č. 7976.
Zaměstnanci veřejní: * Doba, kterou státní úředník ztrávil na dočasném odpočinku, není při pozdějším přeloženi jeho na trvalý odpočinek započítatelná do doby rozhodné pro vyměření odpočivného.
(Nález ze dne 25. května 1929 č. 10404.) Věc: Matěj T. v D. proti ministerstvu spravedlnosti o započtení doby na dočasném odpočinku pro výměru výslužného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem presidia soudní tabule v Bratislavě z 23. srpna 1923 byl st-1 dán na dočas. odpočinek podle § 75 služ. pragm. od 1. října 1923. Podáním, jež došlo okr. soudu v D. dne 30. března 1927, žádal, aby byl pro nemoc dán na trvalý odpočinek, aby mu při tom byla započtena doba od 1. října 1923 až do přeložení na trvalý odpočinek a aby mu podle toho byly znovu ustáleny odpočivné požitky. Výnosem jmenovaného presidia z 13. dubna 1927 byl na to dán na trvalý odpočinek podle § 79 odst. 2 služ. pragm. s tím, že v pens. požitcích jeho nenastává žádná změna, a že jeho žádosti, aby mu byla započtena pro výměru výslužného doba ztrávená na dočasném odpočinku, se nevyhovuje, poněvadž na takové započtení nemá právního nároku. Z tohoto výměru podané odvolání zamítl žal. úřad nař. výnosem.
Nss uvážil o stížnosti toto:
Stížnost má za to, že doba ztrávená na dočasném odpočinku má býti započtena pro výměru pense při přeložení na trvalý odpočinek proto, že doba ta byla ve státní službě ztrávená, třebas ne ve službě činné, a dále proto, že § 78 služ. pragm. z roku 1914 vylučuje zápočet doby ztrávené na dočasném odpočinku pro časový postup, nikoliv však pro výměru pense. Názor tento jest nesprávný.
Podle § 60 služ. pragm. z roku 1914 jest posuzovati nárok státního zaměstnance na zaopatřovací požitky podle platných předpisů se změnami, jež vyplývají z tohoto zákona. Služ. pragmatika nemá předpisů o tom, která doba jest započítatelná pro vyměření odpočivného (odbytného), stanovíc jedině v § 9, kdy služ. doba počíná, totiž dnem skutečného nastoupení služby. Jest proto přihlédnouti k předpisům zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. o zaopatřovacích požitcích civilních státních úředníků a zřízenců. Zákon tento v § 1 odst. 1 normuje nárok na odpočivné požitky a výši jejich tak, že požitky ty činí po 10 služebních letech bez přerušení ztrávených 40% a za každý další rok 2% posledního započítatelného aktivního platu. Výrazem: »služební léta« má zákon na mysli zřejmě léta ztrávená ve službě činné, pokládá tedy za dobu pro vyměření pense rozhodnou dobu, po kterou zaměstnanec službu bez přerušení skutečně konal, nikoliv po kterou služební poměr trval. Že pak přeložením na dočasný odpočinek jest konání činné služby přerušeno, o tom nemůže býti pochybnosti.
Také podle starších předpisů dv. dekr. z 8. února 1828 č. 5813, Sb. zák. pol. sv. 56. č. 11 stránka 32., a dv. dekr. z 22. dubna 1831 č. 14340 se při opětném ustanovení v činné službě připočítávala v případě pensionování k služ. létům dříve odslouženým (dřívější služ. doba) jen pozdější služ. doba (služ. léta), nikoliv však doba dočasného odpočinku. Kvieskováním podle §§ 75 a 76 služ. pragm. se ovšem služ. poměr nezrušuje, nýbrž jen mění (arg. nadpis 4 oddílu 1 hlavy služ. pragmatiky), ale přerušrje se doba činné služby. Z ustanovení § 78 odst. 1 služ. pragm. o nezapočítatelnosti doby zrávené na dočasném odpočinku pro časový postup nelze logicky usuzovati na započítatelnost doby té pro vyměření pense při přeložení na trvalý odpočinek. K tomu by bylo třeba výslovného ustanovení, jímž by se z části měnil § 1 zák. č. 74/1896 ř. z. Z toho, co uvedeno, plyne, že doba na dočasném odpočinku ztrávená není podle platných norem zákonných započítatelna do doby rozhodné pro výměru požitků odpočivných v případě pozdějšího přeložení na odpočinek trvalý.