Č. 7687.

Jazykové právo: 1. Správce konkursní podstaty nemůže uplatňovati samostatné jazykové právo; ve styku správce konkursní podstaty se soudy, úřady atd. po stránce jazykové rozhoduje jazykové právo úpadcovo. — 2. »Vnitřními předpisy«, kterými se řídí jednací jazyk a tím i jazyková příslušnost právnických osob podle čl. 16 odst. 3 jaz. nař. č. 17/1926, mohou býti i pouhé ústní poukazy orgánů k tomu oprávněných jakož i pouhý, z konkludentních činů zřejmý projev jejich vůle.
(Nález ze dne 15. ledna 1929 č. 29648/28.)
Věc: JUDr. Artur u., advokát v T. jako správce konkursní podstaty firmy v T. proti ministerstvu spravedlnosti o jazykové právo.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l podal jako správce konkursní podstaty firmy..... v T. okresnímu soudu v T. návrh na doplnění seznamu přihlášek, sepsaný jazykem německým. Usnesením jmenovaného soudu z 20. srpna 1926, jímž byl tento návrh vyřízen, byl st-l zároveň upozorněn, že firma....... jest protokolována česky (čl. 16 odst. 3 nař. č. 17/16) a že je proto nutno podávati zprávy česky. Jazykovým stížnostem do usnesení toho podaným presidia kraj. soudu v L. ani vrch. zem. soudu v Praze nevyhověla. Další stížnost zamítlo min. sprav. nař. rozhodnutím.
O stížnosti nss uvážil:
Stížnost označuje především jako nesprávný právní názor, z něhož nař. rozhodnutí vychází, jakoby správce konkursní podstaty byl jejím zástupcem, a dovozuje, že konkursní podstata není právnickou osobou a nemá proto žádných práv, nýbrž jest jen souborem jmění, který nemůže býti zastupován, nýbrž jen spravován, což již samo označení správce konkursní podstaty naznačuje. K odůvodnění tohoto svého právního názoru dovolává se předpisů konk. řádu a snaží se dovoditi, že správce konk. podstaty není podle konk. řádu ani zástupcem úpadcovým. Správce konk. podstaty nevykonává podle mínění stížnosti v této své vlastnosti žádných zástupčích práv. Jest majitelem úřadu sui generis a jako takový jedná ve vlastním jméně. Má proto svá vlastní jaz. práva menšinová podle § 2 jaz. zák.
St-l stojí podle toho na stanovisku, že on jako příslušník něm. jaz. menšiny i ve své funkci jako správce konk. podstaty má podle § 2 jaz. zák. stejná jaz. práva jako vystupuje-li ve svých záležitostech vlastních, tedy jaz. práva samostatná, neodvozená. S názorem tímto nelze souhlasiti.
Nss vyslovil již opětně v různých nál. (srov. na př. nál. Boh. A 786/21, 787/21, 1877/23, 6783/27 a j.) zásadu, že jaz. právo, zaručené v § 2 jaz. zák. příslušníku jaz. menšiny, záleží v tom, že za ostatních předpokladů tam vytčených může ve věcech svých, tedy jménem vlastním, užívati jazyka menšinového. Otázku, v jakém jazyku může býti proveden určitý úkon osobou, která nevystupuje jménem vlastním ve své věci, nýbrž jedná za někoho jiného, ať jako zákonný, smluvní, nebo soudem ustanovený zástupce nebo správce, nutno posuzovati vždy jen podle toho, za koho úkon se provádí. Na názorech těch setrvává nss i v tomto případě. Při tom jest s hlediska jaz. zák. nerozhodno, zda osoba, při určitém úkonu vystupující, jedná za osobu fysickou, právnickou, či za nějaký soubor jmění, za majetkovou podstatu, na př. pozůstalostní, vnuceně spravovanou, konkursní a pod. Pro posouzení otázky, v jakém jazyce ten který úkon lze za takový subjekt provésti, jest především rozhodnou okolnost, že jednající osoba nevystupuje při úkonu tom jménem vlastním, že tedy nejde o její věc.
V daném případě jest nesporno, že st-l v konkursním řízení firmy . . . nevystupoval jménem vlastním, nýbrž jako správce konk. podstaty této firmy podle §§ 80 a n. konk. řádu, jednal tedy za tuto podstatu a jménem jejím.
Podle § 1 konk. ř. odnímá se vyhlášením konkursu veškeré, exekuci podrobené jmění, které v tu dobu úpadci náleží nebo kterého za konkursu nabude (konkursní podstata), jeho volnému nakládání. Právní účinek vyhlášení konkursu nespočívá v tom, že úpadce pozbude vyhlášením konkursu vlastnictví k věcem, do konk. podstaty náležejícím, nýbrž on ztratí toliko vlastnickou disposici k nim, vlastnictví jich zůstane mu však zachováno, třebaže jen jako nuda proprietas. Konk. podstata zůstává proto také součástí jmění úpadcova a nestane se nositelem práv a závazků od vlastníka (úpadce) odlišných. Na tom nemění nic okolnost, že konkursní podstata má snad procesní způsobilost a může vystoupiti ve sporu jako strana (§§ 1 a 373 odst. 2 c. ř. s.), nabyti dědictví (§ 4 konk. ř.) a pod., poněvadž ve všech případech takových nejde o nic jiného, než o jinaké označení osoby vlastníka (úpadce) za tím účelem, aby bylo na venek zřejmo, že vlastnická disposice jest vlastníkovi (úpadci) odňata a vykonávána správcem konk. podstaty, ovšem s omezeními vyplývajícími z předpisů konk. řádu. Je-li tomu tak, pak nelze uznati, že by konk. podstata ani že by správce její mohli býti samostatnými příslušníky jazyka a nositeli jaz. práv podle § 2 jaz. zák. Naopak pro řešení otázek, týkajících se jaz. práv, správci konk. podstaty náležejících, rozhodná jest toliko osoba vlastníka této podstaty, t. j. úpadcova. Je tedy jaz. nař. ve shodě se zákonem, ustanovuje-li v čl. 16 odst. 3, větě druhé, že pro jaz. právo konk. podstaty rozhodným jest jazyk dosavadního vlastníka, t. j. úpadce.
Zbývá proto jen zkoumati, jaké jaz. příslušnosti v daném případě úpadce jest. Úpadcem jest tu shora jmenovaná firma, která jest akc. společností, tedy osobou právnickou. Jaz. zákon neomezuje jaz. práva, jím v § 2 odst. 2 zaručená, jen na osoby fysické, a nutno je proto přiznati i osobám právnickým. Čím se určuje jaz. příslušnost osob právnických, jaz. zákon nestanoví. Podle § 8 odst. 1 jaz. zák. bylo věcí státní moci výkonné, aby provádějíc jaz. zákon, ustanovila, jak se příslušnost ta má určití. Stalo se to v čl. 16 odst. 3 vl. nař. č. 17/1926, v němž v první větě jest ustanoveno, že při právn. osobách .... přihlížeti jest k tomu, v jakém jazyku jsou zapsány ve veř. rejstříku, anebo jaký mají jednací jazyk podle stanov, jednacího řádu, nebo jiných vnitřních předpisů, po případě podle tohoto nařízení.
Stížnost nevytýká, že by tento předpis jaz. nař. stanovící zásady, podle kterých jest postupovali při rozhodování o příslušnosti k jaz. menšině při právn. osobách — a tou jest v daném případě kridatář jako akciová společnost — byly v rozporu s jaz. zák. Nss nemá proto příčiny zkoumati, zda cit. předpis jaz. nař. je ve shodě se zákonem, když st-l i žal. úřad stojí po této stránce na půdě jaz. nař. Stížnost namítá jen, že žal. úřad dává nezákonný výklad pojmu »vnitřní předpisy«, uvedenému v 1. větě 3. odst. čl. 16 jaz. nař., stojí-li na stanovisku, že slovy těmi jsou míněny jen takové předpisy, které byly kompetentními orgány kridatářky (valnou hromadou či správní radou) výslovně usneseny a písemnou formou promulgovány.
Stížnosti dlužno v této příčině dáti za pravdu. »Vnitřními předpisy«, podle nichž (vedle stanov a jednacího řádu) jest posuzovati, jaký jednací jazyk takový právní subjekt má, nelze rozuměti pouze formelní usnesení kompetentních orgánů dotčeného právního subjektu, nýbrž i předpisy, vydané o jednací řeči ústně orgánem k tomu povolaným, tedy vedle správní rady a valné hromady také vedoucím úředníkem (ředitelem). Mohou to býti i pouhé ústní poukazy těchto orgánů, případně i z konkludentních činů zřejmý projev jejich vůle, zračící se v tom, že se jako jednací řeč v provozu podniku, nacházejícího se v území s převážnou jazykovou menšinou německou, užívá jazyka německého, i bez výslovného písemného neb ústního poukazu.
Z nař. rozhodnutí jest zřejmo, že žal. úřad vycházel v něm z mylného právního názoru při výkladu pojmu »vnitřních předpisů«, uvedeného v 1. větě 3. odst. čl. 16 jaz. nař., jakoby nestačilo k určení jaz. příslušnosti právn. osoby faktické užívání určitého jazyka, nýbrž že jazyk ten musí býti stanoven výslovně jednacím jazykem od orgánu, kterému přísluší právo o jednacím jazyku se usnášeti. V důsledku tohoto mylného názoru nekonal pak žal. úřad šetření za účelem zjištění, je-li správným tvrzení st-lovo, že firma úpadkyně užívala vždy výhradně jen jazyka německého jako svého jazyka jednacího a že tak činila na základě poukazu vedoucího ředitele svého podniku; tím způsobena byla vadnost řízení, zaviněná řečeným nesprávným právním názorem.
Z tohoto důvodu dospěl nss ke zrušení nař. rozhodnutí pro nezákonnost podle § 7 zák. o ss, aniž bylo třeba zabývati se ještě také otázkou, zda jest zákonným nař. rozhodnutí s toho hlediska, že žal. úřad, zkoumaje jaz. příslušnost úpadkyně, přihlížel jen k jazyku zápisu její firmy v obch. rejstříku a vycházel při tom z právního názoru, že úpadkyni dlužno pokládati za příslušníka státního jazyka proto, že její firma jest zapsána v obch. rejstříku v jazyce státním na místě prvém a v jazyce něm. teprve na místě druhém.

Citace:

Č. 7687. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 214-217.