocnění vlády, upraviti nařízením disc. řízení proti obecním zřízencům, nevztahuje se snad vůbec pouze na řízení, které jest provésti před jejich propuštěním, ježto se zde jedná pouze o to, zda vláda — pokud jest vůbec oprávněna upraviti disc. řízení proti obecním zřízencům, jest oprávněna při tom stanovití pořad instanční k zsv-u (nebo k jinému orgánu správnímu). Nss tuto tázku zodpověděl záporně.
Zákon sám upravil kompetenci pro spory ze služ. poměrů obecních zřízenců v § 24, kde praví: »Spory o příjmy služební a výslužné zřízence, o zaopatřovací požitky vdov a sirotků, jakož i ostatní spory vzešlé ze služ. poměrů rozhodují se pořadem soudním.« Ustanovení toto bylo docela úmyslné. Kdežto ještě initiativní návrh posl. Hroudy a spol., tisk 1040/1919, po vzoru česk. zák. o obecních úřednících z r. 1908 odkazoval soudům toliko spory o příjmy služební a výslužné, kdežto ostatní spory přikazoval úřadům samosprávným, ústavní výbor vědomé a úmyslně přiznal soudům rozhodovati všechny spory z poměru služebního bez rozdílu.
Po stránce procesní (kompetenční) zákon konstruuje tedy služ. poměr obecního zřízence jako poměr soukromoprávní. Z toho jde, že výrok obce v takových věcech nemá vůči zřízenci povahy úředního decernátu, schopného právní moci, nýbrž je toliko prohlášením strany, proti němuž zřízenec může se dovolati ochrany řádných soudů. Nedává-li pak zákon výslovně — jak to činí na př. min. nař. č. 21/1914 ř. z., resp. vl. nař. č. 113/26 o kanc. pomocnících a oficiantech — zřízenci právo, aby svoje nároky uplatnil nejprve pořadem stolic samosprávných a nevyhrazuje-li tak zákon vyšším orgánům samosprávným kompetenci, aby ke stížnosti zřízencově usnesení obce přezkoumávaly a event. modifikovaly, nelze těmto orgánům přiznávati vůbec žádné kompetence, aby ke stížnosti zřízencově zasahovaly do sporu mezi ním a obcí.
Sporem ze služ. poměru obecního zřízence je také spor vzniklý mezi ním a obcí vydáním disc. nálezu, resp. propuštěním ze služby. Jestliže zákon v § 24 sám upravil kompetenci k rozhodování sporů všeho druhu ze služ. poměru obecních zřízenců, svěřiv ji výhradně a s vyloučením zásahu vyšších orgánů samosprávných řádným soudům, pak nelze — když pro to není nejmenšího podkladu — předpokládati, že by se v § 10 byl chtěl od této zásady uchýliti. Pak nelze však zmocnění dané vládě vykládati tak, že by vláda byla oprávněna upravili také kompetenci k provádění disc. řízení proti zřízencům způsobem odchylným od zásady vyslovené v § 24. Z toho plyne, že vláda je tedy ovšem oprávněna cestou nařizovací upraviti — podle obdoby předpisů služ. pragmatiky státní disc. řízení, které má předcházeti usnesení obecního zastupitelstva o propuštění zřízence, že však dále její moc nesahá a že není proto oprávněna vedle soudní kontroly disc. nálezů, obcí vydaných, zaváděti ještě kontrolu administrativní vyššími orgány správními. Proti usnesení obecního zastuptelstva o propuštění může se tedy obecní zřízenec dovolávati toliko ochrany soudu; jiné kontroly v poměru k propuštěnému zřízenci usnesení obce podrobeno není a pouhým vl. nařízením podrobeno býti nemůže.
Odporuje tudíž ustanovení § 8 odst. 3 vl. nař. 483/20 zákonu a jest neplatné. Ale pak nedostává se žal. úřadu kompetence k rozhodování v daném sporu, kdyžtě jediný podklad této příslušnosti byl uznán neplatným.

Citace:

č. 7803. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 432-435.