Č. 7739.

Cesty. — Řízení správní: 1. Omluva mezi podnikatelem dopravy autobusové a obcí o příspěvku za zvýšené užívání veř. cest je smlouvou veřejnoprávní. — 2. Smluvní vůle může i tu býti projevena konkludentními činy.
(Nález ze dne 11. února 1929 č. 14209/27.)
Prejudikatura: Boh. A. 884/21.
Věc: Theodor H. v R. proti zemskému správnímu výboru v Praze o příspěvek na udržování silnice.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podle výměru osp-é z 2. května 1922 udělila zsp v Praze výnosem z 23. dubna 1922 st-li koncesi k periodické dopravě automobilů na trati R.-S.-V. se sídlem živnosti v R. V koncesních podmínkách jest v bodu 11. uvedeno toto: »Stran užívání silnic a prostranství (stanoviště vozů) jest se Vám ihned dohodnouti s příslušnými činiteli (správou silnic a obcí).«
Ve spisech správních je dále opis písemnosti tohoto podstatného obsahu, ověřený městským úřadem ve V.: Podepsaný Theodor H. v R. se zavazuje tímto, zaplatili za užívání silnic autobusem denní odškodnění 15 K městské pokladně a sice podle sestavení provozovacích nákladů 300 dnů po 15 K . . . . 4.500 K. Měst. úřad ve V. dne 31. května . Theodor H. m. p.«. Podle výpisu z protokolu, měst. úřadem ověřeného a ve správních spisech založeného o zasedání měst. zastupitelstva konaném dne 30. června 1922, podal předseda zprávu o jednání s Theodorem H., podíle něhož týž poskytuje k udržování silnic částku 15 Kč denně po 300 dní ročně, což bylo za schválení vzato na vědomí. Podle dalšího obsahu správních spisů odepřel však st-l později peníz právě zmíněný platiti, v důsledku čehož bylo proti němu vydáno v době od 9. dubna 1924 do 17. února 1925 několik plat. rozkazů, kterými byl vyzván zaplatiti té které doby splatné příspěvky z titulu shora zmíněné úmluvy. Tyto plat. rozkazy byly st-lem vzaty vesměs v odpor rekursy k osk-i ve V., která je zamítla.
Odvolání proti tomu podané zamítl žal. úřad z těchto důvodů: St-l zavázal se písemným prohlášením u obecního úřadu ve V. dne 31. května 1922, že bude platit obci V. denní náhradu 15 Kč po 300 dnů v roce za používání silnic k jízdě autobusem. Prohlášení toto vzato bylo bcí usnesením obecního zastupitelstva z 30. června 1922 na vědomí. St-l náhradu ve smluvené výši až do dubna 1923 obci skutečně platil. Tento závazek st-lův posuzovati jest jako závazek z veřejno-právně smlouvy mezi st-lem a obcí o poskytování náhrady, kterážto smlouva byla řádně za souhlasu obou stran uzavřena a po určitou dobu již plněna a jejíž důsledky musí smluvní strana nésti a nemůže jednostranně svévolně býti rušena. Přípustnosti takové veřejnoprávní smlouvy svědčí § 26 ob. fin. nov. Námitka, kterou st-l vytýká, že smlouvou není vázán, ježto nebylo mu obcí doručeno oznámení o tom, že obec na smlouvu tu přistoupila, jest bezdůvodná, neboť skutečnost, že obec na závazek st-lův přistoupila, byla zřejmá již z toho, že obec přijímala od st-le smlouvou tou ujednané plnění i dále příspěvek mu předpisovala. Pokud st-l namítá, že silnice, jichž používá, jsou veř. statkem podle § 287 o. z. o. a že používání jich jest každému volno, jest uvésti, že zákonodárce mohl v tomto ustanovení míti na mysli pouze normální používání veř. statku: st-l však učinil závazek svůj zajisté právě u vědomí, že způsob jeho používání a upotřebení silnice při jeho živn. dopravě automobily jest nadprůměrným používáním a nadprůměrným upotřebením veř. statku, přesahujícím míru užívání a upotřebení, zaručeného každému ustanovením § 287, resp. 288 o. z. o., kteréžto plus používání jest zvláštním hospodářským prospěchem st-lovým a je právě vyjádřeno závazkem st-lovým o poskytnutí zvláštního náhradového příspěvku.
Stížnost podaná k nss-u do tohoto rozhodnutí jest vybudována v podstatě na těchto thesích: Silnice, o které jde, jsou silnice státní, neběží tedy o zařízení, které má na mysli § 26 obec. fin. novely. Leč i kdyby byly takovým zařízením, šlo by o zařízení, které tu bylo již před vydáním ob. fin. novely a nemůže proto býti na ně použito ustanovení § 26 toho zák. Zsv přehlédl dále, že § 26 ob. fin. nov. lze použiti jen vůči členům té které obce, nikoli však proti cizím. Konečně scházela by tu i formální náležitost, ježto obec usnášejíc se o příspěvkku st-le, nedbala předpisu § 40 fin. nov. a příspěvek nevložila do rozpočtu. O platné smlouvě, tím méně o smlouvě veřejnoprávní nelze zde mluviti, neboť chybí smluvní projev obce, která st-li nikdy nesdělila, že jeho nabídku přijímá. Smlouva veřejnoprávní není tu již proto, že předmětem jednání — bylo-li zde jaké — byl poměr čistě soukromoprávní, to jest nájemný. Podle § 287 o. z. o. nelze ukládati za užívání veř. stát. silnic vůbec poplatky a to ani tehdy, jde-li — jak úřad za to má — o užívání abnormální, spojené se zvláštním prospěchem užívacího subjektu. Ostatně nebyla okolnost posléze dotčená nikterak zjištěna. Uložení požadovaného příspěvku odporuje i předpisům mýtním.
O stížnosti uvážil nss takto:
Jak z nař. rozhodnutí zřejmě plyne, vycházel žal. úřad — na rozdíl od osk ve V. — z názoru, že základem povinnosti st-lovy platili příspěvky, o které jde, není § 26 ob. fin. nov., nýbrž úmluva uzavřená dne 31. května, resp. 30. června 1922 mezi st-lem a ob. zastupitelstvem v-ským. Žal. úřad dovolal se sice § 26 ob. fin. nov., avšak) jen na dotvrzení názoru, že takováto veřejnoprávní smlouva jest po zákonu přípustná a žalovatelna. Proti tomu namítá stížnost, že § 26 ob. fin. novely bylo použito nezákonně, vytýkajíc zejména, že formelní náležitosti v § 26 předepsané nebyly splněny. Než žal. úřad — jak již bylo podotčeno — shledal právní důvod příspěvkové povinhosti st-lovy nikoli v předpisu § 26 ob. fin. nov., nýbrž v úmluvě z 31. května a 30. června 1922, pročež veškeré námitky stížnosti, čerpané z uvedeného předpisu ob. fin. novely, míjí se cíle.
Stížnost ovšem in eventum dále namítá, že v daném případě ujednání z 31. května 1922 není úmluvou veřejnoprávní, ježto předmětem tohoto ujednání — bylo—li vůbec uzavřeno — byl poměr ryze soukromoprávní, totiž poměr nájemní. V tom nelze dáti stížnosti za pravdu. Stížnost nepopírá skutkových předpokladů, od nichž správní úřady vycházely, to jest, že st-l užívá k provozování své živnosti jednak silnic obecních, jednak silnice státní a že obec V. převzala povinnost, státní silnici, o jejíž užívání jde, opatřili dlažbou a dlažbu tuto nadále udržovati.
Stížnost dále nepopírá, že st-l právě z důvodu užívání řečených silnic obecních a státních a se zřetelem k řečené udržovací povinnosti obce v příčině silnice státní nabídl ve svém dopise z 31. května 1922 — poskytnouti obci odškodnění, jež jest předmětem sporu. Z toho je patrno, že nabídka st-lova nesměřovala k založení nájemního poměru v příčině zmíněných komunikací, nýbrž že šlo mu pouze o zvlášť intensivní stupeň užívání veř. komunikací, který obsahově nevybočuje z mezí veř. užívání, jemuž komunikace tyto jsou věnovány, a že právě z důvodu tohoto stupně užívání nabídl obci zvláštní příspěvek, dávaje tím na jevo, že z této mimořádné míry užívání veř. komunikaci vzchází mu zvláštní hospodářský prospěch. Přijala-li obec tuto nabídku, bylo tím uzavřeno ujednání, které netoliko není zákonem zakázáno, nýbrž je v plném souhlasu se zásadou, že mimořádné užívání veř. komunikace nebo zvláštní prospěchy z užívání tohoto plynoucí mají býti vyrovnány zvláštním příspěvkem k výlohám, jež spojeny jsou se zřízením neb udržováním veř. komunikace. Zásada tato je v platném právní řádu opětovně, a to nejen v § 26 fin. nov., na který žal. úřad poukázal, nýbrž na př. i v čes. zem. zákonech č. 32/1867 (§ 3), č. 38/1886 (§ 3, 7) a j. provedena. Ujednáním takovým podrobuje se uživatel veř. komunikace právě z důvodu tohoto pžívání povinnosti příspěvkové a není příčiny — jak nss již v nál. Boh. A. 884/21 vyložil — neuznávati právních účinků, jež obě strany ujednání toto uzavírající zamýšlely. Dovolává-li se stížnost proti tomu ustanovení § 287 o. z. o., přehlíží, že tento zákonný předpis otázkou úhrady nákladů na veř. statek vůbec se nezabývá, takže nelze z něho dovozovati nepřípustnost úmluv, jež úhrady nákladů se týkají, a to tím méně, když jiné normy zákonné, jako na př. ony, jež svrchu byly uvedeny, z důvodu zvláštního prospěchu z veř. komunikace nebo z důvodu mimořádné míry jejího užívání zvláštní povinnost příspěvkovou přímo ukládají, a přípustnost úmluv stejnorodou povinnost příspěvkovou zakládajících zřejmě tedy nechtějí vylučovati.
Zbývá tudíž jen ještě poslední výtka stížnosti, že v daném případě nedošlo k dohodě mezi st-lem a obcí žal. úřadem předpokládané. Než ze správních spisů je zřejmo a nebylo ani stížností popřeno, že obecní zastupitelstvo v-ské dne 30. června 1922 platně se usmeselo, aby nabídka st-lova z 31. května 1922 byla přijata. Stížnost ovšem uvádí, že o tomto usnesení nebyl st-l individuelně vyrozuměn. Stížnost však nepopírá, že sezení ob. zastupitelstva, konané dne 30. června 1922, bylo veřejné a netvrdí, že usnesení ve věci sporného příspěvku nebylo předsedajícím řádně vyhlášeno (srov. nál. Boh. A. 1664/22).
Leč i kdyby tímto způsobem individuelní vyrozumění st-le o přijetí jeho nabídky nebylo nahraženo, sluší uvážiti, že podle obecného nazírání právního — jež došlo positivního výrazu i v § 863 o. z. o. — mohou kompaciscenti projeviti svoji smluvní vůli nejen výslovně, nýbrž i konkludentními činy. Takové konkludentní jednání obce nabídku st-lovu přijímající dlužno spatřovati již v tom — jak žal. úřad správně za to má, že obec V. dohodnuté odškodné st-li právě podle nabídky jím učiněné předpisovala a od něho bez námitek přijímala — což stížnost nepopírá. Dala tedy obec i vůči st-li způsobem, o jehož významu nelze rozumně pochybovati, na jevo, že nabídku st-lovu přijímá. Ale pak byla uzavřena dohoda, která podle toho, co svrchu bylo vyloženo, je právně účinná a tedy i pro st-le jakožto kompaciscenta závazná. Opomenul-li st-l své závazky dohodou touto založené plni ti, nelze nalézti žádné nezákonnosti v tom, že žal. úřad zachoval v platnosti příkaz, jímž st-li placení smluvených příspěvků bylo uloženo.

Citace:

Č. 7739. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 312-315.